Čočka není jen jídlo nebo slangový výraz, ale i kapela

Prosté konstatování v titulku netřeba zdůrazňovat pro lidi, kteří sledují dění na "neoficiální" scéně. Pravda, u Googlu se jejich web objeví až na druhé stránce, ovšem podřadné místo jim významem rozhodně nepřipadá. Jsme potěšeni, že můžeme distribuovat jejich kompletní diskografii.

Často slýchám nářek, že se v podstatě na hudební scéně nic neděje. Pak stačí říci několik jmen a dotyčný "stěžovatel" zaraženě zmlkne, jen dá výrazem obličeje vědět, že kdyby ty (pro něj neznámé) jména měla i nějaký obsah, jistě by je znal. V tomto momentě většinou smysluplná diskuse končí. Jedna z těchto kapel, kterou v těchto případech zmiňuji je více jak desetileté seskupení, které se pojmenovalo Čočka.

Těžko říci, proč i po tolika letech nejsou v povědomí běžných "alternativních" posluchačů. Snad proto, že se lokálně hlásí k vesnici Křepice (topografické umístění: jižní Morava), necpou se na hlavní pódia, nerozesílají dema na všechny strany, často mění sestavu, nevydávají desky u známějších vydavatelů. Nebo kvůli svému typickému stylu, evokující spíše folk, ovšem tím spíše v éře nového folku by mohli zahrát na správnou strunu masového posluchače. Ovšem to by tu nesměla být poesie jako východisko tvorky. Teprve text převáděný do hudební formy tvoří páteř skladeb Čočku. A poesie není pro masy.

U Čočky nejde v první řadě o dokonalé hráčské umění, i když často zírám na neobvyklé harmonické postupy nebo přetváření naruby těch právě obvyklých. Občas na koncertech kulhá rytmika, ale výsledný stylotvorný sound (nastolený už prvním albem) nechyběl zatím nikdy na žádném koncertě, který jsem slyšel.

Tahle mohu psát dál a dál, ale vše nezbytné je již v jednom z příspěvků Romantické družiny a proto zde přebírám kompletní materiál z jejího archivu:

Roku 2002 bylo dosavadní dílo jihomoravské kapely Čočky, reprezentované debutovým albem Děti luštěnin a mnohými koncerty s inovovaným repertoárem, který byl později zachycen na druhém albu Větry luštěnin, ohodnoceno zcela výjimečnou uměleckou cenou, která stojí na "periferii cen" po boku Ceny Andreje Stankoviče a dalších vyhraněných subjektivních ocenění, Nadčasovou Cenou za Romantiku. Tuto cenu uděluje zcela ojediněle (společně s polarizující Nadčasovou Cenou za Lyriku) Romantická Družina, tichá gastronomická společnost z Pošumaví, věnující se jinak uměleckým zapojováním sladkého a hořkého umění do krajiny. Cenu představovala originální trofej: neopravitelný ruský samovar s původním dřevěným uhlím a bibliofilský tisk s vyhraněným romantickým Laudatio, plným Svatého Pathosu, Velkých Slov a Sošných Gest.

Text zestylizovaný Kateřinou Lhotskou-Černou, výtečnou znalkyní božkovského fernetu a mistryní romantického světa ve skoku přes oheň pro roky 1997, 1998, 2002, otiskujeme v upravené verzi, odlišné od původní. Je třeba jej číst ve zmíněných souvislostech. Není to portrét, ale vyhraněné zvolání: Sláva jim, oni jsou nám blízcí.

Poetika Čočky nás fascinuje svým spočinutím v dobově neurčeném prostoru venkova a volbou lyrického hrdiny svých písní. Obojí interpretujeme jako silně romantické.

Lyrického hrdinu písní vidíme jako vesničana, robotníka, nevolníka z podhradí. Jeho projevem jsou většinou žalné písně reflexivního charakteru, o nichž bychom mohli na základě jejich poetiky říci, že jsou stylizovány jako lidové. Tato "lidovost" je ovšem často obohacena o moderní metaforiku a symboliku. Nikdy ale nejde o chvilkové pocity smutku či štěstí, jak tomu bývá často v lidové písni. Romantický lyrický hrdina těchto písní je spoutaný přirozeností. Jeho svoboda, to jsou zároveň jeho okovy. Cítí ji jako určité upozornění na to, že není absolutní. Čím je svobodnější, tím více si uvědomuje marnost všeho lidského činění. Spoután je jednak pomíjivostí, ale i určitým břemenem osudu. Zažívá posvátná vytržení tváří v tvář obzoru. Jeho život je stálým střetáváním se naděje a marnosti.

Venkov je prostor, který ztrácí svou paměť mnohem pomaleji než město, jež žije povrchním utkvíváním v přítomném okamžiku, vyplněném shonem, chaosem a více či méně potlačovanou agresí. Každé místo na venkově má svou historii, ať už hmatatelně zachycenou (např. kříž, boží muka.), nebo jen ústní tradicí (zkazka, pověst). V paměti není místo jen svou formou (vzhled, funkce), ale především vyzařuje svou historii, to, co se na něm odehrála, k čemu na něm došlo.

Venkov je prostor, kde dochází k těm nejčistším formám a podobám komunikace; ať už jde o komunikaci mezi lidmi, mezi živly nebo s minulostí. Minulost, jíž venkov představuje, nabývá v podání Čočky existenciálních rozměrů. Má podobu vědomí kdysi uskutečněného hříchu, který se i nadále připomíná a vtírá se citlivému vnímateli do myšlenek prostředky, které již byly zmíněny.

Zároveň je to prostor, kde se emoce člověka projevují bez zábran; ať už jsou kladné či záporné. I odtud pramení nespoutaná dravost a k ní protikladné maniakální uzavření se (spojené s vyčerpaností, nemohoucností a skepsí) pěvce.

Zde je zřetelně vidět, že tvůrci pochopili (nebo k tomu instinktivně dospěli), že pravý romantik může povstat pouze z mikrokosmu venkova a z makrokosmu přírody. V místě, kde lze spatřit přesné kontury minulého na obzoru Věčnosti.

Sama příroda je nejpravdivějším odrazem Věčnosti, jen ona nám může napovědět a naznačit (odraz nikdy není přesnou kopií, jen matnou kopií). Komunikace s ní (a ta je svou podstatou vždy niterná; a u romantika obzvlášť) je tedy svou podstatou komunikací s Věčností, s Bohem.

Romantický ráz mají i písně tématicky odlišné; které vybočují z venkovského, poddanského prostředí a které se spíše zaměřují na určitý izolovaný jev. I ty si vybírají pro svůj námět výraznou individualitu, nesoucí romantické rysy (postavy piráta, zločince či vězně patří skutečně mezi erbovní figury světového romantismu), nebo tematizují obecně existenciální otázky (úloha a pozice individua ve světě, osamělost.).
K. L.-Č., 2002

V nabídce máme tyto tři alba:
Děti luštěnin
Větry luštěnin
Fasullo Con Entusiasmo