Milovník souvislostí z Opo.

Polí5 vydalo další titul. Vybočuje formou (první lisované CD vydavatelství) i obsahem. Ovšem obsah plně odpovídá osobnosti autora, položil jsem mu písemně několik otázek, ale je z toho článek... Myslím, že z těchto souvislostí bude jasné, proč mě mi.písně zaujaly.

ZAČÁTEK
Můj život se zvuky začal jistě při narození nějakým tím výkřikem mým… Z dětství si vybavuji zejména hlasy babiček a mých blízkých a známých, zvuk parníku pod vodou na Vranovské přehradě, Škoda 100, otevírání ledničky na pedál, víc nic. Více si pamatuji vůně. V první třídě jsem navštěvoval lidovou školu hudební, kde jsem se měl věnovati hře na zobcovou flétnu, po a i 10 návštěvách a mému kakolálistickému výrazu na adresu učitele, jsem v tomto studiu již nadále nepokračoval. Sám jsem se začal učit první akordy na kytaru a u táboráků pokusy o vyhrávání Krylů a Plíhalů a jiných, to mi bylo asi 16 let.

CHYBY
Asi tak v 25 letech jsem zjistil, že kytara se nemusí ladit jen podle daných pravidel. Začalo období zvýšeného bádání. Stejně tak, jak je každý den jiný, tak i zvuk kytary a píseň byla jiná. Píseň, v které se zračil celý můj den, vše co jsem zažil, bylo to v podvědomí písně. Musím podotknout, že jsem si písničky nikdy nesnažil pamatovat, tak to mám i dnes. Přelévají se ve mne, vznikají a zanikají, každý den nová píseň. Třeba podobná nějaké, kterou jsem dříve již hrál, ale nikdy stejná. V noci jsem vždy povolil struny na maximum a další den jsem je opět napínal a ladil, povětšinou do nějakých akordů či do nahodilých „ladění“. Objevoval jsem, že vnímání zvuku je tak zajímavé a nejednoduché. Zjistil jsem, že když si člověk naladí „jinak“kytaru, nebo když hraje akordy buď mylné, nebo neúplně, špatné, či v absolutně nevkusném pořadí, a nestydí se za to, že vzniká asi taky hudba, ale taková, jež potřebuje ucho posluchače otevřené více, než u odpočinkového slechaře. Ale tomu zase může dopřát nečekaný zážitek, jde jen o chuť a trpělivost vnímat. Zjistil jsem, že to co člověk ze sebe dává čistě a upřímně a s úmyslem radovat se a nacházet, že to je správná cesta badatelská. Radovat se z chyb. Umět je využít. Byl jsem vychováván jako nešika, měl jsem a mám o dost staršího bratra, který v době, kdy já všechno rozbíjel, tak vše spravoval. Byl jsem vypuzen z procesu tvůrčího opravného. Tudíž jsem více než jiní zjistil, že chybuji. A co teď? Takové zjištění. No, nic se neděje, prostě se s těmi chybami naučit žít, vypořádávat se s nimi. Až jsem zjistil, že z těch chyb mám radost. To neznamená, že dělám chyby až oumyslně, abych se z nich mohl radovat, to ne, ale nebojím se jich, jak v životě, tak při hraní. Tam se s nimi učím tančit. Jsou velmi důležitou součástí mého učení.

ZVUKY
Jestliže pracuji zaměstnán třeba jako šička, pak zvuk stroje šicího svého a kolegů vůkol se mi bude zdát, že nevnímám, ale přitom je jisté, že jej slyším a je jasné, že ho vnímám. Dokonce věřím, že mnohý člověk si v těchto zvucích najde zalíbení (kolikrát mu nic jiného nezbude) a začne v nich slyšet rytmy a „hudbu“. Ty uvozovky tam jsou úmyslně, ono je zvláštní, že našinec pod názvem HUDBA si dal definici: organizovaný systém zvuků. Z etymologického hlediska od slova HOUSTI jde opravdu o zvuk, jež vytváří oumyslně člověk. Hude na strunný nástroj. Co je ale zvuk vody, větru, písku, nalévání vaječného likéru trychtýřem, vrzání parket, šplouchání vody o loďku, zvuk trávy, ticha, těla, stroje a všechny ostatní? Kde je rozdíl mezi zvukem a hudbou? Kde je ta hranice? Každý se jistě minimálně několikrát zaposlouchal do zvuků vlaku, do rytmů co vytváří.je to jenom zvuk ? Je ta hudba pouze v naší hlavě, v naší fantazii, či...?

Jednoho krásného dne, při jízdě vlakem, už nevím odkud kam to bylo…mne napadalo, že ve zvuku stroje, v tom bláznivém rychlém mašinkovském rytmu, zní jistě mnohem více rytmů, než je lidské ucho schopno pojmout. Tudíž nápad by na světě zpomalit zvuk stroje a objevit v něm, jak pod mikroskopem zvuky další. Do té doby neslýchané. Musím zde uvést , že toto jsme stále ještě neučinil, tohle jsem nedotáhl do konce, třeba… Začal jsem mezi všemi známými muzikanty a všude možné shánět nějaký aparátek na který bych ten zvuk nejdříve co nejkvalitněji ulovil. O fous mi v té době, dodnes to cítím jako průser, utekl kotoučový magnetofon reportážní!!! o rozměrech cca 30 x 20 cm. Ale co naplat. Začalo to prvním kazetovým nahrávacím walkmanem (rok 2001). Další byla koupě ojetého minidisku a nového kvalitního stereo mikrofonu. Tito kamarádi se mnou stále jezdí na výlety po vlasti, ke známým (kde nahrávám jejich děti a různé kousky rozhovorů), koncerty (ehmm kvalitní pirátské nahrávky) a i záměrně do včel a všude kde zvuků hojnost. Z těchto nahrávek si doma na skládačce, kde mám další MD tvořím záznamy ať už jako Vzpomienky, nebo rozděluji zvuky do kategorií, např.Dučoty a buchoty, Vrzoty, Smíchy, Stroje, Hračky, Zviřátka atd. Pak už bylo na řadě jen poohlédnout se po nějakých mašinkách na práci s těmito zvuky. Takže jsem si pořídil několik od předpotopních po moderní (musím se zamyslet jestli mám nějakou moderní zvukovou mašinku – jo mám mixáček malý, ten není historický) mašinku. Nebudu zde jmenovat celé můj arsenál, ten je k dohledání na bookletu CD, jen bych zmínil klávesy, které jsm koupil za 340 Kč v bazaru v Českých Budějovicích. Celou cestu domů jsem snil o tom, že až do nich zapojím MD, že zvuk, jež budu ovlivňovat mačkáním kláves, bude přesně ten co jsem před tím někde nahrál. Samozřejmě prdlajz. Můj amatérský badatelský nos zklamal,ale skvělé, páč klávesky hrají a hrály dobře, tedy věřte člověku, jež nikdy keyboard nevlastnil, ni na něj nikdy nehrál. Ještě zmíním překrásný dar od jednoho kamaráda z Třebíče - páskové echo.
Jdeme dál.

VÝTVORY
Zapoměl jsem se zmínit, že v tuto dobu, jsem se již přestěhoval z maloměsta na vesnici. Nějak mne to město přestalo bavit. Otec mi dal možnost najít domov v jeho rodném domě,kde se narodila i babička, prababička, praprababička a dále..až co vím tak do roku 1846. Zde i tyto řádky smolím. Tento domeček je jedinečný nejenom kořeny, ale i duchem. Od roku 1950 se zde prakticky nic nezměnilo, jen se nekoupu už v neckách u kamen, ale pořídil jsem si brutar. V této sedničce, kde se také jí, kde stojí v rohu kachlová kamínka a kde teď stojí také ponk a po zdech spousta ručního nářadí truhlářského, ale to je jiná kapitola. V této sedničce jsem si v zimě 2003 vytvořil svůj zvukový stůl, kde všechny mašinky byly stále k dispozici. A toho jsem rád využíval, skoro každodenně. Všechny písně byly nahrány v reálném čase, tzn. že do nich už dodatečně nebylo zasahováno. Počítadlo jsem si pořídil až o mnoho let později. Všechny nahrávky dodnes mám na MD. Vše vznikalo spontáně, z potřeby si najít, si zahrát hudbu, která mne potěší, kterou nikde nemohu najít. Nebylo to děláno za žádným jiným účelem. Jen jsem to občas někomu zvědavému pustil. A kamarád Slepý z Mutišova mne, když zakládal internetové rádio www.radios.cz požádal, ukecával, abych mu nějaké svoje výtvory poskytl. Až jsem mu vybral asi 8 písní a on je tam dal a jestli neumřely, tak tam jsou do dnes.

NINĚRA A CD
Asi před třemi lety jsem si nechal postavit niněru. Věc se má tak, že jednou byl u mne na návštěvě kamarád, kolega a muzikant Miloušek D. a ten mi s radostí oznámil, že si aniž bych to věděl, ladím kytaru jako niněru. Tam začalo moje zajímání se o tento zajímavý zvukoj. Jen jsem ji poprvé uslyšel, hned jsem byl její . Není tomu ještě ani tři roky co jsem niněrku nechal postavit a učím se na ni...samozřejmě jako u všeho, bez znalostí nějakého ladění, bez znalostí not, prostě jen nechávám její zvuk proudit srdcetem svým a snažím se tento „rozhovor“ respektovat při hraní. Přeskočím události a jsem u Josefa Jindráka z Polí 5, jež slyše zvuky niněrářskopokusnické na mojí Prostorně (myspacovně, kteru jsme si zřídil na popud kamarádů mimo Opo, kteří chtěli vědět jak pokračuji v samoučení, tudíž tam, když mám náladu dávám, někdy i každý den novou píseň, jež zde v opo každovečerně vzniká) se o toto začal zajímat a navrhl mi vydání desky, jenže já ještě se necítím natolik zdár abych mohl něco ze svých zvuků niněrových pustit takhle do světa. Takže jsme si rozvzpoměl na věci staré, mašinkovské, zvukové (jak jsem to kdysi nazval - Dětské horor tranz disco) a navrhl mu,aby si je poslech. Slovo dalo slovo a já tuhle část svých objevování do šuplíku mohu ukončit tak, že odtajním moje archívy, které třeba potěší ještě něčí duši.

CO BUDE DÁL
To nikdo neví, ale s největší pravděpodobností mne zvuk niněry neopustí. Chystám se ji začít křížit se zvuky vlaků a slepic od sousedů, uvidíme...třeba..., ale co je jisté, že pokud zvuk zvukem bude tak ho hltejme jak jen můžeme... A to všude… Hudba je všude kolem nás. Žijeme ve zvuku, on je v nás, my jsem v něm…………………plovte.

Doplňující dotaz Polí5: Co ten řecký podivný název pod kterým to vydáváme?
Hele, zniklo to jako p.P., jako zkratka pan Pekař. To byla přezdívka vzniknuvší v době, kdy jsem asi v 19 letech šel na brigádu do jedné ruční malé pekárny. A asi za měsíc jim konkurence přetáhla mistry pekařské a tak mne napadlo, že bych to rád zkusil a že jim pomohu. Takže jsem jsem to zkusil a šlo to...Tudíš za měsíc z brigádníka pekařský mistr. Pak jsem tam takhle to vedl asi dva roky. Po asi 10 letech , kdy jsem se přestěhoval do Opo, jsem si začal experimentovat s pečením v kachláčkách po babičce. Pak už to byl jen skok ke kvásku a dnes jsem se naučil i pařit chleba, kterž si bere několik lidí ode mne. Používám 18 let starý kvásek (jež jsem dostal před 3 lety darem, moje nejcenější svátost v Opo) a učím všechny známé, že to není vůbec nic složitého si udělat chleba. A ten pařený je fakt hodně jiný rozměr chleba. Trvanlivost velká, energie a chuť... Takže výslovnost je správně jako pé pé, ale je to na každém... Ale jinak mi všichni říkají pekař, nebo pan Pekař...

Koupit lze ZDE

www.myspace.com/ppekar