Zápisník Marka Feigla

 

Film „Velká žranice“ (orig. „La Grande bouffe“, Francie – Itálie 1973, režie Marco Ferreri)

Úžasně nejapný film, který je ve skutečnosti hlubokou a důslednou rozpravou o nihilismu. Ukazuje iluzornost  smyslu čehokoli, dokonce i iluzornost každého hledání smyslu – což je konečně vyjádřeno i přáním všech hlavních hrdinů odejít ze života. Film ukazuje nemožnost lásky, nemožnost vztahu, nemožnost krásy, prázdnotu každého životního projektu a je šíleným výsměchem všem těmto nápadům. Není žádná láska – jen Marcellova sukničkářská mánie, Michelovo stydlivé slizounství, Ugovy nic neznamenající rodinné vazby a Philippova špinavá domácí tajemství se služebnou. Žádný vztah se ve filmu nepodařilo ustavit – žádný jiný než inertní, nahodilé společenství těch, kteří na Charónově pramici cestují přes mytické řeky do podsvětí. Také Andréa se v průběhu děje ukazuje nikoli jako dárkyně lásky a něhy, ale zejména jako vyslankyně podsvětí, krásná a všeobjímající Smrt beroucí každého. A všechna snaha o estetiku a důstojnost se zase utápí v moři sraček životních, řečových i těch skutečných, střevních. Zdá se mi, že nedoceněné jsou orientální konotace tohoto filmu (srov. hudba filmu včetně úvodní melodie, celková pomalost a nehybnost filmu, ale také různé narážky filmu včetně epizody s čínským diplomatem) – je možné rozhodnutí hrdinů ujíst se k smrti pochopit jako svého druhu harakiri, oslavu smrti a nicoty? K tomu také srov. hynutí přírody a zahrady ve filmu, čas filmu oscilující mezi pozdním podzimem a zimou.

 

Film „Zapomenuté světlo“ (ČR 1996, režie Vladimír Michálek)

Jeden z nejlepších českých filmů posledních třiceti let, mimořádný svou bolavostí, ušpiněností a beznadějí. S vynikající Demlovou předlohou má společný jen název a několik narážek a spřízněných motivů, to však není špatně. Rezignace na příběh, na dějové napětí dovolila vykrystalizovat nevídanou míru života a skutečnosti, je to téměř anti-film! Katolička, se kterou jsem kdysi chodil, potvrdila značnou přesvědčivost tohoto líčení skryté lásky faráře a jeho farnice; sociální a existenční vzdálenost, která je právě pro obě zúčastněné strany lákavá k vzájemnému sbližování. Velmi pěkně a vyzrále je ve filmu pojata „antikomunistická otázka“: všudypřítomné režimní zlo doby, ve které se film odehrává (cca 1987) nelze převést na jakékoli morální zkratky typu „my“ versus „oni“, „komanči“ versus „lid“, „katolická církev“ versus „zhrublý ateismus“. Rozklad světa je všudypřítomný a drásavé otázky filmu by ve své podstatě nevyřešila ani možnost, že by se komouš nazítří zdekoval z této země bezezbytku. „Komunismus“ se ukazuje být leda symbolem, snad jedním malým kanálkem, kterým vytéká zlo ze zkažené lidské povahy – a je to zlo, které bylo dávno před Marxem a bude s námi ve své podstatě navěky. Deus ex machina ve filmu je rovněž poslem beznaděje spíše než naděje: zázračné vyváznutí faráře Holého z tenat církevního tajemníka neukazuje ani tak vítězství dobra nad zlem, ale demotivuje poznáním, že všechny děje tohoto světa jsou nahodilé, mohou dopadnout jakkoliv.

 

Film „Amadeus“ (USA 1984, režie Miloš Forman)

Ujasněme si tu pár věcí, chlapci a děvčata. – Film je oblíbený a oceňovaný kvůli svému využití Mozartovy hudby, která jistě znamená něco naprosto unikátního v celé kultuře lidstva. Také kvůli svému zakotvení v 18. století; tato epocha byla schopná generovat hodnoty, proti kterým mají ty současné velikost trpasličí. Film působivě vyvolává melancholii a stud, jak nicotná je dnešní doba proti době Mozarta (a Voltaira, Haydna, Beethovena, Goetha…). Ptám se teď: znamená to vše nějaký zásadní přínos Miloše Formana a jeho realizačního týmu? A když položíme otázku takto, zbývá si už připustit něco jiného než to, že film nepřinesl více než kostýmní podívanou a chytlavé využití hudby jednoho starého mistra nad mistry? Námět filmu je totiž kradený – už Peterem Shafferem. Příběh vymyslel jistý A. S. Puškin roku 1826;dílko samo bylo vícekrát přeloženo i do češtiny. Patří ke genialitě Puškina, že mu celý tento nápad se Salierim a Mozartem stál za pouhou hříčku, čtenářské jednoaktové „drama“, s jehož vydáním léta váhal. Napsal milou fantazii o střetu (nezasloužené) geniality a ctnostné průměrnosti, o jejíž ahistoričnosti samozřejmě dobře věděl. Pouze smutná skutečnost, že se velký Puškin nečte a v Americe už vůbec ne, může vysvětlit fakt, že Formanovi, Shafferovi a spol. prakticky nikdo nepůvodnost syžetu nepředhazuje. A druhým zásadním problémem filmu je už zmíněná ahistoričnost; co si mohl dovolit Puškin ve své třicetistránkové poémě, představuje už značný problém v rádoby historickém filmu. Příběh, který představuje, se nikdy neudál a je nespravedlivý k historickému Salierimu, který Mozartovi nikdy neublížil a už vůbec nezpůsobil jeho smrt. (Mozartovo Requiem d-moll, KV 626 si tajně a mysteriózně objednal jistý potrhlý hrabě, nikoli Salieri, účelem pro hraběte bylo chlubit se Mozartovou skladbou jako svou vlastní; umírajícímu Mozartovi nepomáhal se zapisováním Salieri, ale Mozartův žák F. X. Süssmayer.) Není doloženo, že by Salieri Mozartovi jakkoli záviděl, byl ostatně ve své době populárnější a zámožnější než Mozart. A osoba představovaná  Tomem Hulcem nemá s Mozartem mnoho společného. Každý, kdo se o Mozarta aspoň trochu zajímal, objevil nutně o dost jiného Mozarta: vnitřně ukázněného, introvertního, přemýšlivého. Forman ve svém životopise uvádí, že objevil v korespondenci jakési M. aristokratické současnice zmínku, že má Mozart naprosto nemožný smích. Tohoto střípku svědectví se drží jako hovno košile a obávám se, že tím vyrovnávání se povrchního filmaře s Mozartem takřka skončilo. Autoři filmu nepochopili ani Mozarta (ani jeho dokonalé vyvážení absolutní spontaneity a absolutního řádu), nepochopili ani tuhou společenskou etiketu 18. století, která činila chování ukazované ve filmu zhola nepředstavitelným a kterou Mozart dle všech dostupných svědectví zdárně dodržoval. Naivně tu exponovali Mozarta jako svého druhu spontánní a drzou rockovou hvězdu, která se svým „nezaslouženým darem od Pánaboha“ nedovede hospodařit – což ovšem bohužel vypovídá více o nich samých než o skutečném Mozartovi.

 

Amadeus (režie Miloš Forman)