Mustafa Stitou v překladech Veroniky terHarmsel Havlíkové
Afirmace
Můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi
už se tvého hněvu otče nebojím já se nebojím
už tvého hněvu otče hněvu tvého zkaleného
skryté skrytým není otče
je to třpyt zvířat lidí věcí
tak nač se modlit vkleče
když sám jsem modlitbou?
můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi
nietzsche litoval toho co zničil a propadl
šílenství
z darwina se k stáru stal stroj já mám
měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi můžu
přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád a navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
sbohem zbloudilci minulosti pěstuji si pupek
kam si zítra vytetuji korintským třináct
výtečnost lásky verš čtvrtý pátý šestý a sedmý
můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi
ze světa vypadnout nemohu vždycky mne má
cizí matka sebere
pohlédnu-li do očí své židovské snoubenky
létají mi motýli do pusy a zase ven
můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
můžu přestat kouřit není to fiasko
bezútěšné jako libyjská státní televize
není to fiasko jsem biologickým faktem
leč onanovat můžu
onanovat z nostalgie a kreslit
jako jsem kreslil ve věku sedmi roků
můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
jednou strhnu ano já
šátek z hlavy
své cizí matky
vždycky mne sebere
můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si
mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek
není to fiasko že mám konečné tělo
odpoledne jsem viděl tramvaj
dítě
s hlavou césarovou
sbohem zbloudilci minulosti není to fiasko
mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi
dost
lásky
můžu přestat s přestáváním kouřit a když se to nepovede
tak si
mám se rád navíc jsem tlusťoch
prcek
macek
Předkové, sousedé odzdola
Někteří předkové, jak víme, snili o Bohu
a z toho vzešel náš svět pomíjivých věcí.
To oni obětovali dítě něčemu všemohoucímu
a neviditelnému.
Víme také, že někteří psi –
že někteří lidé se začnou podobat svému domácímu zvířeti
po nějaké době. Občas
groteskní pohled, většinou to zůstane bez povšimnutí.
Mí sousedé odzdola, bezdětný pár náhodou, vyřizují
mi vždycky vzkazy a ptají se šeptem,
zda mi nejsou na obtíž a jestli mi třeba s něčím nemohou
pomoct.
Jiní předkové si nevěděli rady se smrtí
a se zrozením taky ne, viděli v novorozenci
zemřelého předka. A tato zmatená víra, kterou
založili, nám od té doby straší v genech;
sousedé odzdola se mi svěřili, že se chystají a chtějí
reinkarnovat ve zvířecí druh lehkých mravů, ve včely.
Mateřština
krkš
krkš
krkškrkš
krkš
(ovce, ovce, už jdete?)
(kozy, kozy, už jdete?)
chtšchtš
chtšchtšchtšchtš
chtš
chtšchtšchtšchtš
(Už jdeš, krávo?) háš
hášháš
háš
háš
(Kočka) bšbš
bšbš
bš
bšbšbš
(Chtěla po psovi
pusť běž pryč
vřeštěla)
e-deb!
e-deb-edeb!
e-deb!
Diplomová práce
Vlastně nemá dneska v noci chuť,
moje židovská snoubenka
se ode mne odvrací
náhle, světlo rozsvěcí.
Ve skvrně světla kolem naší matrace
mezi shozeným oblečením
poletují povídky Prima Leviho
Schwarzova Představa holocaustu
a Hovory přes mříže od Celana.
Pochopitelně, ne vždy mívají chuť oba.
Navíc, osou naší lásky
je naše láska ke konceptuálnímu,
k Bohu Hodináři hrát.
- Už to z ní leze:
nejde jí to s
diplomovou prací,
snoubenka se zasekla.
Chlácholím ji,
povídám o básni, kterou jsem napsal,
„Zjevení, anekdoty“ a že by možná
nevyslovitelné s banálním – neslučitelné –
v návalu popadnu Hovory přes mříže,
vyhledám „Fugu smrti“ a pohled mi ulpí
na závěrečných verších
tvé zlaté vlasy Margareto
tvé popelavé vlasy Sulamith
zlaté, popelavé, zlaté,
popelavé paruky, proč
něco neuděláš s tímhle? Mlčí. Dumá. A v tomto mlčení
nachýlím ústa k jejím jenže
ona vystřelí, jako by si na něco vzpomněla,
nápad, zmizí do pracovničky,
beze slova.
Uprostřed noci
to z ní leze.
Zhasínám světlo, v hloubi duše uražen.
Její tělo můžu pustit z hlavy!
XXX
Na zádech jsem vlekl rakev, v níž ležel otec. V hlubokém
předklonu, krůček za krůčkem, nejistě kráčel jsem dál.
Šlo to stále hůř, břemeno mi začalo být příliš těžké, už jsem to
nevydržel. Opatrně jsem klesl na zem,
natáhl se, se vysoukal se zpod rakve, nadzvedl víko a
zašeptal bez váhání Otče, já tě neunesu, je mi líto,
nemohl bys třeba kousek popojít?
Chvíli to trvalo, než otevřel oči. Tvář měl
neholenou, vlasy rozcuchané. Na sobě měl dlouhé bílé
spodky a bílou košili. Tu si povzdechl a zavrtěl
hlavou, posměšně-soucitně, jako vždycky. Vstal,
vystoupil z rakve, klidným krokem se pohyboval kupředu. Šel jsem
za ním, ani já nic neříkal.
Rakev tam zůstala, uprostřed cesty.
Dorazili jsme k hrobu. Už byl vyhlouben.
Beze slova se do něj uvelebil.
Lehl si na bok, potom se otočil na druhý.
Jeho bůh chce, aby ležel tváří na východ,
pomyslel jsem si, směrem k Mekce.
Naštěstí se mě neptá, kde je východ, protože já to
nevím.
Složil ruce na sebe, strčil si je jako polštář
pod hlavu, hluboce vzdychl a zavřel oči, a já,
já klesl na kolena a zuřivými pohyby rukou
jsem hrob zahrabal.
.......................................................................................................
Mustafa Stitou se narodil roku 1974 v marockém Tetouanu.
S rodiči se přestěhoval do Nizozemska. Vyrůstal v Lelystadu, městě vybudovaném na odvodněné ploše poldru Flevoland, jež bylo tehdy osídlováno mimo jiné gastarbeitery.
V osmnácti letech získává své první literární ocenění, cenu El Hizjra vypisovanou pro Nizozemce arabského a berberského původu, za básně „Dvě básně pro málem mrtvé“.
Na Univerzitě v Amsterdamu studuje historii a filozofii.
Roku 1994 vydává svou první básnickou sbírku Mé formy, kterou nestor nizozemské poezie Remco Campert přivítá s neskrývaným nadšením: „Konečně nějaký básník!“ zvolá všemi uctívaný mistr a připraví tak nadanému mladíkovi cestu k úspěchu.
Na ten naváže Stitou již o čtyři roky později sbírkou Mé básně.
Jeho třetí sbírka Vepřově růžové pohledy z roku 2003 se dočká prestižního ocenění VSB Poëzieprijs, ceny, kterou před ním získali jen renomované osobnosti.
V roce 2009 byl Stitou tzv. městským básníkem Amsterdamu.
Jeho zatím poslední sbírkou je Chrám z roku 2013.
Texty přeložila Veronika TerHarmsel Havlíková, vyšly ve Welesu číslo 64, 1.6.2016.