Honza Bartoň: Odešel potulný dělník

V pátek 24. května 2019 v 5:45 zemřel básník Jaroslav Erik Frič, zakladatel novin Potulné akademie Uši a Vítr. 14. srpna by se dožil 70 let. Erik si loni postěžoval, že ač dělá sám rozhovory jakožto tazatel, tak by očekával, že „ostatní budou vést hovory s moudrým kmetem, vyzvídat, ptát se, kolik volovin se dá za 70 let života stihnout“. Takže pro toto číslo novin Uši a Vítr přinášíme tento posmrtný „rozhovor“ složený ze vzpomínek a e-mailové komunikace. (Originálně vyšlo v Uši a Vítr)

Erik byl z herecké rodiny, ale, jak sám říkával, divadlo nesnášel a naposledy jej navštívil v roce 1969. Jeho matka byla profesionální herečka (do r. 1941) a celá její rodina pak byla plná ochotnických herců a hereček, režisérů a vůbec organizátorů kulturního života na moravském maloměstě. Erikova otce chtěl jeho otec (a Erikův úctyhodný děd, ostravsko-karvínský důlní) vydědit, když se tento dozvěděl o synových záměrech. Nacisti a komunisti vyřídili dilema za něho.

Vystudoval gymnázium v Ostravě a poté se vydal do zahraničí. V roce 1968 se z cest po Anglii a Skotsku vrátil do okupovaného Československa a vystudoval angličtinu a filosofii. Po absolvování univerzity v roce 1974 se věnoval samizdatové literatuře, vyučil se číšníkem a až do roku 1989 pracoval v různých funkcích téže profese pro Restaurace a Jídelny. Po roce 1989 založil nakladatelství Votobia (1991) a později Vetus Via (1993). V letech 1998–1999 vydával vlastní časopis Potulný dělník, od roku 2000 organizoval s přáteli v Brně stejnojmenný festival poezie a večery Potulné akademie.

O Potulné akademii Erik říkal, že to není žádná „volnočasová aktivita“, ale jeho život, poslání. V posledních letech jsme mu z důvodu vleklých zdravotních problémů pomáhali při dramaturgii a organizací večerů Potulné akademie (Večery Napříč, Festival poesie Potulný dělník, Konec léta u Skaláka, Proluky apod.), a to zejména s Fidem, Miky Marusjakem a Jirkou Slavíčkem. O mnohých z akcí se Erik dozvěděl až po několika letech a byl nadšený, že jsme je udrželi, i když byl v kómatu či jinak zdravotně indisponován. Sám byl na svou dramaturgii velmi přísný, a když hrozila nějaká změna programu, už hřímal, že takový „mrzácký program“ nebude garantovat. Již v květnu 2015 mi však ohledně pořádání kulturních akcí psal:

Myslím, že v organizaci akcí jsem se vyčerpal, námětově, personálně (pokud jde o vystupující) i osobně (t. j. já sám), prostě je čas a prostor pro „mladé“, nové, neopotřebované, já jsem opotřebovaný hodně, jediné, na co bych si troufal a co by snad mohlo mít smysl, jsou noční „hovory“ (s účastníky večerů, které bych ovšem už negarantoval, naposledy jsem na akci – na které jsem ani nemohl být – doplácel, a tím jsem skončil, holá existence je pro mě námaha až dost), věřím, že bych je mohl připravovat jako dřív, t. j. včetně anonce a textů na webu rádia, naučím-li se „hovory“ stříhat, pak bych snad mohl dodávat programy celé, stejně jako Fido Psí hodinu, to by mohlo mít oboustranně smysl, aspoň se mi to tak jeví, – nemám naprosto zpětnou vazbu, téměř v ničem (kromě FB, což ovšem většinou je k ničemu, lidi někde z křesla lenošně odkliknou „lajk“, případně napíšou nějaké – většinou prázdné – slovo – a NIC se neděje), – uvítal bych, kdybyste mi případně stručně napsali, zda se v něčem pletu, je ale taky možné, že už bych si měl lehnout někam na Centrálku a přikrýt se Nedělním Bleskem…

Erika jsem poprvé zaregistroval na konci devadesátek na festivalu Magorovo Vydří, seznámili jsme se počátkem milenia v Brně na Skleněné louce, později jsem se dramaturgicky podílel na některých večerech Potulné akademie, kde byl typický svým dlouhým koženým kabátem, ve kterém se, když naznal, že by už vystupující mohli končit, pomalu přibližoval k pódiu a dělal významné pohledy na vystupující, aby je pak vypoklonkoval jeho typickým „Děkujeme vzácným přátelům, že vážili cestu z dalekého severu… (rozuměj např. Ostravy, pozn. red.)“ Po koncertě jezdil domů zpravidla taxíkem (měl jednoho konkrétního – Jaru, jemuž byl věrný), a když se ho Jara po telefonu ptal, kde je, tak Erik odpovídal: „Nevím, kde jsem, najdi si mě“ a Jara, jelikož Erika dobře znal, tak si ho vždy našel a odvezl v pořádku domů, do Alfa pasáže.

Když měl Erik čerstvých 60, zrovna jsme seděli v brněnském klubu Boro, kde zrovna končil třídenní fetival Potulný dělník, už jsme jen tak popíjeli u stolu (Erik měl krátce po operaci očí: „Kdyby to maminka viděla, s kým já tady sedím, ta by se divila…“), když do hospody došel chlapík obdobného věku, vzezření m Ladislav Klíma, dal si pivo a kvůli své zjevné ožralosti jej převrhnul na bar, což bylo něco na Erika: „Co tady děláš bordel? Chovej se jako běloch! Kolik ti je vůbec roků?“, chlapík odpověděl stručně „59“, na což Erik promptně opáčil „Mně je 60, ty šmudlo…“

Až na pár podobných příhod však Erik nebyl člověk, který by měl tendence poučovat lidi o životě, vždy se zastával menšin a obecně byl na straně slabšího. Jednou, když šel do nonstopky Věra (blízko brněnské Skleněné louky), spatřil, kterak před hospodnou dva mladší chlapíci kopou do ležícícho staršího chlapíka. Erik zaburácel: „To se nestydíte? Dva lidi kopete do ležícího staršího člověka?“, načež jeden z nich opáčil: „Neser se do toho, taková je už doba…“, což bylo něco na Erika: „Nesváděj to na dobu, chcípáku, doba je taková, jakou si ji uděláme, doba je prostě doba, ale ty jsi ten hajzl, co tady kope do bezbraného člověka…“

Název novin Uši a Vítr je inspirován Erikovým snem, ve kterém viděl obchod s knihami a hudebními nosiči s velkým nápisem Ears&Wind, podle toho pojmenoval Fido i naše hudební a knižní vydavatelství (Ears&Wind Records). Název Potulný dělník našel Erik kdysi ve slovníku, když hledal význam slova „hobo“. Co se týče názvu Napříč, ať již tehdy pravidelných večerů či festivalu Konec léta u Skaláka, je zapotřebí vysvětlit také původ tohoto názvu (JEF, červen 2014):

Názvy a nápady si nenechávám patentovat – viz samizdatová edice Proglas z roku 1986 (kdy po „Proglasu“ – Předslovu k svatému Evangeliu Konstatnina Filosofa – nebylo v bolševické zemi ani vidu ani slechu), později využil tento název časopis (od r. 1990), pak nějaký pěvecký sbor, a posléze rozhlasová stanice… dalo by se mluvit o formátu revue BOX (z r. 2003), kdy se později vynořily různé sborníky formátu prakticky totožného, a takto bych přišel i na více věcí, zde jen zdůrazním slovo NAPŘÍČ, které jsem používal pro neoficiální aktivity (viz knihovna Libri Prohibiti, kde je řady mých samizdatových projektů, jak se dnes říká, uložena), to slovo – zdánlivě obvyklé – jasně vyjadřovalo – zhruba od poloviny 80. let minulého století – mé postavení ve společnosti (na okraji), přitom jsem žil a komunikoval v této společnosti NAPŘÍČ, bylo to prostě „mé“ slovo, což může bez problémů dosvědčit řada pamětníků, po té, když jsem začal organizovat různé festivaly – festival poezie Potulný dělník od r. 1999 a letní festival koncem prázdnin (od r. 2002), ke slovu NAPŘÍČ jsem se vrátil, neboť v sice nových podmínkách, nicméně opět přesně vyjadřuje mou snahu (a dnes – troufám si říci – i snahu dalších organizátorů, s kterými sdílím obecně společenské názory) oslovovat „kulturní činností“ publikum „napříč“ společností, bez předpojatosti, „bez pověr a iluzí“, je pravda, že před asi čtyřmi či pěti lety mě oslovil nějaký chlapík, že prý mají také festival „Napříč“ (a občanské sdružení), celkem smířlivě jsme se domluvili, poslal mi na ten jejich festival plakáty, které jsem posléze rozdal, od té doby jsem o této „paralelní“ aktivitě neslyšel – až teprve včera od Tebe, – takto tedy věc za sebe vysvětluju, z mého pohledu je naprosto jasná, slovo „NAPŘÍČ“ je v mém „organizačním slovníku“ obsaženo legitimně z dob „hluboké normalizace“, toť vše – přeju vše dobré – jakémukoli festivalu „Napříč“, jakož i Tobě v jakémkoli podobném počínání –

Poslední léta se Erik v rámci redakce novin Uši a Vítr podílel na rubrikách Vybráno cestou, Nedělní filigrán, Na hliněné niti, Dílna, O knihách, díle a lidech, Ze starých papírů, Ke kořenům, Neortodoxní slovník, Lapač snů, Glosy apod., ale zejména se podílel na přípravě rozhovorů, např. s Vojtěchem Landou, Čuňasem, Karlem Malíkem, Vladimírem Jaromírem Horákem, Laďou Buchtou, Koondou Holou, Vlastou Ondráčkem, Marcelem Křížem, Tomášem Lotockim, Ivošem Krejzkem, Víťou Raškou či Karlem Škrabalem.

S vydáváním svých vlastních „novin“ jsem začal, protože z MF bliju už dávno a z Lidovek od nedávna, dělám to proto, že sám potřebuju něco takového číst (září 2016). Svůj hlas v novinách U&V od jisté doby pokládám za „poradní“, Homéra si velmi vážím, a nebál bych se z jeho textů publikovat ledasco, tu přiloženou diskusi (mezi Milanem Haussmannem a Lubošem Vlachem, pozn. red.) bohužel nejsem schopen moc vnímat, jsou tam některé momenty „zajímavé“, ale význam celku nějak nejsem schopen vidět, pokoušel jsem se asi před rokem dvěma dělat s Lubošem rozhovor, ale hned po první otázce se Luboš chopil iniciativy a směroval případný smysl hovoru někam, kam jsem nebyl schopen (či ochoten) ho sledovat, při druhé otázce jsme toho nechali, což on celkem bez hořkosti pochopil… (listopad 2014)

Slovo „zajímavé“ dal Erik záměrně do uvozovek, jelikož se ztotožňoval s výkladem tohoto slova od F. X. Šlady: „Zajímavé je, když najdeš švába v polívce… ale stejně ho vyhodíš“. Erik vždy tvrdil, že rozhovor je determinován ani ne tak zpovídajícím, ale tázajícím („Odpovídat umí každý blbec, ale dobře se zeptat, to je kumšt“). Do těchto novin novin měl rozjednané dva rozhovory, které již nestihl, ještě týden před smrtí mi volal, že se cítí dobře a rád by dělal paralelně na více rozhovorech, klidně sedmi, už jsme se domlouvali na konkrétních respondentech… Ohledně rozhovorů mi mailem mi v září 2018 psal:

Nikdy jsem nikým a ničím nebyl zneužívaný – a nikdy jsem se tak ani necítil, proto jsem celý bolševismus dělal číšníka, – nenávidím fráze, faleš, myšlenkový kýč – podle toho (třeba), „jak se mají dělat rozhovory“, „jak se mají dělat básně“, „jak se má hrát na tahací harmoniku a zpívat, aby se to všem líbílo“, – nenávidím stereotypy a fráze, uznávám jenom „novou realitu“, ta se nemusí nikomu líbit, – já nemůžu dělat rozhovory s někým, s kým bych je nedělal podle přirozeného vývoje věcí, organicky, podle toho, jak jde život, – já nebudu dělat sračky tak, jak to dělají každé noviny, každý magazín, – to bych byl dvojnásobný idiot – jednak bych nebyl sám sebou a jednak bych předem věděl, že moje práce stojí za hovno.

Když jsme plánovali společné akce, často jsme se dostali k tématu autorských práv, všichni samozřejmě respektujeme autorská práva, ale každý máme jiný přístup k jejich aplikování, například Fido zásadně nezve kapely, které jsou zastupovány OSA, Erik s tímto problémy neměl:

Ale proč jsou v OSA? Protože chtějí peníze, které si (domnívám se, že právem) zaslouží a o jiném způsobu nejspíše nevědí, v OSA byl i Mejla Hlavsa (i když definitivně ho pak okradl Majvald z Levných knih, když od něho koupil autorská práva za babku – a lidi si pak říkali „to je úžasný, že PPU stojí jen 49 korun!“), býval to taky jistý čas jediný příjem Pavla Z., já to moralizovat nebudu, já především nechci okrást lidi o možnost zažít znamenité muzikanty a kapely, které by jinak neslyšeli, neříkám, že mám na to nějaký konzistentní názor, týká se to peněz a těm já moc nerozumím, odjakživa, musím nad tím ještě zauvažovat, abych si – za sebe – na to vůbec nějaký důsledný názor udělal, což se mi zatím nepodařilo, jinak – já se všema komunikuju mimo manažery, jenom jako s lidma, i nadále s nimi budu jednat jen individuálně…

Po další konfrontaci s Fidem Erik výmluvně napsal:

„Jak je ten kluk steklé!“ – říkávala moje nevlastní babička jednomu bratranci, když do něho hučela a on zrovna sekal dřevo a jednu chvíli se s tou sekyrou zastavil a upřeně se na ni zadíval – no, nebudu jako ta babička, už se prostě nebudu ptát, nějak to půjde…

V roce 2016 se Erik přestěhoval z nemocnice v Hradci Králové, kde se o něj staral zejména tamní primář a zároveň houslista kapely Elektrická svině, opět do Brna a znovu začal organizovat kulturní život. Z e-mailu Honzovi Bartoňovi a Fidovi (listopad 2016):

Jsem zde ve starobinci dost izolovaný (nemohu se účastnit milovaných hospodských hovorů – za hospodu jsem si zde učinil bufet u vrátnice, kde chodím na kávu, rybí salát, anglickou slaninu a chlebíček s ruským vejcem a klábosím s paní provozovatelkou, která toho stejně brzy nechá, protože tržby klesají a buzerace malých „podnikatelů“ graduje), rozhodl jsem se – jak víte – pro „dvě akce za měsíc“ pro příští rok (záleží to dost na získání nějakých peněz z grantů, podle kterýchžto žádostí byla vlastně „teorie“ těchto 2× deseti večerů za rok postavena – budou-li získány nějaké peníze pro organizaci těchto večerů, bude možno ledasco zaplatit, aniž bychom museli donekonečna jen ždímat přátele a „chudé“).

Já pracuju hodně extenzivně a chaoticky, v podstatě sebeobranně, obtížně se mi rozlišuje (což jsem ostatně neuměl nikdy), co je v této chvíli podstatné, a co může počkat, soustředím se teď především na „vydávání deníku“, do něhož jsem taky transformoval své blogy a v podstatě chci do něj soustředit všechny své publikační aktivity (a taky vymést archivy, abych se těch starých – nikdy nepublikovaných – textů konečně jednou pro vždy zbavil, chci takto vlastně „udělat pořádek“, a pokračovat s čistým stolem) – ale jak? jak to spojit s dnes už vámi vydávanými („samizdatovou aktivitou“) novinami Potulné akademie Uši a Vítr? vy jste prostě větší realisti a pragmatici v podstatě, na rozdíl ode mě, já prostě moc fantazíruju, ale to se dá v jistém smyslu skloubit (hlavně když moje síly jsou nepochybně hodně limitované), rozhodně chci dělat nadále dvě akce za měsíc – jednou NAPŘÍČ a jednou PROLUKY.

S večery bych chtěl propojit uvádění knih a časopisů, taky případně CD (samozřejmě vernisáže, ale to je kapitola sama pro sebe), chtěl jsem zapojit i Dráťák, ale ten je – jak víme – zatím ve hvězdách, s nahráváním bych ovšem pokračoval (publikovat nějakým způsobem jako přílohu deníku Pasáže? tady bych prosil o kvalifikované posouzení toho našeho nahrávače, - mimochodem při minulém nahrávání právě ten náš nahrávač někdo po nahrávání vypnul (Slavíček?) takovým způsobem, že se nahrávka vůbec neuložila, tedy zachránil nás opět Víťa Raška a jeho (snad jen nepatrně méně kvalitní) nahrávač, netušil jsem, že jsme vůbec takovýchto pitomostí schopni…

Rád bych podle možností dál vydával knihy (BOX bych zřejmě úplně vypustil, myslím, že už není životaschopný, některé rubriky jsem převzal do Pasáží, formát přirozeně využívá vaše „výtvarná“ edice), i když nevím, pod jakou značkou, pokud chtějí majitelé poslat firmu Vetus Via do likvidace, mají na to právo, a taky bych to chápal, zatím firma v likvidaci není, a já osobně (jsem pouze statutární zástupce) jsem proti, musím nejdřív zjistit skutečné předlužení a podle toho si teprve utvořím svůj názor, zatím bych „oficialitu“ Vetus Via nezpochybňoval, naopak, čím bude aktivnější (Fidův obchod), tím lépe, jenom mrtvoly se likvidujou…

Erik založil před lety obecně prospěšnou společnost Christianina, o.p.s., asi měsíc před svou smrtí pověřil vedením této společnosti básníka Pavla Šuhájka. Jednou z aktivit společnosti je také každoroční „Cena Petra Bohunovského“ přejmenovaná po Erikově smrti dle návrhu Mikyho Marusjaka na „Cenu Petra Bohunovského a Jaroslava Erika Friče“. V listopadu 2016 k činnosti Christianie napsal:

Činnost Christianie (která je na Facebooku zastoupena rovněž a sem tam někdo klikne, že se mi „líbí“) provozuju – dívám-li se správně – pouze já a v jistém smyslu Milan (Haussmann, pozn. red.), který aktualizuje webové stránky ch.cz, – kdo tedy – a jakým způsobem – by měl tyto akce – NAPŘÍČ a PROLUKY propagovat? (pokud jde o organizaci, zatím improvizuju podle toho, kdo je schopen-ochoten nějak pomoci, bohužel zatím gratis)…

V roce 2016 byla Jaroslavu Eriku Fričovi udělena Cena města Brna za literární činnost a publicistiku. Erik, jelikož jakákoliv ocenění nesnášel mi tehdy k tomuto psal:

Vím o tom, psal mi primátor, nejdřív jsem to samozřejmě odmítl, ale pak jsem si uvědomil, že mě tam navrhli lidi, kterých si vážím (a minulá Rada MB by mě rozhodně nenavrhla, a psal-li by mi tehdejší primátor, tak bych ten dopis vyhodil), rektor MU M. Bek a řada dalších, prostě bych je – pro ně jistě trochu teatrálně – urazil, tomi nepřipadá vhodné, je s tím spojená – jako cena samozřejmě směšná – částka 20 tisíc, ani s tím jsem nejdřív neměl chuť se špinit, ale nějak se mi nechce dělat humbuk kvůli takové pitomosti, prostě dají-li mi to, tak to vezmu a hned dám na ty naše večery podle potřeby (jak víš, ve finančních věcech potřebuju „poradenství“)… Abych Ti řek pravdu, dost se stydím, do tohoto světa jsem nikdy nepatřil (a ani patřit nechci), nejhorší je, že tam snad budu muset i jít, mezi nejrůznější panáky, bez kterých se to jistě neobejde, nechci se rouhat, ale co s tím, když už „můžu chodit“?

Polovinu finanční odměny zapůjčil kamarádovi, z další části pohostil přátele v hospodě Maria Valeriana U Zvonu. Erikův proslov při přebírání ceny začal větou z Grahama Greena: „Cítím se trapně, tedy jsem“. Když jsme chystali knihu Jakuba Urbance (červenec 2016), měl Erik problém s tím, že autor v doslovu zmiňuje, že uspěl v nějaké literární soutěži:

„Ocenění“ v „soutěži“? to přece nemůžeš myslet vážně? pan Šafařík (Josef Š. 1907–1992, člověk, který mě v životě nesmírně ovlivnil) říkával: „kolik pitomců se musí dát dohromady, aby vznikla společnost?“ stejně tak je to s těmi „soutěžemi“, o hodnotě se prostě nehlasuje, ta se žije, umírá se za ni, bojuje se za ni, všechno ostatní jsou jenom měšťácké vodnatelnosti…

Jakub tehdy kontroval: „Na ocenění máme odlišný pohled. Co kdybyste dostal Nobelovu cenu za literaturu, taky byste odmítl? Být mezi autory jako jsou R. Thákur, W. B. Yeats, H. Hesse, A. Camus, P. Neruda, J. Seifert… to je jiná společnost. Ale souhlasím s Vámi, že skutečná hodnota se žije, bojuje a umírá se za ni.“ Na což Erik odpověděl:

Milý příteli, děkuju za poučení z literatury, no, jak to cítíš, to je jistě Tvoje věc, já se zkrátka zase nepovažuju za „moudrého“, ale snažím se nechat jimi vést, abych s jiným slepým nepadl rovněž do jámy (v tomto smyslu, souhlasím, je jistě nejlepší univerzitou dobrá knihovna), pokud jde o ocenění (Nobelovu cenu jsem zatím nezvažoval), která by měla vyjít z této země, můj názor je prostý: nechtěl bych na tomto světě žádnou „cenu“, žádné „ocenění“ (a už vůbec ne v nějaké „soutěži“), nechci, aby se o mně říkalo, že jsem „nositelem“ čehosi, jako kdybych dostal syfilis nebo byl obětí pandémie, ne, nechci to – žádné takovéto ocenění mě ani nemůže uspokojit, vyrostl jsem v nenormální společnosti za nenormálních podmínek, chci v této nenormalitě už zůstat – ale to je moje osobní věc, a v tomto smyslu mě zajímá pouze ocenění osobní, a tedy neoficiální, už ani nemluvě o „kartičkách v publiku“, to je opravdu pro děti…

Nutno dodat, že Erik Jakuba přesvedčil, jak později Erik psal, „zřejmě dobré vychování…“

Když jsem byl Erika navštívit, společně s Víťou Ťovajzem Holatou, 5 dní před Erikovou smrtí, ještě zavtipkoval – když jsem mu nabízel pití, zvolal z hlubin vědomí „Cigáááro“, měl ke konci již jen ostrůvky vědomí, věřím, že i za ně byli rádi všichni, kteří se s ním došli rozloučit ke smrtelné posteli. Erik si toho velmi vážil, sám do poslední chvíle říkal, že je šťastný, ale že je již na pokraji věčnosti. Děkujeme tedy všem Erikovým přátelům, doktorům a sestřičkám a zejména Aničce Švehlákové ze Zlína, která se o Erika dlouho a trpělivě starala navzdory svým vlastním povinnostem , a to fyzicky, psychicky i duchovně.

Erik neměl rád narozeninové oslavy. „Může být něco blbějšího než narozeninová bečka? Možná ještě předávání literárních cen…“ V tom jsme se neshodli, každopádně když jej nedávno Ivan Motýl oslovil, že by rád uspořádal v ostravské hospodě Na Daliborce oslavu jeho sedmdesátin, kývl na to, řekl, proč ne, když to udělá přátelům radost… Měli jsme tam hrát s Ťovajzem & spol. Na pohřbu jsme se s Ivanem domluvili, že ty nedožité narozeniny přeci jen uděláme, takže 14. srpna se uvidíme Na Daliborce a znovu zapijeme Erika.

Erikův nejmilovanější song byl „Dirty Old Town“ a sám jej hrával se Staňou Vodou a kapelou s výmluvným názvem Dirty Old Town Band. Naposledy mu jej zahrál letos Kolben (Otomar Klodner) v brněnském klubu Rusty nail. Není bez zajímavosti, že píseň byla napsána v roce Erikova narození (1949), autorem je Ewan Maccoll (píseň hráli např. The Pogues či The Dubliners) a Erikovi evokovala jeho léta strávená v Ostravě.

Dirty Old Town

I met my love by the gas works wall

Dreamed a dream by the old canal

I kissed my girl by the factory wall

Dirty old town

Clouds are drifting across the moon

Cats are prowling on their beat

Spring's a girl from the streets at night

Dirty old town

I heard a siren from the docks

Saw a train set the night on fire

I smelled the spring on the smoky wind