Havranovy Samomluvy (O dílech a lidech V)

Uvedení k fotografiím Vladimíra „Havrana“ Smýkala v brněnském klubu Boro, 3. června 2010. Hráli: Idiot Crusoe a Špinavé spodní prádlo.
Každý den nese svou vlastní událost, každým dnem nám do života vstupují nové zkušenosti, noví lidé, nové věci...

Uvedení k fotografiím Vladimíra „Havrana“ Smýkala v brněnském klubu Boro, 3. června 2010. Hráli: Idiot Crusoe a Špinavé spodní prádlo.

Každý den nese svou vlastní událost, každým dnem nám do života vstupují nové zkušenosti, noví lidé, nové věci. Tak prosté, jednoduché a čisté, jak vyšly z Dílny Stvoření. V reakci na hloupou a špatnou vyhlášku místních konšelů, která právě vstupuje v platnost (zakazuje „žebrání“ v ulicích Brna, aniž by se dotyční radní vůbec snažili tuto nikoli protiprávní činnost vymezit, či dokonce odlišit od pouličního hraní), dostávám – právě od autora dnešní výstavy – e-mailem odkaz na píseň „Stand by me“, což bych asi přeložil jako „Stůjme při sobě“. Ta píseň říká, že nesejde na tom, kdo jsi, nesejde na tom, kam ve svém životě jdeš, a kolik máš peněz, přátel, ale jednou vždycky přijde chvíle, kdy potřebuješ někoho, kdo bude stát při tobě (to stand by you).

JEF a Havran Vladimír Smýkal, povšechně a tradičně zvaný Havran, dnes dokonce někdy pro bližší pojmové upřesnění: Starý Havran. Neurazí se, protože se rád směje, a rád si dělá legraci i sám ze sebe, což je známkou charakteru, o kterém mohou politici lokální i nadlokální snad jen snít. Tedy tento Havran v jednom rozhovoru před časem odpovídá na otázku po důvodu a směřování jeho výtvarné tvorby, že tuto svou práci cítí jako „samomluvu“. Je to krásné slovo. Tímto slovem v množném čísle je nazvána jedna z nejznamenitějších knih Sv. Augustina Aurelia: Soliloquia. Krásné slovo, ale poněkud matoucí. Protože každá samomluva vlastně nutně je dialogem. Žádná rezonance se neodehrává uvnitř, každá se projevuje navenek, do prostoru, k lidem, i k sobě, i k osobně-neosobní a neosobně-osobní skutečnosti, které se tradičně říká Bůh. Je to ono Já a Ty filosofa Martina Bubera. A to je ta druhá událost všedního dne, která se mi přihodila. Zbyla mi nějaká koruna navíc, a koupil jsem si tedy jednu z drobných Buberových knížeček, které v češtině vyšly. Hned při prvním otevření čtu: „Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí. K tomu, abych se usebral, aby se všechno slilo a celá bytost se uvedla v pohyb, nemůže nikdy dojít pouze díky mně, ale také ne nikdy beze mne. Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k ‚Ty‘; stávaje se sebou, říkám ‚ty‘. – Všechen skutečný život je setkáním.“

A konečně poslední událost – dnešní. Otevřu došlou e-mailovou poštu a v jedné zprávě od mladého básníka-muzikanta čtu úryvek z Elegií z Duina Rainera Marii Rilka (v překladu Jiřího Gruši):
„Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl
z andělských kůrů? A kdyby přece, kdyby mě
jeden a zprudka přitiskl k srdci: zašel bych
jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý
počátek hrůzy, který snad ještě snesem,
v obdivu nad tím, jak blahovolně nás
odmítá zničit. A každý anděl je hrozný.
… Koho, že umíme
užít? Žádného z andělů, žádného z lidí
a také zvídavá zvěř si už všimla, že nejsme
bezpečně doma v popsaném světě. …“

Špinavé spodní prádlo Tak či onak každý z nás nějakým způsobem popisuje svět kolem. Stejně tak Laďa Smýkal dictus Havran. Mám tu čest uvádět už druhou výstavu jeho diskrétních a citlivých prací. Je v nich nehledaná hloubka a grafická jemnost, které by se jistě, takto označen, sám autor sarkasticky vysmál. City jsou v hlubokých vrstvách, vědomých – nevědomých. V těch několika graficko-fotografických artefaktech se – alespoň pro mne – na první shlédnutí vynořuje Arcimboldo 16. století, i vlastně konce renesance, konce renesančního portrétu, Arcimboldo, který až v Praze na dvoře císaře Rudolfa získal svůj věhlasný výtvarně námětový výraz, techniku, v níž se propojují malovaná zvířata, zátiší, nejrůznější ovoce a zelenina do tváří, do dnes tak slavných portrétů, v nichž nepochybně je možno spatřovat výchozí inspirace surrealismu. A toto je také posun od Havranovy minulé výstavy, kde nám předvedl minimalistické záběry drobných předmětů života s jeho odcházením a všudypřítomnou entropií na pozadí širokých záběrů krajin, ale i v komorním prostředí jakési vnitřní krajiny, kdy vnější výsek byl nahrazen pohledem spíše dovnitř. A toto směřování dovnitř spatřuji i ve zde vystavených fotografiích-grafikách-obrazech (instalace se jmenuje „Ztracená tvář“). Idiot Crusoe Je to cesta trnitá a tvrdá. Nikoli cesta k trapnému vyvnějšňujícímu lyrismu, nýbrž cesta k pohledům za věci. Tam ovšem číhají jiná nebezpečí, která přináší i náš věk samotný. Je to realita života i realita umění, které nás touto cestou – v případě takové tvůrčí poctivosti, jako je Havranova – vede dál, se všemi všude číhajícími a neodbytně dotírajícími nebezpečími. Je to zkrátka jen tak, jak kdesi píše James Baldwin: Když se po létech vracím, zjišťuju, že ten starý dvůr je menší – a buldok na něm větší.