Marie Feryna: Nejsme stvořeni pro bytí
***
až navěky
jim dopomáhej RIAPS!
nechám tě datovat nás
mezi sbírky léků
do času
v kterém okolnost
fabuluje lis
z něhož už nepomůže
ani polyamorie
I have a nightmare
zaručený recept
na nasycení davu
přívlastek non grata
pálí
i při držení rukou
tři měsíce
se neuděláš
přijímáš
jako pozůstalost
křičíš
že Trittico je Kristus
Cipralexův syn
***
analýze se lze
vyhnout jenom šklebem
nevíš zda tvorba
nebo suicidum
anebo kruh
v němž histrion
se dostředivě plazí
ke špičkám tvých bot
vstupuješ do básně
zatímco sceluje se
trojjediný subjekt
pro který odpověď
bude už jenom
generická:
dávit se tvým prádlem!
a v kukle plné škvír
aby se dalo dýchat
pod tvojí postelí
mít úložný prostor
v němž budu usínat
***
obrysy města
k našim přiléhají
zde žijeme
zde spolu orficky
jen za nejbližší roh
jsme radši periferní
radši vděční za vztah
který byl nám nedán
píšeme si
ve starých odkazech
stýkáme se
v mrtvých subkulturách
jsme post-fetish
a naše doteky
nedávají smysl
když říkám ti o ulicích
kde jsem chtěla zemřít
a že když je spojíš
vyklene se tvar
tančíš
že těžko říct
kdy je to pogo
a kdy je to rave
a tak se spokojím
jen s tím
naše hry trpí vymezením
únava a úzkost
úzkost a black metal
co kape tváří popstar
chci v sobě krmit bestii
jež nebyla by hřích
***
sen je to jediné
co nelze ironizovat
ale topit se v něm
dá třeba pořád
dva hlasy přes sebe
v polospánku jsou andělé
otevřeni prosbám
co pravým jménům modliteb
vede-li je ego
nebo utrpení
moje sny
zdají se i jiným
pořež se na nohou
o ruce pros matku
sebevražedné podtexty
jsou metafora
a nikoli cíl
při probuzení stíhá mě
jen esej přítele
rytmická jak báseň
myslet orficky znamená zemřít
zřeknout se konvencí a pravidel
vstát z mrtvých
a promluvit vlastním hlasem všeho
a každé jednotlivé věci zvlášť
napíšu nad ránem
něco o přimknutí
***
zabij tu smrt
kterou tě zformovali
a ve které tě vychovali
znič se
a objev sám sebe
poznat sám sebe znamená
sám sebe ničit
ničit konstrukci
stavěnou kvůli přežití
které jsi zaměnil za život
tabula rasa
***
čtu kdeco
jako viarrovskou báseň
lásku rámuje časovost
časovost rámuje úzkost
patos je jenom prostředek
útěku a křiku
bez ryzí transcendentály
se všechno jenom sere
nejsme stvořeni pro bytí