Jaké umění by se mělo tvořit ?

Pardubický spisovatel a literární teoretik Lukáš Vavrečka se zamýšlí nad kapitolou knihy Umění jako terapie "Jaké umění by se mělo tvořit?, v níž autoři nastiňují možné praktické uplatnění jejich teorie kompenzace. Umělci by tvořili "na zakázku" tím způsobem, aby jejich díla byla katalyzátorem a podpůrným elementem vybraných psychických procesů a stavů. Co si o tom myslí autor postmoderních detektivek?

Bylo nám přestaveno umění jakožto morální vzpruha, pomocná ruka při hledání sebe samé/ho, své důstojnosti, při snaze o porozumění okolnímu světu, zkrátka umění, jež pozvedne na duchu. A to nejprve jako "optické" umenšení vlastní bolesti ve srovnání s bolestí a utrpením kupříkladu novozákonním, poté ve formě jakéhosi dramatu vrcholícího strháváním masek.

Otázkou však je, zda takové umění musí být nutně návodné, zda jeho dostatečný přínos netkví už v samotné tematizaci "problémů sužujících lidstvo". Stojíme před tvrzením, že umění by mělo problematizovat lidské hoře, a tím poskytnout útěchu, možná východiska. Jenže předložené pojetí angažované tvorby redukuje úlohu umění i samotný mechanismus kreace: Totiž (budeme-li se držet toho, co bylo v textu řečeno) poukazuje-li vystavená nebo publikovaná fotografie na konkrétní problém, říká: Považuji zachycení "tohoto" za umění, jelikož jsem to viděl/a nejednou, čili se opírám o společenský problém, a dávám tak svému dílu morální rozměr, bez něhož by v očích publika bylo mé umění (jinak tkvící v originálním pojímání reality) jaksi ploché a bez účinu.

Příznačně ke svému apelativnímu charakteru text přehlíží, že umělci jsou individualisty pouze do jisté míry. Bývají, ano, originální co do svého pojetí, málokdy však, co se obsahu děl týče. Chtě nechtě se navracejí k lidstvem prověřeným tématům a před soudobým publikem problematizují stále tytéž konflikty. Jejich konformita zachází mnohem dál, než by se mohlo zdát. Jistěže naslouchají potřebám publika/společnosti, pouze je otázkou zda z pocitu odpovědnosti nebo potřeby uplatnění: Pomysleme na všechny spisovatele a scénáristy podílející se v posledním desetiletí na gigantickém balíku námětů s vampyrskou tematikou. Samozřejmě lze namítat, že zde umění končí a začíná "brak". Ovšem nedílnou úlohou současného umění je smývat tuto alibistickou hranici, přičemž jsme nuceni si přiznat, že příběhy s vampyrskou tematikou nepostrádají (ba naopak) problematizaci mezilidských či mileneckých vztahů, vztahu k vlastnímu tělu či vlastní smrti, a v neposlední řadě také rasovou nesnášenlivost či břímě jinakosti. Jsou tak aktuálnějšími a angažovanějšími než mnohé "vysoké umění" vznikající pod rukou méně populárních autorů.

Brzy dojdeme k názoru, že text se týká pouze umění pro úzkou vrstvu publika. Umění pro masy, a že to jsou právě masy, které potřebují "utěšit", je nutně konformní a ve své konformitě splňuje vyřčené požadavky, aniž by si to programově bralo za cíl. Jelikož je populární, snaží se naslouchat potřebám společnosti stejně jako potenciální zadavatel, a tím dokazuje, že jej nepotřebuje. Naopak nekonformní publikum vyhledává ne-populární kulturu a ta by měla být navzdory veškerému apelu "jiná".