Naram – 9.. kapitola

                                                        RAMRAM

Pefták žije ve starých vykotlaných stromech, kde si staví hnízda. Žere vše, co je červené, nejčastěji semínka rostlin, ale nepohrdne ani jablkem (samozřejmě červeným). Je poněkud přelétavý. Dokáže se na vše dívat s nadhledem, někdy i s lehkým cynismem. Shromažďuje potravu ve voleti a vydrží bez ní velice dlouho. Někdy to vede až k hrabivosti.

Lidé narození v tomto znamení bývají lidumilové, mají dobrý úsudek a všeobecný přehled. Některé však můžeme nazývat i drobnými spořínky. Jsou vhodní pro činnosti, kde je třeba bystrá mysl a výdrž.

                Na jednom z mála kopečků Divozonie usedli na šutr. Ku-a vytáhl malou vysílačku a cosi do ní ševelil. Pak řekl Sigimu, aby koukal do nebe, a až uvidí velikého ptáka, ať na něj zamává. Ne jako ahój. Jako křídly. Oběma. A věnoval se dál vysílání. Během chvilky se kolem nich sesypalo hejno ptactva. Krásní, milí, ale malí. Adéla jim  překládala vysvětlení a omluvy.

"Ach jo," podotkl Ku-a, "máváš moc univerzálně. Nech toho, mám dojem, že už máme taxíka na cestě." A opravdu. Na nebi se zjevil orloidní krasavec. Ku-a se postavil jako sloup a pomalu, důstojně zamáchal chapadly. Pefták Orlouš přistál.

"Nazdar Ku-ao! Co to s sebou máš za divné stvoření?" šklíbil se na Sigiho a obžďuchoval  ho pařátky.

"Pozemšťan. Jmenuje se J.S.Červíček  a je vyslancem Ó největšího."

Orlouš zkoprněl.

Sigi ledabyle máchnul rukou s náramkem. Sacrabeus se zablyštěl na slunci.

"Ach tak. Ó ano. Kam si přejete. Račte nastupovat." Načechral peří na zádech, aby se jim lépe sedělo. "Batožinu mi dejte do pařátů, ať se můžete lépe kochat. Letíme, panstvo!"

                Při překladu si Sigi všiml, že Adéla dokáže dokonale zdůraznit různé tóny, podtóny a odstíny projevu. Cynický nádech orloidův byl očividný. Je dokonalá, pomyslel si. Pohled z výšky byl strhující. Po chvíli se objevila. Nádherná, zelenočervená perla v oceánu. Bájný ostrov Ramram.

                A už se snášeli mezi stromy kypící životem. Všude něco štěbetalo, krákoralo a pískalo. Adéla byla po chvíli utahaná, dostala Červenou Karkulku a šla spát. Ani to moc nevadilo, Sigi tak mohl v klidu vnímat úchvatnou kakofonii.

                Přistáli v koruně obrovitého něco-jako-baobabu. Orlouš máchl křídly a zmizel.

Ze všech děr mocného stromu se vyhrnuli peftákoidé. Měli spoustu dlouhých jemných chapadélek a pohybovali se po stromě jako opice. Hned je zavedli do největší díry k velikému stolu a začali snášet kdeco, hlavně různé bobule, třešně, jablka a spoustu neznámého ovoce, vše červené. Adéla ještě spala. Naštěstí peftákoidé mluví nářečím velice podobným spisovné naramštině. Jejich projev byl příjemně zpěvavý. Hovor se čile rozbíhal. Stále přibíhali i přilétali další a další. Malí peftáčci švitořili. Jeden z hostů přivlekl obrovitou kouli.

"Dáš si bobulovicu?"

Sigi zkameněl. Podíval se na Ku-a, ale než stačil otevřít pusu, ten dotčeně opáčil: "Nezatajil, nic jsem ti nezatajil. To, že posádka Sakrouše nepije a v Sakrábii znají jen ředěné víno, neznamená, že celý Naram abstinuje. A taky nevím, co to bobulovica je. Ale tuším. Mně to nikdy nenabídli, a to se známe odmalička. Oni ti to prostě vidí na očích a chtějí ti udělat radost. Je to alkohol, viď?"

"Je. A tvrdej. Čistě teoreticky by to měla být pálenka z ovoce. A je," znalecky přivoněl. "Ta píše," uznale dodal po prvním loku.

Ku-a váhavě zvedl sklenku, která přistála i před ním.

"Moc jsem ti nerozuměl,ale když říkáš z ovoce, to bych snad mohl."

Hrdinsky usrknul. Zasípal. Vyvalil oči. Zmodral. Omdlel. Peftákoidé zrozpačitěli.

"No jo. Není zvyklej. Rychle, vodu! Propleskat, a hele, už fialoví. Bude dobrej."

Ku-a pomalu otevřel oči. "Tak tohle u vás pijete? To už se nedivím ničemu. Já    nebudu. Klidně se bav a zkus z nich něco vytáhnout, než se úplně ožereš. Odcházím meditovat do houští."

Ve skutečnosti se odplížil do kouta a tupě zíral.

Sigiho se to trochu dotklo, ale opravdu si dával pozor a pil zvolna.

                Mezitím se strom naplnil k prasknutí. Neustále přibývali další hosté, ale na Marka se tu nikdo nepamatoval. Už to skoro vzdal, když na havranoidech přiletěli stařešinové rodu. Žili v klidné odlehlé části ostrova. "Ano, Mark Twain k nám občas jezdí. Má to tu moc rád. Každé ráno sedává na větvi a poslouchá zpěv peftáků. Jak se má? Dlouho jsme ho neviděli."

Sigi znejistěl. Adéla potvrdila překlad.

"Umřel," pronesl opatrně.

"Umřel? Ale né, a na co? Lidi maj prej hodně divnejch chorob," dodali posmutněle.

"Stářím."

"Stářím? To je divný, měl takovou klukovskou duši. A říkal, že tu žije druhý život, to moh ještě pobejt. A kdy?"

"Nevím, umřel tady, a já byl tam."

"Ajo. Aha. Hmmm."

                Hovor na chvíli ustrnul, ale bobulovica vše po chvíli napravila. Dozvěděl se ještě velikou spoustu informací, které do druhého dne bezpečně zapomněl, ale jedno bylo jisté. Tady nezemřel. A kniha tu není.

                Ráno se probudil s očekáváním kruté kocoviny. Opatrně se posadil a nic. Zkusil vstát a jít. Dobrý. Ráj! Je to ráj! Usedl na větev a zaposlouchal se do zpěvu. Věděl, že se mu odsud nebude chtít odjíždět. Ze snění ho vyrušila až Adéla, která mu mlčky usedla na nos a vrzavě třela křidélky. A sakra. Pohádka. "Nebyla, že?" otázal se nejistě.

"Ani dobrou noc!" pronesla tvrdě.

"Jak to můžu odčinit?" škemral kajícně.

"Dlouhou."

Tak se pohodlně rozvalil a začal vyprávět o skřítcích muminech.

Když skončil, Adéla si spokojeně pobrukovala a okolní stromy byly obsypané peftáky i peftákoidy. Ku-a vykukoval z díry a pochechtával se: "Kdyby to tak viděl někdo od vás. Ale bylo to fakt hezký."

                Zůstali tři týdny. Sice nebylo co zkoumat, ale bylo tu krásně. Nakonec se vzájemně ukecali, že opravdu musí dál, nafasovali kvalitní bobulovici na cestu a domluvili odvoz. Tentokrát je svezl drontoid. Letěl pomalu. Velice pomalu. Jakoby se odsud nemohli odtrhnout. Přesto se k večeru dokodrcali na další ostrov.

Celou knihu najdete zde

Hudební CD Naram vydané skupinou Čočka pořídíte zde

Blanka