Mircea Dan Duta - Už abys také šel
Dotek možná i ruky
Po nehodě jsem zůstal téměř ochrnutý.
Ovšem ne úplně.
Třeba dýchat a slyšet jsem ještě schopen
a hýbat očima také.
Manželka chodí po nemocničním pokoji,
kde ležím,
jako lvice v kleci jiného zvířete.
Je hrozně nasraná.
Drží totiž v ruce závěť, v níž je uvedeno,
že dědičkou mého veškerého majetku bude ona,
nikoli bývalá manželka a její bastardi
(ne že by toho bylo kdo ví kolik, ale přece jen),
a kterou jsem dosud nestihnul podepsat
a kvůli ochrnutí nejspíš také jen tak nepodepíšu.
Manželka tou závětí nervozně mává,
vyčítá mi, že jsem spoustu věcí
začal, avšak nikdy nic nedokončil.
Třeba dokud jsem ještě byl schopen se hýbat,
horko těžko jsem sice závěť sepsal,
avšak nestačil jsem ji podepsat.
Dokonce ani nehoda se mi pořádně nezdařila:
jsem sice skoro celý ochrnutý,
ale přece jen naživu.
Každý skutečný muž by za takových podmínek
určitě
laskavě
a hlavně definitivně
chcípnul.
Na manželčino žvanění pochopitelně nereaguju.
Mimochodem jsem moc nereagoval,
ani když jsem byl toho
formálně,
zdravotně,
úředně,
právně
a organicky
schopen.
Jen jsem ze sebe tu a tam vydal nějaké
slůvko, pořádnou větu však žádnou.
(No jo, moje lásko, máš pravdu,
to je další věc, kterou jsem
začal a nikdy nedokončil.)
A tak co bych reagoval teď?
Totiž to mrzák vůbec nemá v popisu práce.
Ovšem Max von Sydow měl v tom filmu pravdu:
jako paralytik se přece jen těším i určitým výhodám:
smím se posrat jako malé dítě
a stejně jako malému dítěti mi potom musejí
umýt prdel.
Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne.
Brzy přijde sestra.
Každý den o půl páté mi umývá celé tělo.
Mám ještě 35 minut na to,
abych vykakal všechno, co do mě
od božího rána cpali různými
hadičkami a infuzemi.
Jako každý den
mi sestra bude nadávat do hnusných hajzlů
a do smradlavých mrtvol.
Tak ať. Koneckonců
je mladá a moc pěkná.
Umýváním mrtvých a umírajících
se tato zajímavá postavička,
v minulosti tanečnice a prostitutka
a současně studentka mediciny,
totiž živí.
Pokaždé, když mě otáčí na břicho,
aby mi mohla vyčistit zadnici od celodenních sraček,
se mě chtě nechtě dotýká
svými pevnými kulatými ňadry
a já se pokaždé mezi ty její kozy
ihned a s chutí udělám.
(Jak jsem už uvedl, některé malé části
mého paralyzovaného těla
úplně ochrnuté nejsou.)
Tím samozřejmě sestřin bujný výstřih,
bílý plášť a černou podprsenku
ušpiním svou odpornou
lepkavou šťávou,
ale při veškeré špíně,
s kterou si musí umývačka mrtvol poradit,
se to už ani nepočítá.
Nikdy v životě
na to moje tlusté, smrduté a hnusné tělo
tak dlouho a intimně taková kočka nesahala.
A z toho se budu těšit až do samého,
podle lékařů ne tak brzkého
(a pro všechny ostatní zoufale vzdáleného)
konce svého zasraného a zbytečného života.
Najednou cítím určitý tlak v břiše,
soustředím se,
ze všech skrovných sil, co mrzákovi zbývají,
zatlačím – no a sláva!
Všechno jsem vykakal!
Tedy milá manželko,
jednou v životě jsem
něco dotáhl do dobrého konce,
jaks (jak jsi) mě tolikrát poučovala.
Polepšil jsem se, viď?
Už se na svou svůdnou umývačku mrtvol
nadšeně těším!
S ní budu totiž každý den
všechno
dotahovat do dobrého
konce svého života.
Zpětná vazba (27.2.2017)
Neumí charleston.
Neumí francouzsky
Nečetl Baudelaira.
Neumí si vybrat kravaty a klobouky.
Neumí se chovat.
Mluví jenom o statku,
o úrodě a o ceně pšenice.
Ve společnosti mi vždycky dělá ostudu.
K čemu ho vůbec potřebuju?
Neumí rock'n'roll.
Neumí anglicky.
Nečetl Bukowského.
Neumí si vybrat trička a džíny.
Neumí se chovat.
Mluví jenom o obchodech ve firmě.
Ve společnosti mi vždycky dělá ostudu.
K čemu ho vůbec mám?
Nezná black-metal.
Neumí brněnskou hantýrku.
Nečetl Radka Fridricha.
Neumí si vybrat boty a bundy.
Neumí se chovat.
Mluví jenom o apsorpční kapacitě mikrorégionů
Ve společnosti mi vždycky dělá ostudu.
Proč sakra existuje?
No... Ať je ti... mu země lehká.
Odpočívej... Ať odpočívá v pokoji.
Já... Už musím. Tak ahoj.
Já už také musím. Tak ahoj.
Ty už také musíš.
Tak abys také šel.
A tanú (7. dubna 2017)
Umíš jen
vykládat o maďarské filmové nové vlně,
kterou ani sami Maďaři neuznávají.
Studovals ji
v Polsku
v angličtině
a učíš o tom slovensky
v Olomouci.
Jsi rád, že ti každý rok (semestr)
na přednášku ještě chodí
pět nebo šest studentů.
Už dlouho jsi
nepsal žádný odborný článek.
Publikoval jsi před deseti lety
bezvýznamnou knihu,
nikdo si na ni už nepamatuje.
Překvapeně objevíš
jeden exemplář
za odpadkovým košem.
Vezmeš ho do ruky,
tupě na něj zíráš.
Už abys také šel.
Ouřada (7. dubna 2017)
Smrdíš potem
a levným parfémem,
máš lupy,
jsi tlustý a odporný.
Ostatní v kanceláři
si za tvojí přítomnosti
furt něco šuškají
a nenápadně k tobě ukázují.
Anebo zas ne tak nenápadně.
Zabíráš příliš moc prostoru
kolem sebe,
hlučně kašleš,
kýcháš a dýcháš,
stále si stěžuješ na bolesti,
zimu, teplo a průvan,
nosíš si k svačině
olomoucké smradlavé sýry.
Nikdy nechápeš
a asi také nikdy nepochopíš,
jak se mají sepsat
ty oficiální dopisy,
memoranda,
a verbální nóty,
ani cool srandu
suprových borců
ve vedlejší kanceláři.
Často chodíš na toaletu,
a pokaždé bereš s sebou
celý balík toaletního papíru
tak, aby každému bylo jasné
kam míříš.
Už abys také šel.
Rodičovské (7. dubna 2017)
Máš retardovaného chlapečka.
Všichni to házejí na tebe,
má to po tatinkovi.
A mají samozřejmě pravdu.
Ani s tím nic nenaděláš,
nevyděláš dost
na psychiatry,
logopedy,
chůvy,
terapeuty,
psychology,
lékaře,
léky,
terapie,
nemocnice,
ordinace,
modlitby,
kněze,
exorcismus
nemluvíš na něj,
nesnažíš se a nejsi schopen
mu porozumět,
naučit se jeho znakovou řeč,
přicházet mu vstříc,
blížit se k němu.
Vlastně jsi ho ze samého začátku
vůbec nechtěl,
vůbec sis nepřál mít děti,
chtěls být černým pasažerem života,
a tak si ten osud
a toho retarda normálně zasloužíš.
Ještě že má bývalá manželka
také holčičku
a ta je úplně normální, bystrá a spontánní,
ještě že holčička je po ní
nikoli po tobě.
Zítra musíš do banky
zaplatit speciální školu pro něj,
normální školu pro ni,
elektřinu, topení a plyn.
Aspoň tohle.
Už abys také šel.
Hygiena (8. dubna 2017)
Měls žloutenku
céčko
a přitom piješ alkohol.
Hodně.
Neměl bys,
ale...
Ani nevíš,
jestli to už máš za sebou nebo ne.
Hrozně se ti však chce žít
a užít si (čeho?!)
Rád by sis totiž
objednal ještě jedno pivo
točené.
Ovšem pokud už hospůdku zavírají,
tak to samozřejmě pochopíš.
Už abys také šel.
........................................................................................................................................................................................................................
Mircea Dan Duta (*1967)
Básník, filmový vědec a překladatel.
Vlastní poetickou tvorbu píše výloženě v češtině, předloní vydal u Petra Štengla sbírku Krajiny, Lety a Diktáty (2014) a o rok později tamtéž sbírku Plechové citáty, mindráky a lidská práva aneb Ženatý s nezávazky prodám narozeně mrtvou milenku (zn.: obnošenou). Teď připravuje nové sbírky Ve smrti se nemluví polsky a Štamgast u Země vycházejícího slunce. Publikuje take časopisecky (Uni, Protimluv, Weles, H_aluze, Dobrá adresa, Polipet (Cz), Doteky, Literárny téždenik (Sk), Ilegalit (Sk) atd.) a některé jeho texty se překládaly do angličtiny, francouzštiny, hebrejštiny, němčiny a samozřejmě do slovenštiny.
Z češtiny a slovenštiny do rumunštiny přeložil řadu knižních titulů a divadelních her, občas cosi překládá také do češtiny. Má též na svědomí první dvě antologie současné české poezie v rumunštině (2015. respektive 2016) a první antologii současného českého divadla (2016) dále řadu odborných publikací, z nichž se nejraději, sám neví proč, vždycky chlubí s-odebrat knihou Vypravěč, autor a bůh (Edice Karlovy university, FF).
Nyní je členem českého PEN klubu, organizačního týmu mezinárodního literárního festivalu Den poezie (ČR), a pořadatelem kulturních akcí v ČR, SR a Rumunsku.