Handa Gote Research & Development: Mutus Liber

Scéna je zcela zaplněna věcmi. Hudba zní střídavě barokní (interpretace na kladívkový klavír) a elektronická, hraná na nejrůznější self-made nástroje (pro tvorbu Handa Gote takřka poznávací znamení), vše smíšené s vůní vařeného jídla. Není zde prázdný prostor. Protagonisté neustále přecházejí mezi činnostmi, dohotovují a opět začínají. "Děje" se odvíjí simultánně, na plátně nad scénou běží ve smyčce detailní záběry na práci prstů při tvorbě a úpravě věcí. Žádná činnost jakoby neměla přednost, střídají se, prolínají, nahrazují. Od počátku je jasné, že zde nepůjde o "příběh", o psychologii postav s jejich city ani o napodobení nějakého výseku skutečnosti. Tomu odpovídá samotná koncepce představení: Mutus Liber je němá kniha. Němá, protože se skládá pouze z ilustrací činností vedoucích k výrobě Kamene, nejvyšší mety alchymistických snah. Kniha němá pro absenci slov: vysvětlení, důkazů, odpovědí na otázku proč.

Pokud se zaměříme čistě na vědeckou stránku věci, jeví se alchymie právem jako překonaná. Co jí však nelze upřít je cit pro elementární kvality věcí a dějů, se kterými vědecké myšlení nedokáže nijak pracovat. To viděl např. C. G. Jung, kterého nelze minout, pokud se chceme v této době bavit o alchymii nebo jejím odkazu. Ten představuje zejména méně poddajný, imaginativní způsob myšlení, díky kterému můžeme
vnímat oheň, světlo, kámen nebo např. otcovství v širších, řekněme existenciálních souvislostech.

Tak může divák, který o to má zájem, po zhlédnutí celku zpětně nahmatat jakousi spojující intenci, vůli k nějakému pohybu, která vyvstává za nejrůznějšími činnostmi. Posledním dosaženým výsledkem je rožnutí světla, které se posléze opět propadá do tmy. A to jakkoli se může zdát banální jako konstatování, je už méně banální jako dosažený výsledek činnosti.

--

Za zmínku stojí zvláštní povaha repertoáru souboru Handa Gote. Málokdy se vrací ke starším představením. Poměrně v krátkém čase přicházejí s novými kusy, jejichž smyslem může být vyčerpání jednoho tématu nebo přístupu. Nostalgii nebo potřebu opakovat jednou fungující bychom zde hledali jen těžko. Nabízí se slovo experiment, které také často slouží k pojmovému uchopení jejich tvorby.

Co je experiment? ptá se v jedné ze svých přednášek John Cage, na kterého Handa Gote opakovaně přímo či nepřímo odkazují. Experiment je činnost, jejíž výsledek je nepředvídatelný. Taková činnost neslouží k manifestaci nějakého řádu (lineární příběh, utvrzování konvenčních hodnotových protikladů apod.) ani k vyjádření citů. Taková činnost může přibližovat k samotné své podstatě, rozuměno tomu, co je mimo předpojatost očekávání a snahu o předem stanovený výsledek - činnost, která nalézá smysl sama v sobě a ve vyjevování tohoto smyslu.

Pokud bychom chtěli mluvit o akci Handa Gote jako o divadlu, třebas experimentálním, vnucuje se otázka: co zde z divadla zbývá? Například: – Jsou zde postavy? Něco jako postavy zde najdeme: alchymista, jeho sestra-pomocnice, urozený pán. Postavy bez charakteristik, bez psychologie, jejichž pohnutky a motivy neznáme a necítíme ani nutkání po nich pátrat. Jsou to spíše symboly než postavy.
Mylná by tak v případě tohoto představení byla představa, že herci jaksi "hrají samy sebe", případně že prostě jsou na jevišti a vykonávají činnost, aniž by chtěli něco představovat nebo "inscenovat". Činnost, která zde zásadně poutá pozornost sama na sebe, propůjčuje postavám schopnost vtisknout skutečnosti zdání hlubšího smyslu, který s jistotou řídí jejich pohyby. Zde také můžeme spatřovat odkaz na další podstatnou složku představení Handa Gote: rituál - jistou ritualizaci běžných činností nebo snad zostřené vnímání pro samotnou ritualizovatelnost, které v nás jako zážitek zůstane i po skončení inscenace.

Přesnější označení než divadlo by tak mohlo být performance, tedy promluva, která nekonstatuje, nýbrž ustavuje (předvádí) smysl. Zároveň ale podstatně přetrvává aspekt divadla artaudovského (obrozeného zkušeností s mimo-evropským divadlem), nebo až antického - divadla symbolického, které herci hrají s maskou. Maska poukazuje na svou ne-skutečnost, na to, že divadlo není zachycením "reality" nebo snahou o toto zachycení, ale spíše autonomním prostorem, nezávislým na tom, co by domněle měl představovat; a právě takto schopným ke skutečnosti promlouvat.

Maska také odvádí pozornost od postavy herce jako člověka a ukazuje ho právě jako masku, tedy něco ne-osobního, v jistém smyslu nad-osobního. Přítomnost masky je pak zároveň možností její nepřítomnosti - sejmutí masky, které se chápe jako akt ustavující vědomí lidské subjektivity. To se ostatně shoduje i s Jungovými úvahami o alchymii: "předpokladem je, že se 'mistr' neidentifikuje s postavami 'Díla', nýbrž je nechává setrvávat v jejich objektivní a neosobní formě."

--

Článek vznikl při premiéře představení na jaře roku 2015. Znovu je publikován v říjnu 2015 k znovu-uvedení hry v divadle Alfred ve Dvoře.