Ještě k Churchillovi II

Psáno na okraj knihy Johna Lukacse „Churchill: vizionář, státník, historik“, Academia, Praha 2013.
Jak jsem si stanovil, tak bych rád dodržel. Churchillovské psaní, psaní o politice, o dějinách, o tom, jak plán historie a života člověka všednodenní je ovlivněn osobností.

Bylo mi šestnáct let, když Winston Churchill zemřel. Nádherná půle 60tých let, svět otevřen, život v rozpuku, před námi očekávání tajemná a nadějeplná. Jedna éra ovšem končila, či přesně skončila již více než před deseti lety. Komunista Churchilla eliminoval, nedostal se do občanské nauky, na schůzkách Pionýra se o něm nemluvilo. Hledej, kde můžeš. Víš-li ovšem vůbec, co a koho máš hledat.

Řeč je o osobnosti. O tom, jak sami se o její budování celý život – uvědoměle či intuitivně – snažíme, o tom, jak posuzujeme osobnosti jiné, co v nich oceňujeme a také jak vlastně samu otázku po významu tohoto pojmu chápeme. Hilaire Belloc ve svém krásném a dojemném eseji o svatém Patrikovi, patronu irském, píše s brutální konfesijní jistotou: „Je-li nějaká věc, při níž se lidé, kteří nejsou katolíky, mýlili více než při jiné z rozumových věcí života, je to pojem osobnosti. Jsou při něm zmateni, kde jde o jejich vlastní malé bytosti, zneuznávají jej, zabývají-li se problémy společnosti, a chápají jej velmi slabě, uvažují-li (uvažují-li vůbec) o povaze Boha všemohoucího. – A osobnost přece je vším. Osobní vůle to byla, která stvořila všecky věci, viditelné a neviditelné. Naše naděje na nesmrtelnost zakládá se v tom, že jsme osobami, a polovice našich slabostí prýští z nepochopení hrozných odpovědností, které má v sobě osobnost, nebo ze zbabělé neznalosti jejích sil sebeovládání.“ Ty síly jsou ohromné. „Člověk nesmírně převyšuje člověka,“ praví Pascal. Každým úkolem, který je skutečným hledáním v tajemných nitkách a pavučinách osudu každého z nás, také člověk roste. Kováním vůle, charakteru, čisté touhy nežít život naplano, nýbrž platně. Různé dispozice jsou dány každému z nás, jinými touhami a vášněmi jsme strháváni (mám zde na mysli „vášeň“, jak ji v jedenácti bodech vymezuje sv. Tomáš Akvinský, jako „pohyb člověka za dobrem“), jiným výzvám musíme každý ve svém životě čelit, jiné věci naplňovat.

Záminkou pro II. díl mého churchillovského psaní jsou dvě pozoruhodné knihy, obě rozhodně hodné četby. Starší je monografie „Winston Churchill. Život a doba“ Malcolma Thomsona, vydaná ještě v roce 1945. České vydání u Kuncíře hned roku 1946. Ve velmi dobrém, čistém, klasickém překladu Gustava Dohnala. Na překlad bych rád upozornil, právě v době všech možných „informačních technologií“, kdy jazyk mateřský, jazyk generacemi tříbený zplošťuje, vyvnějšňuje své duchovní jádro. To proto, že otázka slova je chápána „informativně“, nikoli bytostně. Anglicky umí kdekdo, jazykem v tradici předků ukutým dobře vládne málokdo. Ve svých „Úvahách o světových dějinách“ Jacob Burckhardt píše: „Poesie je zásadním přínosem pro poznání podstaty lidstva; také Aristotelés již řekl: ‚básnictví je filosofičtější a hlubší než historie‘ – a je to pravda proto, že schopnost, kterou je nadána poesie, je sama o sobě mnohem vyšší než schopnost historikova, a také účinek, ke kterému je určena, je daleko silnější než účinek historie. – Zato nachází historie v poesii jeden z nejdůležitějších pramenů, a to jeden ze svých nejčistších a nejkrásnějších. Vděčí poesii za poznání podstaty lidstva vůbec, i za bohaté poznatky o věcech časových a národních. Poesie je pro historickou úvahu obrazem toho, co je v národech věčné, a přitom je ze všech detailů poučná, často je tím, co se uchovalo, jediné, či nejlepší.“

Slovo. Slovo se svou tíhou a platností rozhoduje. Jeho význam a smysl je obsažen v něm samém, nikoli „informační“ oklikou. Nelze být na štíru se slovem, nelze podléhat plochým libovolnostem a nepřesnostem, poněvadž takto se ocitneme na štíru se samotným myšlením. Uvedu příklad přímo z překladu Thomsonovy knihy: autor užívá – mluvě o událostech kolem Mnichovské dohody-zrady z 29. září 1938 – zásadně širokého tvaru pro označení národnosti – „Čechové“: „Tři měsíce potom, co uchvátil Rakousko, Hitler se chystal zmocnit se Československa podobným rychlým manévrem. Bdělí a dobře vyzbrojení Čechové se však včas dověděli o pohybech jeho vojska, provedli bleskurychlou mobilisaci a obsadili své hranice vojskem.“ (Historická vsuvka: Hitler po té začal vyvolávat nepokoje v Sudetech. Na počátku srpna Chamberlain posílá lorda Runcimana a opatřuje i pozvání od Henleina.) – „Čechové, opuštěni svými spojenci, s odporem povolili a Chamberlain letěl opět do Německa…, aby to oznámil Hitlerovi a ujednal s ním další provedení anglo-francouzského plánu. K svému zděšení a zklamání byl přijat divokým řvaním a byl mu předložen nový seznam požadavků, o nichž věděl, že je ani Čechové, ani britská veřejnost nestráví.“ – „… Hitler, maje radost, že dostal lacino vítězství, pozval Chamberlaina do Mnichova. – Britští a francouzští státníci tam jeli dne 29. září, pevně rozhodnuti najít nějakou záminku pro smírné jednání.“ – „… Chamberlain a Daladier se… horlivě chopili záminky, kterou jim poskytovaly malé ústupky, a podepsali vše, včetně výsledku ujednání. Pak byli přivoláni čeští státníci, kteří byli z jednání vyloučeni, a přinuceni rovněž podepsat. Chamberlain přiletěl pln radosti zpět do Londýna, mávaje vítězně kusem papíru s Hitlerovým podpisem a prohlašuje, že přinesl mír.“

Smysl těchto úryvků je jasný, historické skutečnosti mnohokrát popsány. Jde mi o slova. Slovo „Čechové“. Ve své knize „Chrám a tvrz“ (1946) vyjadřuje entuziastický Pavel Eisner přesně to, co mám na mysli: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru ‚Češi‘ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“

„Češi, do toho“, zní mi nepříjemně v uších. Do čeho? Jeden z nedávných ministrů školství prý chtěl zavést na školách výuku „národní hrdosti“. Marné. Marná snaha, za špatný konec chycená. Dnes už nejenže nejsou „Čechové“, dnes jsme v pohrdání sebou samými klesli i k označení „Česko“ (z jakéhosi nepochopitelného „jednoslovného požadavku“ prý), k slovu, které ještě právě v 60tých letech se někdy používalo ve smyslu pohrdání „socialistickou současností“ druhdy slavných zemí Koruny české (či svatováclavské).

Nenavrátíme-li se k historii, k dědictví otců, marná bude všechna snaha o vlastenectví v této stále menší a menší zemičce, brázděné tranzitními dálnicemi, vybetonovávané sklady zbytečného zboží, dlážděné mrtvolnými koridory odnikud nikam. Myslím na krásná slova Miloše Dvořáka o „provincialismu a regionalismu“, vypsaná kdysi z poválečného Akordu: „Skutečná kulturní tvorba se vymyká každé jednotné šabloně, zejména šabloně státní, a tíhne svou přirozeností k osobitému výrazu. Pravé bohatství národní kultury předpokládá fysiologickou odlišnost a odstíněnost duchů, odvozenou do značné míry z typických struktur krajinných, které přecházejí mnohdy přímo v nazírací formy umělce. Ale krajina, země, její osobitý rytmus, osobité formy jejího života, to všechno tvoří jakýsi materiál, který se musí znovu vybavit ve vyšší duchovní tvářnosti díla. Tvářnost kraje je třeba vyslovit, vysvobodit vnitřním básnickým činem. Teprve v této vyšší duchovní poloze přestává být záležitostí provinciální a nabývá významu obecně závazného. Tu pak vzniká regionalismus v dobrém slova smyslu.“

Právě touto „tvářností kraje“ hyneme. Ovšem je to jen jedna ze smrtí. Druhá je právě jazyk a jeho současné utváření. Ne, netvrdím, že je vše ztraceno. Je nutno bojovat. Každý svými prostředky, na svém místě. K těmto úvahám mě přivedla právě kniha Malcolma Thomsona a její překlad. K četbě ji vřele doporučuju, neboť jsou v ní myšlenky zásadní. Omezím se na několik citací. Winston Churchill se stal ministerským předsedou 10. května 1940 (přesně v den německé invaze směrem k přístavu Dunkerque, kterou si Hitler připravoval předpolí pro invazi na Britské ostrovy). Ve své řeči k Dolní sněmovně (kterou také se zavázal co nejpřesněji a pravidelně informovat) ze 4. června prohlásil: „Ač velké části Evropy a mnoho starých a slavných států upadly nebo ještě upadnou do spárů gestapa a všeho toho nenáviděného zřízení nacistické nadvlády, nezakolísáme ani neochabneme, budeme pokračovat až do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme s rostoucí důvěrou a silou bojovat ve vzduchu, budeme bránit náš ostrov, ať to stojí cokoli, budeme se bít na pobřeží, budeme se bít na místech, kde by nepřítel přistál, budeme se bít na polích i v ulicích, budeme se bít na pahorkatinách, nikdy se nevzdáme…“

V knize můžeme číst také přesné chrakteristiky Churchillovy osobnosti: „… Pro vedení národa ve chvíli svrchovaného nebezpečí je právě třeba jeho nikdy nepolevující odvahy, jakož i hybného a plodného intelektu, zoceleného bezohlednými útoky kritiky a zmoudřelého dlouhou zkušeností.“ – „W. Ch. není filosofem: je umělcem. Pouhá činnost mu nestačí. Chce mít dokonalé dílo. Cokoli činí – a vždy dychtivě pátrá po díle, k němuž by přiložil své činné ruce –, činí s dovednou znalostí a onou nekonečnou schopností vzíti na sebe obtíže díla, která je pravým znakem genia.“ – „Ch. je bojovníkem, reformátorem, umělcem, avšak nade vše je vlastencem s horoucí a vše překonávající příchylností k Britanii, její cti, její velikosti, její říši, jejímu osudu. … Kolem jednoho bodu se otáčí vždy věrně. Větší než žízeň po slávě, naděje na úspěch a sny o velikosti byla jeho bezmezná oddanost službě zemi.“

Naprosto zásadní byl Churchillův postoj právě v době Chamberlainovy „politiky chlácholení“ (appeasementu). Jeho slova byla vždy jasná: „Zradili jsme nejen zájmy Československa, nýbrž zradili zároveň a snad osudně ohrozili bezpečnost, ba dokonce nezávislost Velké Britanie a Francie. … Nikdy nemůžeme býti přáteli s nacistickou vládou – s touto mocností, která šlape po křesťanské etice, která provází svůj postup barbarským pohanstvím, která se chlubí svým útočným a dobyvačným duchem… Tato mocnost nikdy nemůže být hodna přátelství britské demokracie.“ – „Obětovali jsme hrdou demokratickou zemi, která měla být naším spojencem ve válce, a přihráli její nejnovější zbraně a výstroj i její zbrojovky, které vyráběly nejlepší velká děla v Evropě, nepříteli. … Mnichov byl hanebným omylem.“ (Události z roku 1938 oddálily o jedenáct měsíců válku, o níž bylo zřejmé, že se jí nedá zabránit. Německo posílilo.)

V Thomsonově knize jsou samozřejmě popsány události Churchillova života i euroantlantických dějin tak, jak je v roce 1945 bylo možno popsat. Mnoho dalšího se však dovíme z knihy – kupodivu nejútlejší z churchillovských publikací, které zmiňuji – rowohltovské monografie Sebastiana Haffnera, nazvané prostě: „Churchill“. Kniha ze všech čtyř zřejmě nejlepší. Jasná, stručná, věcná, přesná a vyvážená v popisech událostí i osobností. Překlad (Jan Hruška) kvalitní, čte se plynule, bez klopýtání. Kniha vůbec je napsána živě a velmi nenásilně poutavě. Také o Churchilovi nejvíce poví, poněvadž je historicky velmi objektivní, s řádným odstupem psaná (1. vydání v roce 1967, překládáno z vydání r. 1993). Kniha je doplněna velmi užitečnou, rozsáhlou bibliografií Churchilových spisů, projevů, korespondence a sbírek citátů, jakož i soupisem churchillovských monografií. Nechybí kalendarium ani jmenný rejstřík. Kniha zkrátka germánsky důkladná, ač nerozsáhlá. Stojí za přečtení už z pouhého potěšení z kvalitní četby, jakož i pro poučení z dějů obou světových válek i rozhodujícího podílu Winstona Churchilla především v druhé z nich. Zcela v duchu Haffnerových slov: „Bez Churchilla by Hitler triumfoval a bez Hitlera by Churchill zemřel jako postava brilantní, leč selhávající a anachronická.“

Nechci přetěžovat toto své psaní dalšími citáty. O parlamentarismu a politickém konzervativismu napíšu ve třetí části tohoto churchillovského textu, kde se soustředím na dvě zbývající knihy: „Vůli lidu“ Martina Gilberta a Lukacsovu brožuru „Churchill: vizionář, státník, historik“, která stála na počátku mé snahy o některé „churchillovské“ formulace. Jen ještě něco ze závěrečných slov knihy Thomsonovy zde pro ilustrativní přesnost zmíním:
(Způsob Churchillovy válečné komunikace)
„Veliteli technického štábu nebo jeho zástupci. Plující přístaviště, která by se dala zřídit na pobřeží, nesmí být zásislá na přílivu a odlivu. Je třeba rozřešit problém zakotvení. Chci mít nejlepší řešení. Nenamítejte nemožnost. Vypořádejte se s obtížemi. W. S. Ch. 30. 5. 42.“ A na samotný závěr, slova z poslední strany (361):
„Nezoufejte! Neustupujte násilí a tyranii!
Bojujte a je-li třeba, zemřete neporaženi!“
(příště dokončení: „Churchill: vizionář, státník, historik“)

Brno, Alfa Passage, 10. března 2014, 17:45