Roman Szpuk - Nedohodím kamínek slova na kraj rtu

Jaro a chrám
(Vimperk 17. 3. 2016)

Nesou se pulsy sklínek na stůl
okapem.
Ten ptačí štěbet – hrozny hlásků!
V chrámu se dusí jarní den.

Včela je celá žlutá,
vylétla z květu nahonem,
poslední článek řetězu kutá
v lese, co zavřel se za stinným vrahounem.

Bez orientace
U tokaniště 26. 10. 2015

Na lesní hrázi s Novalisem
zavírám oči v šumu plen.
Zda osika se stíní listem,
či opadává zrcadlem?

Listy na vodě se v kruzích chvějí,
činí výpad hádci ovzduší.
Asklépios – my šli už do podsvětí –
nás vede zpět. Však kam, to netuším.

Z prázdna do prázdna
(V rašeliništi Polec v mlze a sněžení denně mezi 11. – 15. 3. 2016)

Ve slati ticho – nedohodím
kamínek slova na kraj rtu.
Padá mi zpátky na dno hrudi.
Usedla mlha na studnu.

Do studny pouštím kámen mlhou,
naslouchám – možná vzkřísí mě,
zpátky mi do úst – stranou druhou –
mizí les mlžným ohryzem.

Dušičkový psík

Už mě neslyší
tlustý psík u vodotrysku
popisné číslo dvě stě šedesát tři.
Vrabci mu obletují misku.

Čenichem zakroutí,
čeká na slunce poblíž dveří,
nemá sil jít mu naproti.
Zimní paprsky srst mu hřejí.

Už ráno nevzejde
(Najmanka a marihuana, 22. – 24. 4. 2016)

Přilepila se na hořící svíci,
babočce ráno nevzejde,
jedno křídlo zchromlo v slepenici,
druhé je sežehlé.

Třese se v křeči,
také se bojí zániku,
když nesu ji do tmy: Je lepší
zemřít venku. Položím tě na zimu.

Do trávy ukládám tu křehkou
plachtu, jež jaro chtěla ctít.
Úplněk bloudí oblačnou lebkou
bez všech ovací.

Kresba přírodním uhlem "Černá Desná": Roman Szpuk