Zmrzlina a apoštolové: Natálie Nera

 

Z anglického originálu Ice Cream and Apostles přeložila autorka. Původní povídka vyšla v Eunoia Review v r. 2019, https://eunoiareview.wordpress.com/2019/05/28/ice-cream-and-apostles/

 

 

Obličejem se náhle přisaju na místo, kde by měla být klika. Nic tam však není, jen náplast, jako by to byl bolavý palec. Až příliš věcí chybí.

Kéž by tu byly bezpečnostní pásy. Znovu se odstředivou silou převalím. Táta se hádá s řidičem. Na břehu řeky rozeznávám zlatou střechu Národního divadla, kterou teď pokrývá první mráz. Cítím, že se blížíme k cíli. Brzdy Škody MB zaskřípou, když náhle zastavíme. Bouchnu se do hlavy, ale nechci vydat žádný zvuk. Nerada brečím před cizími lidmi.

Šedivé budovy svírají ulici z obou stran, jako by nám chtěly spadnout na hlavu a rozdrtit nás. Na všech dveřích visí stejný nápis: VEŘEJNÁ BEZPEČNOST.

Z pachu nikotinu se mi dělá špatně. Mám ho ve vlasech i v oblečení. Řidič si zapálí další cigaretu. Kouř mi připomíná babičku. Kouří Sparty, tři krabičky denně, cigarety se stejným jménem jako fotbalový tým. Popelník mezi dvěma předními sedadly přetéká nedopalky, popel a prach z něj padá na obě strany a špiní otcovy kalhoty obleku, tmavě námořnická barva je teď posetá galaxiemi vyhořelých jisker. Řidič stáhne okénko a pustí dovnitř mlhu zvenčí. Vyklopí přitom popel na ulici.

Zapnu si kabát. Jeho modrá barva utrpěla špínou z taxíku. Táta hodí muži do obličeje několik zelených bankovek a zabouchne dveře. Jak jdu za ním, prodírám se smogem, který se válí na dlažbě.

 

Miluji listopad. Za šest dní mi bude jedenáct. Musím být trpělivá. Nemůžu se dočkat, až budu starší, až se přiblížím k dospělosti. Ale pak mi to připadá na věky vzdálené. Píše se rok 1982, a moje oficiální dospělost přijde až za dalších sedm let. Možná nikdy nebudu dospělá. Možná všichni zemřeme v jaderné válce, jak nám každý den připomíná naše třídní učitelka.

Taxík škytne, poskočí, pak nás málem převálcuje, než zmizí za rohem.

Klopýtnu dozadu a vyvrtnu si kotník. Dobelhám se až na chodník, přičemž se snažím kousáním do rtů zabránit tomu, abych vydala jakýkoli zvuk. Táta se na mě podívá: "Chovej se slušně."

Přikývnu na souhlas.

Zazvoníme na neoznačené dveře. Otcův nehet náhodou zavadí o kov. Při tom zvuku mi přejde mráz po zádech. V zámku zarachotí klíč. Muž, který se objeví ve dveřích, má na sobě uniformu z tlusté látky. Připomíná mi vojenské stany, které jsme před dvěma týdny zkoušeli ve škole při vojenském cvičení. Babička tomuto druhu barvy říká "zelená jako husinec". Na jejím pozadí se lesknou písmena VB.

"Dobrý den, soudruhu strážníku...," a než táta dokončí větu, muž popadne červenou knížku, kterou táta drží v ruce. Vím, že se jí říká "občanský průkaz". Nic neřekne, jen hned zmizí za dveřmi.

Bolest v kotníku už téměř vymizela, ale je mi zima. Skáču na chodníku panáka, i když bez křídy si musím čtverce a obdélníky jen představovat. Nudím se. Čekáme dlouho, snad roky. Představuji si, že babičku drží za branou pevnosti na hradě zlý čaroděj. Zachráníme ji, až přemůžeme toho skřeta, který hlídá vstupní bránu. Usmívám se, aby to táta neviděl. Nemá rád moje hry, v nichž si vymýšlím příběhy a zápletky. Říká, že představivost je nebezpečná. Ale v tuhle chvíli mi nevěnuje pozornost, opírá se zády o zeď s mnoha prasklinami, nohy křížem, ruce se mu třesou.

 

Sáhne do kapsy a vytáhne jednu Spartu. Nepovím mámě, že zase začal kouřit.

Po dvou stech dvaceti skocích se v rezavých dveřích objeví babička. Vlasy jí trčí na všechny strany, halenka je roztrhaná a chybí jí tři z pěti knoflíků. Doprovází ji muž v obleku. Když mě uvidí, usměje se:

"Další rodič, který si myslí, že může své dítě použít jako živý štít. Doktore Nováku, kdybychom opravdu chtěli, odvedli bychom si Vás."

Táta se na něj chvíli dívá, jeho hlasem proniká chraplavý tón: "Soudruhu, nepovažoval jste za nutné nás tři dny informovat o tom, že držíte mou matku?"

Policejní důstojník se zasměje.

"Nic se přece nestalo, doktore Nováku. Neřekli jsme vám to, protože vaše matka je podvratný živel."

"Je to důchodkyně!"

"Přesně tak, soudruhu důstojníku, ten váš režim nemůže být příliš silný, když si myslíte, že já, důchodkyně, ho mohu sama podkopat."

Při babiččiných slovech se policista rozesměje. "Vy bydlíte se svou matkou, doktore Nováku, že? Hodně štěstí!"

Díváme se mu na záda, když mizí za kovovými dveřmi. Táta si zapálí dvě cigarety a jednu podá babičce. Kouří mlčky. Rád bych promluvila. Rád bych jim řekla, že tomu policistovi věřím. Myslím, že z babičky někdy jde hrůza.

Když konečně vyrazíme domů, dospělí jdou přede mnou a šeptem si povídají. Táta říká, že o nich ještě uslyšíme, a chce vědět, proč babičku zadrželi. Její odpověď se utápí v rachotu, dupotu podpatků, babiččině holi narážející na dlažbu, hukotu tramvají a projíždějících aut a hučení hovorů. Blížíme se k Národní třídě. Tátovy a babiččiny hlasy jsou tiché, ale poznávám jejich tón.

 

Jejich tichá hádka neustává, tentokrát se přou o tom, zda si mají vzít taxi. Táta trvá na tramvaji. Říká, že už nemá peníze, protože ho cestou "okradl ten taxikář". Babička říká, že je jí to jedno, že je vyčerpaná a chce se co nejdřív dostat domů. Vidím, jak na zastávku přijíždí tramvaj číslo 22. Dospělí se hádají čím dál hlasitěji.

Přestanou si vyměňovat názory, až když si všimnou, jak se k nám blíží muž v čepici:

"Soudruhu, mám dojem, že jsme spolu chodili do školy."

"Promiňte, soudruhu, nepamatuji se." Táta odvrátí pohled a chystá se vykročit k tramvaji.

Ale ten člověk zná tátovo jméno a představí se jako Pepa Málek. Ve škole prý sedávali vedle sebe. Je to taxikář a nabízí nám svezení zdarma. Táta zavrtí hlavou, ale než stihne cokoli říct, babička otevře dveře auta, které stojí vedle kolejí, a zabere sedadlo spolujezdce. Netrvá dlouho a jsme doma. Táta se mračí a kouří už třetí cigaretu. Babička je šťastná: "Hlavu vzhůru, synku, to bylo od tvého kamaráda hezké. Je to jen taxikář."

"To tvrdí on," zamumlá táta, ale já jsem to i tak zaslechla.

 

Probudím se do nového týdne a požádám mámu, aby udělala palačinky. K mému překvapení souhlasí, i když pondělí není výjimečný den. Dávám si je se silnou vrstvou jahodové marmelády, kterou jsme dělali v létě. Když zavřu oči, cítím na jazyku šťávu z čerstvých plodů, natrhaných v červnu.

Vůně máminých pokrmů proniká do všech koutů našeho bytu, prosakuje tenkými stěnami paneláku. Babička říká, že nám to budou sousedé závidět, protože si budou myslet, že máme důvod k oslavě. V prstech svírá prázdný hrnek, kůži má nataženou přes kostnaté klouby. Díky její bledosti jsou skvrny a vrásky ještě nápadnější, její ruce vypadají jako poskládané z kousků hedvábného papíru. Hledá něco k pití, když si všimne, že se na ni upírají všechny naše oči. Usrkávám horké mléko a ze všech sil se snažím být neviditelná.

Táta zmizí na chodbě, aby zatelefonoval do nemocnice, kde pracuje. Posunu si židli co nejblíž. Jakmile zvedne sluchátko, uslyším cvaknutí. Neobtěžuje se vytáčet číslo a místo toho křičí:

„Chcete slyšet, jak jste nám zkurvili život, vy hajzlové?"

Sluchátko však nepoloží, místo toho jím praští tak silně, až se kus bakelitu odštípne a odletí po podlaze do nenávratna. Vyrazí z domu bez snídaně a nechá klíče na stole.

Máma zamumlá: "Už zase," i když si nejsem jistá, jestli má na mysli zapomenuté klíče, nebo to, že táta v listopadu vyšel ven bez kabátu.

 

Ten večer sedím u kuchyňského stolu a píšu domácí úkol. Učitelka říká, že nepíšu moc úhledně. Jako dívka bych se měla zlepšit. Baví mě matematika, i když kamarádi ve škole říkají, že je hrozná. Matematika je přece pro kluky. Cítím se zmatená. V poslední době jsem pořád zmatená.

Polévka na sporáku bublá. Místnost se naplní vůní majoránky a česneku. V rádiu hraje hudba, kterou nemám ráda, ale máma si ji pobrukuje, zatímco krájí pastinák. Hlasatel říká, že zemřel soudruh Brežněv. Vím, že soudruh Brežněv je Rus. Naše třídní učitelka říká, že Rusové jsou nejlepší přátelé Československa. Proto nám rozhlasový hlasatel říká, že bychom měli být všichni smutní.

Maminka začne krájet mrkev způsobem, jakým jiní lidé štípou dříví. Její zástěra se pokrývá dalšími a dalšími oranžovými třískami, jak zeleninu popravuje. Pak vykřikne: "Konečně! Ta stará svině!"

Zírám na ni. Nic neříkám. Tužka, kterou držím v ruce, je na dva kusy.

Máma drží nůž. Sek. Řez. Bodnutí. Sek. Rozpláče se. 

Ve škole jsme vedeni k tomu, abychom před začátkem vyučování četli noviny a aktuality pak prezentovali. Dnes ráno nás učitelka vyzve, abychom mluvili o smrti soudruha Brežněva. Jsem si jistá svou odpovědí a zvedám ruku.

"Moje matka říká, že Brežněv je stará svině," říkám.

"Moje taky!" vykřikne někdo za mnou.

"Můj táta o něm říkal, že je to parchant a hajzl!"

"To je pravda," říkám.

Najednou celá třída, čtyřicet z nás, překřikují se, volají na učitelku. Té po tváři stékají kapičky potu. Nakonec bouchne pravítkem o lavici:

"Ticho! Pořádek ve třídě! Vidím, že jste všichni doma probírali smutnou zprávu o odchodu soudruha Brežněva. Teď se budeme učit český jazyk."

Povídáme si o tom, proč existují slova, říká se jim sprostá slovíčka, která bychom nikdy neměli používat, i když je náhodou uslyšíme od jiných lidí včetně rodičů. Na našem seznamu se objevují "kurva", "hovno" a "kecy" a diskutujeme o tom, jak je můžeme nahradit hezčími výrazy. Na konci hodiny máme v sešitech více než osmdesát sprostých slov.

Zoufale se snažím říct kamarádům ve škole o tom, co se stalo o uplynulém víkendu. Vsadím se, že by na ně babiččino zmizení udělalo dojem. Moji rodiče nejsou moc rádi, když mluvím s ostatními dětmi, protože mnoho ostatních rodičů je ve straně. A máma mi teď zakázala, abych komukoli cokoli říkala. Dnešní vyučování mi připadá nudnější než obvykle. Potřebuju nějaké odpovědi. Potřebuju si promluvit s jediným člověkem, který se mnou vždycky jednal na rovinu, s babičkou.

Když už jsme na odchodu domů, zavolá si mě učitelka ke stolu a dá mi vzkaz pro rodiče. Postavím se těsně k ní. Až dosud jsem si nikdy nevšimla, že má na čele tolik vrásek. Její oči jsou růžové a opuchlé.

 

Odemykám dveře našeho bytu. Bojím se, co by v tom vzkazu mohlo být napsáno, mám nejspíš průšvih. Tolik se snažím, ale asi už nejsem hodná holka. Očima se zabodávám do podlahy v naší chodbě a vnímám každé smítko špíny, každé zrnko prachu, které máma zapomněla odstranit Bistrolem. Každý má doma lahvičku, aby se linoleum co nejvíce lesklo.

Babička sedí v křesle a v rukou drží dnešní výtisk Rudého práva. Vlasy jí sedí na hlavě jako přibité v nehybné přilbě z pevných kudrlin. Podívá se na mě. Najednou vím, že ona ví. Svěřím se jí o vzkazu od učitelky.

Navrhne, abychom si zahráli špionážní hru. K otevření obálky použije svíčku. Pak vytáhne papír a dá mi ho přečíst. Poté ho vloží zpět a okraje zalepí lepidlem Herkules. Zeptá se mě, co bylo uvnitř.

""Píše se tam, je jsem moc šikovná." Zlepšila jsem se dokonce i v krasopise." Babička se dme pýchou. Nevěděla jsem, že umím tak dobře lhát.

Teď je s otázkami řada na mě. Chci vědět o těch třech dnech na policejní stanici.

"To nic, byl to omyl," odbyde mě.

Ale zároveň mě obejme. S babičkou jsme si hodně podobné.

 

Později večer, když mi máma čte řádky od učitelky, vím přesně, co to je:

"Prosím, mohla byste dceři vysvětlit, že nemá nikde jinde opakovat to, co slyší doma? Případně prosím, abyste před ní neprobírali žádné citlivé záležitosti.

Se soudružským pozdravem Marie Procházková, třídní učitelka 5.C ".

Mám strach, ale máma mi zase říká "zlatíčko". Obejme mě a řekne mi, že jsem její holčička, že jsem neudělala nic špatného.

"Je mi to líto, zlatíčko. Za to můžeme jen my. Domnívali jsme se, že když nic neříkáš, tak nic neslyšíš. Naše chyba."

Máma se rozpláče. Když přestane, vypráví mi o spoustě věcí. Taky dostanu čokoládu navíc. Zopakuje znovu to, co jí napsala třídní učitelka: Nemám na veřejnosti říkat nic, co slyším doma. Ani ve škole, kamarádům, v Pionýru, nikde. Máma dodává, že jestli to udělám, mohli by s tátou skončit ve vazbě Veřejné bezpečnosti, ne na tři dny jako babička, ale na hodně dlouho. Poslali by mě do dětského domova. Tohle dobrodružství se mi už nelíbí.

Až později v noci pláču, aby to máma neviděla. Nechci, aby byla kvůli mně smutná.

 

Zazvoní zvonek. Běžím ke dveřím, otevírám je a přemýšlím, kdo by to mohl být. Návštěva ve čtvrtek odpoledne?

Zírám na ženu v zástěře s květinami. Opírá se o berle. Kotníky má oteklé a červené, prsty na nohou křivé a pokroucené. Snažím se na ty nohy nedívat. Doufám, že si nevšimne, že odvracím pohled. Není její vina, že se mi nelíbí.

Dobrý den, paní Slabá." Jsem dobře vychovaná, to vidí. Chce mluvit s mou babičkou.

Vedu ji do obývacího pokoje. Paní Slabá se belhá za mnou. Babička zašustí novinami a podívá se přes jejich okraj, oči vytočené nad horní rámeček brýlí.

"Dobrý den, Mileno, studujete svého nepřítele?" ozve se náš host.

Babička zmačká rohy svých novin, ale nic neříká.

Jdu do kuchyně připravit kávu. I přes rachot, který dělám, slyším útržky rozhovoru.

 

"Omlouvám se... minulosti...."

Konvice na sporáku bublá, plyn syčí jako rozzuřená zmije.

"...pryč... volba... na výběr..."

Můj otec v létě zabil zmiji, když jsem na ni omylem šlápla při naší procházce lesem. Pára vydává zrovna takový hvízdavý zvuk. Rozemletá zrnka kávy zaleju vodou.

"...chyba...můj vnuk...omluvy..."

Umím připravit tureckou kávu po česku. Pak na podšálek pečlivě naaranžuji kostky cukru a na tác několik sušenek. Hovor obou žen se zastaví okamžitě, jakmile vstoupím.

Odcházím do svého pokoje, abych si přečetla naši povinnou knihu Robinsonka o dívce, jejíž matka zemře při porodu. Hrdinčina cesta na nákup do dvě stě metrů vzdáleného obchodu na rohu je popsána snad na třiceti stranách. Na jejím konci se mně samotné chce umřít. Co je to za čtrnáctiletou holku, která si neumí koupit bochník chleba nebo uvařit kaši? Je mi skoro jedenáct a tohle všechno umím. Po pěti minutách to vzdávám a čtu si jeden ze svých oblíbených příběhů, Alenku z planety Země od Kira Bulyčeva.

Kroky, ťukání berlí a hole, žádné loučení. Zaklepání na dveře.

"Můžu s tebou mluvit, zlatíčko?" ptá se babička.

Přikývnu.

"Můžete sem prosím NIKDY nepustit paní Slabou? Není to žádná naše kamarádka."

Nevím, co mám říct, kromě "Promiň, babi, to jsem netušila".

Babička sedí na mé posteli, kde ležím s knihou. Když pokračuje, vstanu:

"Když jsme byly ve tvém věku, chodily jsme s paní Slabou do školy. Nikdy jsme nebyly blízké kamarádky, ale teď... Kvůli ní mě zatkla tajná policie."

"Ale proč?"

Říká mi, že je to poprvé a naposledy, co o tom budeme mluvit. Paní Slabá je informátorka. Její vnuk se neučí dobře, ale díky tomu, co dělá ona, bude moci studovat na univerzitě. Babička mi říká, že naše sousedka musí zapisovat všechno, co ostatní lidé říkají a dělají. Odteď budu mít zvláštní složku, v níž bude uvedeno vše o mých schopnostech vařit kávu. Vím, že to babička nemyslí vážně, protože se přitom usmívá.

A navíc složka s mým jménem už existuje. Učitelka ji všem dětem založila hned při nástupu do školy. Museli jsme do dotazníku napsat, jaká povolání bychom chtěli dělat, až budeme velcí. Vzpomínám si, že jsem vedle velkého slova ASPIRACE napsala: "Chci být lesní vílou." Maminka byla pozvána do školy, aby prodiskutovala moje duševní zdraví. Dostala tehdy doporučení k dětskému psychologovi. Na vyšetření mě nikdy nevzala.

 

 

Dnešní sobota je neobyčejná tím, že mám narozeniny. Babička mě vezme na zmrzlinu na Václavské náměstí. Těším se, že se zastavíme u každého okénka, začneme pistáciovou nahoře a skončíme drahou vanilkovou máčenou v horké čokoládové omáčce a posypanou sekanými oříšky. Výlet zakončíme na Staroměstském náměstí pozorováním apoštolů, kteří se objevují na orloji. Jsem opravdu nadšená. Děláme to tak každý rok, kam mi až paměť sahá. Táta se směje a říká, že všechnu tu zmrzlinu nikdy nesním. Kdo jí zmrzlinu v listopadu? Stejně ale vyrazíme.

Babička se pro tuto příležitost oblékne. Její kabát je cítit naftalínem, ale když si kolem krku přehodí šálu, vypadá hezky. Šála září barvami letního slunce. Dotýkám se jí, je tak hebká, jen cedulka mi připomíná, že to slunce, které mi svítí do tváře, je cizí. Vyrobeno v Čínské lidové republice.

Chystáme se vyjít ze dveří, když babička řekne: "Moment!"

Zmizí ve svém pokoji. Slyším šramot a šustění. Když se objeví, celá rozzářená na mě mrkne.

"Tak, a teď jsem připravená." V ruce má obrovskou tašku. Temná barva s nesourodou výšivkou stříbrných medvídků vůbec neladí se zbytkem jejího oblečení.

Babička skáče, směje se, a dokonce se pokouší se svou holí o běh. Kloužu se vedle ní. Chodníky jsou zledovatělé bez pískového posypu.

Sedíme na lavičce na ostrově Kampa u Vltavy. V mrazivém vzduchu cítím vůni Vánoc. Ptám se babičky, co znamená absurdní.

"To znamená tahle země. Ty v ní žiješ. Absurdistán." Otevře velkou tašku a vytáhne z ní kabelku. "Pojď, jdeme." Vstane a vydá se na cestu. Upozorním ji, že tu velkou tašku zapomněla na lavičce. Usměje se na mě.

"Nechala jsem v něm kopii hry Audience. Pan Vaněk si ji brzy vyzvedne."

Babička ráznými kroky vyrazí vpřed, a já se za ní musím rozběhnout, abych jí stačila. Je tolik věcí, které nevím. Najednou si vybavím její vlasy, když jsme ji minulou neděli vyzvedávali; chybějící knoflíky, tenké čárky v místech, kde by měl jinak být úsměv. Můj obličej je zase blízko jejího šátku. Nasaju jeho vůni. Až zahneme za roh, vezmu svou babičku za ruku.

 

 

 

Natálie Nera (nar. 1975 v České Lípě) je pseudonym Natálie Dunn. Je autorkou dvou vydaných románů v českém jazyce a editorkou antologie poezie českých básnířek. Píše česky i anglicky a příležitostně překládá do obou jazyků. Se svým britským manželem a dětmi strávila patnáct let ve Velké Británii, ale nedávno se přestěhovala do Prahy.

 

Její texty vyšly v češtině, ruštině, němčině, angličtině, bengálštině, španělštině a rumunštině. Její práce byly publikovány v časopisech Mslexia, Eunoia Review, The Selkie, Litero Mania a Tvar. V roce 2020 získala čestné uznání v soutěži The International Proverse Poetry Prize v Hongkongu za svou báseň Windowpane. V lednu 2021 se stala členkou Mezinárodního Pen klubu v Praze. Více na https://natalienera.com/ a https://fragmentedvoices.com/

 

Foto Fraňo Procházka,  2020