Emilio Paz: Řveme na slunce

 

 

 

SEBEVRAŽDA RACKŮ

Rodina racků za plotem

který postavil Trump

Kuchají se

Otvírají si tělo

Vnitřnosti vyvrhují

Na trávu, v čerstvé yerbě

Utkvěl pach Cháronův

Zapadá slunce

Obloha se dál sune

Jako řeka bez těla

A slovo boží

je potrhané peří

Trump se jen dívá.

Blaženost,

bolavost

bizár

banalita.

Samá slova smrti

ve tvaru prezidenta

s břitem šedavé zdi

s hřbitovem bez paměti

A rackové?

Rackové?

Nehledí na nic, rvou si břicha,

uštědřují si poslední polibky.

  • zobák na zobák –

  • ze srdce bez srdce –

Nehledí na nic, rvou si břicha

Na sebe hledí

v hněvu, vztekle

a klopí oči k zemi

zahlédnou-li

mrtvá těla svých dětí.

Zeď na ně vrhá svůj stín

a jinak nic.

 

 

 

SEN

Možná že člověk myslí jako pták

Možná že člověk

Létá

plánuje

panuje

prchá

pronásleduje

a jihne něhou

ale stejně umře.

 

On ten pták umře

jako umírají ryby,

jako umírají trávy,

jak umírá dítě v děloze,

jak umírá stařec v prázdné místnosti

podobné ptačí děloze:

vlhké

tiché

smutné

tajné.

 

Co nás odliší od ptáků?

Ruce?

Nohy?

Zuby místo zobáku?

 

Možná že člověk myslí jako pták

A chce se dotknout slunce

Možná že by se rád stal ptákem

Aby z něj nebyl Ikaros

 

Z člověka však nikdy nestane se pták,

pták nezná zeměpisné hranice,

meze národnosti,

meze vyznání,

ani schůze a sjezdy

a politické strany.

 

Pták, ten je jen pták a umírá jak pták.

 

Člověk, ten je člověk a umírá

jak vyhnaný syn Evy

 

Leda že Eva jednoho dne vzlétne.

 

 

 

MOTÝLI

Motýli létají nad květy

nad korunami stromů

nad hloubí údolí

nad modrými domy

nad pozůstatky těl.

 

Motýli létají nad touhami dětí

A nad tázáním věrných.

 

Nepozorují nás náhodou bozi

v motýlí masce?

Z poemy „Balada vyhnanců“ (Papíroví andělé, 2019)

 

 

 

VÝKŘIKY

A když je smrt blízko

křičíme na měsíc

řveme na slunce

voláme na planety

na zvířata

na stromy

na skály

na moře

 

Křičíme v slepé víře

že nás bůh slyší,

zaslechne naše nářky.

 

 

Překlad Olga Walló

 

 

 

Emilio Paz (Lima, 1990) je učitel filosofie a náboženství, vystudoval na Universidad Católica Sedes Sapientiae. Je autorem "Septiembre en el silencio" (Club de lectura poética, 2016), “La balada de los desterrados”( Ángeles del Papel Editores, 2019) a "Laberinto en versos"(La tortuga ecuestre, n°394, 2018). Je vítězem soutěže Marco Antonio Corcuera Foundation a deváté mezinárodní soutěže “El Parnaso del Nuevo Mundo” v kategorii povídka. Publikoval v různých médiích v Peru, Mexiku, Chile, Španělsku, Venezuele, USA, Argentině, Indii, Ekvádoru, Rumunsku, Kostarice, Švédsku, Německu, Itálii, Kubě, Uzbekistánu, Bulharsku a Francii. Byl přeložen do rumunštiny, francouzštiny, italštiny, bulharštiny, uzbečtiny, angličtiny a tamilštiny. Účastní se mnoha vystoupení jak mezinárodních, tak národních. Učí filosofii a  vede poetické workshopy. Také publikuje práce zabývající se  vztahem mezi poesií, estetikou a vzděláváním. Účastnil se mnoha mezinárodních filosofických konferencí. Řídil blog „El Edén de la poesía " (https://edenpoetico.wordpress.com).