Každý svou cestou (Co bylo VII)

Bylo toho mnoho od večera 18. února, o němž jsem naposledy referoval. Mnoho večerů Potulné akademie, mnoho kapel, mnohá čtení a diskuse, mnohá „vícežánrová vystoupení“, několik vernisáží, dokonce jsme zahájili festivalovou řadu „Boro Continuo", věnovanou neotřelým snahám na současných multimediálních cestách

Bylo toho mnoho od večera 18. února, o němž jsem naposledy referoval. Mnoho večerů Potulné akademie, mnoho kapel, mnohá čtení a diskuse, mnohá „vícežánrová vystoupení“, několik vernisáží, dokonce jsme zahájili festivalovou řadu „Boro Continuo“, věnovanou neotřelým a hledačským snahám na současných multimediálních cestách, a konečně – i několik letních festivalů proběhlo. Jen na některých jsme byli, poselství jiných, často k nemalé lítosti, jsme byli nuceni oželet. Co zůstalo? Vyprahlo v ústech, léto téměř za námi, stíny se dlouží.

Nelze se rozepisovat o podrobnostech, ten čas už je pryč. Ale mohu zmínit aspoň hned následující večer, po tom, zmíněném výše. Projekt „Hóra Láv“, který se odehrál před vystoupením sdružení cs_zvuk a finské kapely Läski. Večer Potulné akademie č. 243. Zdržím se však pro tuto chvíli jen u první „položky“, neboť další dva spolky jsou, domnívám se, publiku dostatečně známy a v příslušných sférách řádně reflektovány.

Již nějakou dobu se saxofonista Víťa Holata zabývá propojením poesie a hudby. Chápe se jednotlivých výrazných děl poesie (např. Blatný, Diviš ad.), k nimž připravuje hudební doplnění a podklad, většinou barytonsaxofonu (V. H.), klarinetu (Tomáš Doležal) a hlasu (Radim Babák). Ve čtvrtek 25. 2. v klubu Boro toto uskupení doplnil se svou sbírkou elektrifikovaných hraček, nástrojů a vícefunkčních zařízení elektroakustický experimentátor Ivan Palacký. Vše dohromady s textem Milana Kocha (1948-1974) „Hóra Láv“. Básní strhující, která vyšla tiskem v roce 2007 v nakladatelství Kalich. „Ó Láv, Ó Láv, Ó Láv, Ó Láv, Ó Láv, městský obvod v pyžamu číslo deset a v červených cedulích na domech zarostlých na věky výplatní páskou vedlejšího zaměstnání, / Ó Láv, Ó Láv s autogenem mezi očima na konečné stanici autobusu III. A v Dolních Měcholupech, / Ó Láv, Ó Láv pěje píseň ve velkém ruském bagru za doprovodu sbíječek cikánských učitelů a točí klikou u výsypných vozů nad nadjezdem z betonových penisů tutového života, / Ó Láv, Ó Láv – …“ Hlas – a k tomu tři neobvykle propojené hudební nástroje. Zážitek v klubech stále málo obvyklý. Upomínky na časy dávné, časy poválečných transatlantických jazzových a básnických výbojů. U nás pak konec let 60tých a začátek 70tých, kdy totalita vnější i vnitřní veškerým projevům tohoto druhu zakroutila krkem. Snad historie aspoň uchová, co je nutno. Zapomnění tohoto druhu bývá sebezničující.

Ze všeho, co píšu, je jistě cítit snaha o registraci, alespoň jakés takés zachycení prchavosti, tvůrčí energie, atmosféry, která tkví v prostoru a mezi lidmi. Nevěřím, že tyto věci mizí. Vycházeje z osobní zkušenosti, jsem přesvědčen, že tyto „efemeridy“ mohou být rázu velmi trvalého. Mohou utkvět a vrýt se pod kůži, do kůr paměti velmi hluboko a pro život rozhodně. Sám ze svého života takových příkladů znám mnoho. Jsou to vlastně všechny mé podstatné životní vzpomínky, z kterých žiju dodnes.

Myslím si ovšem na druhou stranu, že padáme obecně do velmi hlubokého bezvědomí. Že žijeme již do jisté míry v bezvědomí. Tolik otupující agresivity kolem, tolik uřvaného dryáčnictví povrchnosti, tolik nízkosti, tolik ozvěn nicoty. Snažím se aspoň za sebe uchovávat rovnováhu mezi tím, co nám věky uchovaly, a mezi tím, co sami můžeme přidat, svými životy garantovat, ve vážnosti neopakovatelných životů své pohodlí, pochybné „štěstí“ a ubohost cukrátkových zážitků obětovat. Tvůrčí činy rozhodují. Jakkoli utlučené ve své době, jako tomu bylo u Milana Kocha, jehož stále více ubíjela do otroctví se utápějící společnost, a jehož v šestadvaceti rozšmelcovala tramvaj. Zapomínat na takové osobnosti je podepisováním vlastního rozsudku smrti.

Rozkládám před sebou na stole dva svazky časem zašpiněných, flekatých, zelenkavých kancelářských složek, se stejně kancelářky vloženými průklepovými papíry, ukotvenými kovovými svorkami: Edice Predikace sv. č. 18 a 20, samizdaty z roku 1971, zapůjčené Lubošem Vlachem. Čtu namátkou: „Marně milujete kořínky pelyňku / dobrý hotel drahý hotel / tam není zle / tam je člověk kterého myslím / Nebe je samá čára / věčnost v tečce se obrací na kolenou / kdo chodí s otevřenýma očima / dostane prach do panenky / Lovci natáhli tětivy / jedna kapka v dlani celé moře mezi prsty / – – – nevím vůbec z čeho je to město…“ a mohu číst dál, jakož může číst každý. Dnes už všechny knihy jsou vydány v oficiálních edicích. Ale vidím všude kolem, že se čte velmi málo. Dokonce i lidé, kterých si vážím a u nichž bych to nečekal, mi řeknou: „Já skoro vůbec nečtu. Není čas. Jsem v práci, a pak už ani není sil, chuť.“ Na co jsou síly? na co je práce? na co je čas? Nic z toho se nevrátí, tyto věci neběží nanečisto. Krvavá stopa je definitivní.

Beru do rukou útlou knížečku se secesní obálkou. Je vybledle fialovomodrá, se žlutozlatým tiskem. Je na ní napsáno: „Rakety. Mé srdce obnažené. Char. Baudelaire. Přeložil Jarmil Krecar. Moderní bibliotéka. Cena 80 hal.“ Uvnitř pak v titulu „Vydavatel F. Adámek na Král. Vinohradech. Ročník V., kniha VIII. Roku 1907 v měsíci dubnu.“ Otvírám rovněž namátkou a čtu:
„Pocit osamělosti od mého dětství. Vzdor rodině a uprostřed soudruhů zvláště, – pocit osudu věčně osamělého.
Přece však velmi živá chuť k životu a rozkoši. Skoro celý náš život jest vynaložen na pošetilé starosti. Zato jsou věci, které by měly vzbuzovati starost lidí v nejvyšším stupni a které, soudě dle jejich obyčejného života, nevnukají jim žádné.

Kde jsou naši mrtví přátelé? Proč jsem zde? Přicházím odněkud? Co jest svoboda? Může se uvésti v souhlas se zákonem prozřetelnosti? Jest počet duší konečný, nebo nekončený? A počet zemí obyvatelných? a t. d., a t. d.“ Co k tomu přidáme? Jakou my máme „práci“, jaké starosti, na co máme čas?

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage,
19. září 2010, 14:59

(foto Honza Drbal)

Minulý článek autora pro Polí5 ZDE