Marie Čmelíková: Sněhurka pupkáčů

Pohádka

Růžová snad sedla na tvá víčka.
Sněhurko pupkáčů,
dnes nebudeš spát.
Víly jsou zelené
něžně poslintávají slečnu toaletu.
Já bych plakal,
avšak mé slzy byly rozptýleny.
Na její mysl jsem se pokusil
zaútočit pravěkým penisem.
Bolest
jí to vlastně nepřineslo...

Dialog „Po ránu“

Byla jsem ožralá,
byl jsi ožralý.
Byla jsem ospalá, mrtvá,
byl jsi zakouřený, nadržený.

Ve špíně plesnivých parket,
mé černé kalhotky roztržené na zemi.
Mezi vzlyky, štípání, kopání do noh tvých,
probodnul jsi mou pleť,
bez možnosti nového vzniknutí
a bez navštívení duší mých.

Já zkalená a zmatená proklínala jsem tě,
Debile!
Místo „Miluju tě!“ křičím „Nech mě, ty pičo!“

A po ránu pak řekl jsi jen na to:
„Promiň, miláčku,
byl jsem opilý a měl jsem chuť.“

Závod

V prachu na zemi
spatřila bezduchou tvář včerejšího večera...
Tys lil do ní alkohol,
pivo a panáky, pivo a panáky.
„Já to nepiju,
já to do sebe přímo liju, liju, liju.“

Pohled první:
„Jsi k pomilování.“
Pohled druhý:„Chci tě!“
Pohled třetí:„Píchej.“
Jindy pak jinde jiný pohled:„Píchej, píchej.“

Na zápraží ráno sama, kouříš,
jen tvé kolena přitisknuté, tvůj klín,
tvá ňadra opírající se o stehna,
brada semknutá mezi jamkami koleních kloubů,
ruce uzavírají tu mříž,
své vězení postavila jsi osaměle...

Kálejí text – tvorba

Ty nemáš žádnou DAMU, JAMU, FAVU,
já kálím ti na tvou hlavu.
Ty tvoje obrazy,t
y tvoje duševní vzkazy,
nemají žádnou perspektivu.
Já myslel jsem,
že vysvětlím ti aspoň distriktývu.
Nemají žádnou stabilitu,
já nevzal jsem na tvou výstavu
radši ani svou tetu Ditu.
Ty nezvládáš anatomické konstrukce,
já pošlu tvoje ruce na kreslící rehabilitace.

...

Tolik ti to slušelo,
než jsi se opila,
než jsi do sebe nalila všechny ty panáky,
než jsi ze sebe vyblila tu eleganci.
Oči skelné, rozšířené pod nimi šedé skvrny kruhů.
Vlasy rozcuchané,
slova zmatené,stále jsi oslnivá?

Banálnosti strachu dopadaly bez své tvrdosti,
ani sama rovnováha nebyla rovná.
Zdálo se mi,že jsem opuštěná.
Nebylo tomu tak...

Prach z bradavky

Černé bradavky vzpouzející se bez opery.
Levandulová ústa svírají tu lehce hrudkovitou kůži.
V dálce v bedně někdo zvrací do mikrofónu,
v zrcadle odráží se dvě spojená těla.
Při strmém záklonu náhle rozbila klavír,
když ji na něj posadil.

Prázdně, bez úsměvu
topím se v představách cizích lidí.
Po práci, po dresech, jak vymačkaný, vyšťavený citrón.
Kam ztratila se svěžest? Chuť nebo úsměv?
Jak chutí umění?
To už nevím ani...

Kolotoč každý den,
proti vůli,
žádný důvod,
pro peníze...
Tužit, mučit, zúžit svou mysl,
úzký tunel, malý průchod, žádný otvor.

Sápající se ruce všech těch ožralců,
po tobě, po tvé vlhké frndě.
Ne, nechceš je,
netoužíš...
Bez sexu? Sexuální abstinence?
Dieta, půst?
Nepiji, nejím, nešukám!