Bejvávalo - Bulharsko – 1986, první výprava – pokračování

Následovaly hory. Bez jakékoliv horolezecké výbavy, já v impregnovaných keckách, Monika s nadměrným báglem, opilý Zelí a částečně invalidní Tomáš, trasa pro náročné, špatné mapy a mraky drastického alkoholu.

Tedy nebylo to tak jednoduché, neb mi pomalu končila dovolená. Tak jsem se rozhodla hodit se marod. V lázeňském městečku Pernik, jsme s M  vyhledaly polikliniku a zaťukaly na první dveře. Byla to čirou náhodou neurologie – zde v Bulharsku propojená se všemi příbuznými obory. Prostě jsem vkročila a s nadšením v očích zajásala – Bulharsko je krásné! Končí mi dovolená, potřebuju papír, chci ho poznat celé. Zkoprnělý lékař si mne prohlédnul, vyptal na jméno, odkud a tak a soustavně se všemu smál. Pak se poptal na jak dlouho a měsíc na poznávání mu přišel málo. Cosi naťukal na stroji a bylo.

Pohoří Rila jsme vzali hopem a vzhůru na vysněný Pirin. Zde jsme se několikrát úspěšně ztratili a našli, spřátelili s domorodým obyvatelstvem, snědli 20 kg ovesných vloček – aby Monča unesla batoh (nenávidím je dodnes), tuto zachránili před znásilněním na poslední chvíli (šla si důvěřivě prohlížet jehňátka) a nedosáhli vrcholu Vichren, neb hrozně foukalo. Od té doby miluju koukání na cíl zdálky. Má to něco do sebe. Nejdrsnějším kulturním šokem byla asi návštěva místního opilce Ivana. Všude jsme byli vítanou raritou a lidé se předháněli, aby si nás mohli vzít domů. Ivan měl dobrou rakiji a nepřekonatelnou výstavku. Zatímco většinu stěn zdobily dečky a fotky příbuzných a dětí, hlavní zeď patřila jeho svaté trojici  - panenka Marie, Vinetou a Stalin. Proč? Tázala jsem se zmateně. No to je přece jasný – panenka Marie je královna nebes, Vinetou král hor a Stalin král naší země- ach jo. 

Bylo tam fakt krásně. Jeden večer všude kolem vyli vlci a kruh se stahoval. Ráno se mi dokonce jeden exemplář ukázal docela zblízka. Naštěstí mne nesežral. Nazpátek jsme měly v plánu vrátit se slušně autobusem, ale opět se nám někde vytratil jeden den, tak jsme alespoň zažili bulharskou svatbu a já jsem musela zase stopovat s Monikou zpět. První stop – dědoušek s plzní a rajčaty včetně ochutnávky až do Brna – byl moc hodný, ale na rumunské čáře nám sebrali celníci pasy, řekli mu, aby jel dál a prodali nás Turkovi. Za50 marek!!! Naštěstí mi skočil na oblíbenou fintu, že potřebuju na záchod a to před přeplněným parkovištěm, kde jsme zdrhly. Pak to bylo ještě trochu dobrodružné, ale dorazily jsme celé a bez úhony.

A že tu tentokrát nebyla žádná kultura? Ale byla, to co jsme slyšeli v hospodách i na svatbě byl opravdu nepřekonatelný zážitek, ale nevím jak to popsat. Strejda Ježek by asi řekl – takové rurární…

Perlička na závěr. Až doma jsem si pořádně prohlédla tu neschopenku. Psalo se v ní, že jsem se pomátla a pobyla měsíc v bulharském blázinci. Nebýt STB, mohla jsem si na tom založit nárok na invalidní důchod i s placenou pečovatelkou. A po návratu jsem také přišla o spoluhráčky z kapely, kterým ti blbci namluvili, že jsem emigrovala, a tak raději opustily Moravu a šly hledat štěstí do Prahy.

Blanka