Rozhovor se Stratocluster k albu Éternagy

Polí5 právě vydává: http://www.polipet.cz/vydavatelstvi-poli5/stratocluster-eternagy/

Křest proběhne 22. 4. v Kině Ponrepo za účasti analogové projekce Jana
Daňhela a Martina Ježka

Poslech už nyní možný zde: https://poli5.bandcamp.com/album/ternagy

1/ Jak to všechno začalo?

Jako všechny dobré věci: náhodou. Rodina mé tehdejší přítelkyně měla chatu u Prahy, kterou se chystala prodat, a my ji chtěli naposled využít. Napsal jsem hromadnou zprávu ve stylu „kdo může“. A mohl Tomáš Mika, Mikuláš Mrva, Jan Faix, Jan Kulka a Ben McGarr, anglický saxofonista, který se pár let potom přestěhoval do Malajsie a následně do Gabonu. Nahradil ho Marcel Bárta, ale postupně se kapela rozrostla na proměnlivější sestavu, která se málokdy sejde celá – kromě výše jmenovaných jsou to ještě Milan Jakeš, Jaroslav Noga, Lucie Páchová, Prokop Jelínek, Luan Gonçalves a Ondřej Komárek.

2/ Kde ještě další členové působí?

Kapela s nejvíce styčnými členy je Free Balkan Quintet (Jakeš, Mika, Komárek, Noga), dále jsou tu banjo-live-processingová dua Sova smrti (Faix + Mika) a Datel zkázy (Faix + Mikyska) a básnicko-performativní duo +x (Mika + Mikyska).

Marcel Bárta dále působí v kapelách MUFF či jako autor hudby v divadle Farma v jeskyni, Jan Faix např. v Skrytém půvabu byrokracie, Chapadlech či Dark Astral.

Jan Kulka je činný hlavně jako vynálezce speciálních projekčních aparátů (Kouzelná skřínka; Pramítačka), Prokop Jelínek pracuje s videem a fotkou a v současnosti studuje na Centru audiovisuálních studií FAMU.

Lucie Páchová studuje v Norsku a vede např. kapely Talaqpo či Arará – v první jmenované hraje také Milan Jakeš, který je toho času členem Divadla bratří Formanů.

Ian Mikyska se věnuje hlavně skladatelské práci, také tvorbě instalací, videí a textů. Tomáš Mika působí například v Pražském improvizačním orchestru či v Orchestru Berg.

Jaroslava Nogu můžete znát jako Kosmického Žirafáče či z kapel Mucha a Hm. Mikuláš Mrva působí v bratrském duu Michael Jackson Pollock, s Luanem Gonçalvesem, který nyní studuje jazz na HAMU, mají také duo Mušhuššu.

3/ Jak je to v kapele s autoritou? Věkově nejste zrovna sourodí – kdo je kapelník? Doba od nahrávky k finálnímu mixu je tři roky – jak k tomu došlo? Mezitím jste dokonce stihli vydat kazetu a download.

Kapelníkem jsem většinou já; řeším většinu organizačních záležitostí, i když se snažíme práci nějak dělit, a pak samozřejmě samotná produkce je společným dílem nás všech. Jako kapela fungujeme celkem impulzivně: buď opravdu chceme něco udělat, nebo nabídky přijdou samy, takže se to hodně liší projekt od projektu.

Album Éternagy mělo celkem snadný rozjezd: měli jsme spoustu energie na to nahrát hromadu materiálu, ale potom jsme to museli proposlouchat, probrat, a začít stříhat celek. Nebyl žádný deadline, žádný grant, a všichni jsme na to stříhání hledali čas v už celkem plných diářích. Nakonec jsme to za několik desítek sezení dali dohromady hlavně já a Honza Kulka.

Koncept se taky zcela proměnil – nejdřív tam mělo být víc předem napsaných textů, různé znělky, měli jsme i nějaké texty na zakázku od S.d.Ch.. Nakonec jsme se rozhodli nechat celou desku čistě improvizovanou a poněkud syrovější, zároveň tam ale vklouzlo spoustu digitálních střihových prvků, které lze nazvat koncepčními či tvůrčími (nikde ale není víc nahrávek přes sebe či výrazně post-produkčně upravená pasáž). Kazetu jsme vydali než jsme začali s prací na albu, a ten download byl výběr z pár koncertů, ze kterých jsme měli dobrý pocit.

4/ Celý Stratocluster na jednu stranu působí jako jedno velké dada, ale přitom jste většinou velmi respektovaní hudebníci, což je také poznat v několika pasážích desky. Existují polohy i bez tohoto dada šklebu?

Myslím, že bez absurdity, ironie a „šklebu“ fungujeme celkem často, zvlášť když na koncertech používáme projekce. Tomáš Procházka, který na Meteorismu vydal naši kazetu Jabka hrušky meotary, na její první poslech reagoval zhruba tak, že to má konečně nějakou šťávu; na koncertech že prý je vždy jen „meotar, krásno a vznešenost“. Když ale pracujeme s hlasovými projevy, táhne nás to k té „dada“ poloze, ale i k obecně širokému vyjadřovacímu spektru – šepot, křik, nesrozumitelnost, útržky poetických, banálních či slovníkových textů a tak dále. Ironie a dada také myslím vychází z toho, že máme takzvaně rádi legraci – Stratocluster je pro nás stále hlavně parta a zábava.

Na této desce jsme se rozhodli tuto rozmanitost prezentovat pod zastřešujícím konceptem rozhlasového vysílání. Vlastně by se ale dalo říct, že Stratocluster na desce bude obecně absurdnější, než Stratocluster na koncertě s projekcemi, kde komunikace probíhá na abstraktnější rovině spojení obrazu a zvuku. A taky voda a olej na meotaru nejsou moc legrační, no.

5/ Hodně aktivit z vašeho okruhu graficky zaštiťuje autorka obalu – jak jste se na sebe přišli? Spolupracujete i s jinými výtvarníky?

S Anastasií Vrublevskou se známe už mnoho let přes společné kamarády. S Prokopem spolu vlastně chodili na SUPŠ na Žižkově. Já jsem s ní spolupracoval na knize Partitury pro čtenáře (Psí víno, 2016), a loni na dvou „smyslových procházkách“ s knižním průvodcem, v Anežském klášteře a v pardubických Automatických mlýnech. Navrhla také přebal alb Sovy smrti (Polí5, 2017) a Free Balkan Quintetu (2017). Je to dokonalá spolupráce, plná ochoty a porozumění.

Obal a plakát ke zmíněné kazetě dělal Max Máslo, kterého taky známe leta. A nakonec je tu Marcel Bárta, který si pořídil meotar nedlouho potom, co ho s námi objevil, a začal své promítnuté výtvory fotit. Udělal s ním už spoustu obalů (namátkou E Converso či Petr Kalfus Sextet) a nyní působí pod značkou MARBAR. Hlavně bychom ale chtěli spolupracovat s dalšími výtvarníky v roli performerů; s projekcemi, světlem apod.

(Odpovídal Ian Mikyska)