Jakub Čermák: Hitlerovo kouzelné divadélko

Kolikátý večer se již celé divadlo vařilo v potu vlastního vzrušení. Sál se nadouval a funěl jako obrovité, vícečetné zvíře, některé jeho části sténaly a jiné dokonce naříkaly, další nemohly popadnout dech, pár jich naježeně sedělo v téměř katalyptickém ne-pohybu. Každá část tohoto rozlehlého tvora, který se táhnul přes celý parter až k prvnímu a druhému balkónku, prožívala svoje unikátní, neopakovatelné pohnutí. Sál byl jako břicho velryby, jejíž žaludek zasahují pravidelné kontrakce nervozity.

Na nevelkém jevišti v dekoraci plné chladniček a bílých kachlů na stěnách, za svitu efektního namodralého světla stál dlouhý chromový stůl, jeho deska byla na jedné straně zakončena zabudovaným lavorem s vodou. V tomto umyvadle se zmítala lidská hlava, napojená na trup ležící na desce stolu. Nad tělem stál muž v černém obleku a usiloval co nejpečlivěji, aby hlava zůstala ponořená pod hladinou. Zvláštní nesoulad projevoval pohyb odporující hlavy a zbylého trupu. Zatímco hlava sebou mrskala, otáčela se a bojovala, na těle jako kdyby se objevovaly jen opožděné ozvuky tohoto zápasu. Dokonce i ruce spíše objímaly kovovou desku stolu, zarývaly do ní své pokroucené prsty, než aby sáhly po mučiteli, který s překvapivě neutrálním výrazem ve tváři, tlačil nespatřený obličej do dna lavoru. Tato scéna trvala již druhou hodinu. Již dvakrát bitva utichla, zpupná hlava, která se doposud co chvíli zdvihla, aby její ústa nabrala záchranný doušek vzduchu, konečně klesla ke dnu a napětí v těle povolilo. Mnohočetný tvor naproti jevišti přestal dýchat, stejně tak ono obnažené tělo na chromovaném stole. Bílé světlo zvýraznilo, jak postupně a pomalu opouští tuto masu svalů, kloubů, šlach, kostí a tuku jakékoli pnutí. Jak tělo ztrácelo postupně tvar, chvíli vypadalo jako uvolněný spící člověk a za chvíli jako tající led omotaný přilnavou hnědou kožkou. Je toto onen okamžik, kdy tělo opouští jeho duch? Muž-topitel odstoupil a posadil se na druhou stranu jeviště. Na velkém pozlaceném budíku (ten budík byl plný ozdob a vyrytých ornamentů, vůbec se nehodil ke zbytku zařízení) odpočítává 15 minut, muž si přitom otevře Berliner Tagesblatt a začte se do černé kroniky. Po sedmi minutách rozvolňování těla na stole si uvolní knoflík na košili a zapálí si cigaretu. Ale trvá to ještě dvě minuty, než se v překvapivém pohybu kobry vymrští z lavoru vzhůru hlava (ne)utopeného a za doprovodu odpudivého, hlubokého skřeku lapá po dechu. Beztvará hmota se v okamžiku proměnila zpět do sevřeného těla, které se třese, na rukách vyklenuté vzhůru ke stropu, chvějící se, jak se snaží ústa nabažit přívodu vzduchu. Pohyb vzhůru prozradí konečně tvář ležícího muže na delší dobu než vteřinový okamžik nadechnutí. Je mladý. Nad rty má úzký knír a pod nimi bradku. Působí vyčerpaně. Topitel v obleku típne cigaretu, zavře noviny, přistoupí k obnaženému a aniž by se na jeho tváři zazrcadlila jakákoli emoce, stlačí jeho hlavu opět pod vodní hladinu. Toto zastavení se odehrálo během uplynulých dvou hodin již dvakrát, jednou nehybnost trvala devět minut, podruhé sedm. Nyní zápas načíná třetí hodinu. Trvá další 20 minut, než tělo klesne a v smrtelném ne-pohybu začne opouštět svůj tvar. Živý muž opět natáne budík (tak nevhodný do této scenérie), opět čte Tagesblatt a opět kouří cigaretu. Ale jak čas nehybnosti roste, občas se kradmo podívá na mrtvé tělo na stole. 10 minut, 12 minut, 14 minut. Zbývá poslední minuta. Mnohočetný sálový tvor v kolektivním zápalu chápe, že na této poslední minutě závisí, zda ona bezmezná podívaná skončí, či zda získá utrpení na scéně otisk věčnosti. Ještě 30 sekund, ještě 20, ještě 10 vteřin nehybnosti a onen nešťastník na stole konečně najde klid, nebo ho konečně stihne trest, nebo opustí svou fixní ideu žít dál, nebo se konečně naučí nelpět na životě, nebo prostě prohraje, nebo vyhraje... A pár vteřin před vypršením limitu se opět tělo vztyčí, tak jako by nedůstojně, jako kdyby se hroutilo, ale naopak – vzhůru. Ústa lapají po dechu a ten prohýbá celé tělo zevnitř, jak jím konečně zas pulzuje život. A na chvíli se setkají oči topitele a obnaženého. A jejich dvoje zdvojené oči se potkají uprostřed jeviště a spojí je na krátkou chvíli pouto smutku. A muž-topitel odloží cigaretu a složí noviny, aby se zvedl. A muž-obnažený skrčí své nohy pod tělo, posadí se, ruce s rozevřenými pokroucenými prsty si položí na temeno hlavy a vydá zvířecí, mocný skřek plný zoufalství. Spadne opona.

Toto divadlo nemá jméno a zaznamenaná svědectví je označují různě: Strašidelný cirkus, Magický kabinet, Varieté Sen, Jeviště bizzardností, Hypnotické divadlo, Divadlo iluzí, Kouzelné divadlo, Kouzlené divadélko. Objevilo se i označení Freudova experimentální scéna, ale tento název lze spíše považovat za ironický jungiánský postřeh vídeňského diváka než skutečný název instituce. Takřka všechna dochovaná pojmenování jsou spíše přívlastky, než skutečným názvem. Alespoň není známo, že by jakékoli z těchto jmen bývalo bylo použito oficiálně. Ačkoli – jak by mohlo – když se celá jeho činnost odehrávala spíše v přítmí než ve světle veřejného života.

Na tomto divadle nikdy nevisí program. Nikdy tu nestojí název kusu, který se bude hrát. Jediné, co se objeví – a to pouze někdy, nepředvídatelně, bez jakéhokoli viditelného řádu – je cedule přilepená na vstupních dveřích s prostým nápisem Dnes. A přesto je plno.

Zřídka se stávalo, že by představení vycházelo z  nějaké obecně známé předlohy. Několik vyjímek by ale bylo možné vzpomenout: především obscénní zpracování Dostojevského Běsů, férie plné nahých těl, nekonečného kopulování, masturbace, orálního, koitálního a análního průniku, dráždění, olizování a filozofických disputací. Nikolaj Stavrogin byl hned na počátku představen v celé své obnažené kráse, atletická, široká, ale v něčem ještě stále chlapecká postava je korunována souměrnou hlavou s řeckými kadeřemi, skutečnou korunou ale byl jeho monstrózní penis, který se v masivním záhybu skláněl od ohanbí směrem k zemi, a častěji během této produkce vzhůru k nebi. Všechny postavy postupně odkládaly své svršky a nabízely jako na oltáři své vnitřnosti tomuto znepokojivému červímu bohu. Pouze Varvara Petrovna Stavroginová zůstala opásána svým šatem se zdobenou sukní posílenou skružemi, jako v pevnosti, která odolá mocnému dělu dobyvatele. Ve scénách se svou matkou často Nikolaj klopil zrak, odvracel havu, ale jeho úd vzdorovitě trčel vzhůru. Všichni ostatní se před olbřímým mužstvím spasitelského vůdce klaněli, ostýchavě či zbrkle se ho dotýkali, ochutnávali, nechávali vniknout tak hluboko, jak jen to bylo možno. Elegantní Lizaveta Nikolajevna, která po každém koitu propadla záchvatu studu z vlastního poklesku, věčně lačný Verchovenský, se zálibou býti při koitu se Stavroginem pozorován ostatními, útlý a věčně rozrušený Šatov, který ve svém odříkání odmítá Stavrogina se dotknout, ale chce být nablízku, když může pozorovat či alespoň slyšet, jak jeho bývalý idol rozdává rozkoš, pomatená, dětinsky nestálá, ale zároveň fyzický akt nejhlouběji prožívající Marie Tymofijevna, věčně sloužící – věčně držící Dáša, která dbá pouze na Stavroginovo uspokojení, apatyický Kyrilov, který souloží pouze vyprázďnuje čas, ve kterém není Bůh. Všemi scénami prochází fantasticky ztopořený úd obdařeného Stavrogina, jako maják, jako magnet, jako chlouba, jako obtížný monolit tíhy, které se nelze zbavit. Stavrogin je vyčerpán, Stavrogin je znechucen, ale jen co skropí jeho úd další ústa, poprsí, hýždě či břicho, po chvilce klidu se zas jeho monstrum vzdouvá a utlačuje mysl, blázní všechny přítomné, kteří musí kouzelný penis okusit, získat, vymačkat. Ani jejich touha ale není totožná, v průběhu příběhu se mění: z lepkavé kratochvíle se stala nepříjemnou závislostí, někdy k Stavroginovi přistupují až s nechutí, ale zároveň slabí na to, aby diktát jeho pyšného monolitu opustily. Replikám hry občas není dobře rozumět, protože herci mají plná ústa, nebo – pokud přiráží Stavrogin do jejich vaginálního či análního otvoru – sténají do textu slastí, nebo bolestí z jeho nadměrné velikosti. Tento pevný žilnatý penis jim tváří v tvář navzdory všem vysloveným myšlenkám, filozofii a komplikovaným dialogům sarkasticky připomíná, že neztratili nic ze své animální podstaty, že jsou to stále jen zvířátka, která nedovedou uniknout svým vlastním pudům. Stavroginův šarm je vulgární, je přízemní, je povrchní a především je zcela průhledný, přesto mu všichni tito filozofové, navzdory bludišti vlastních sofistikovaných úvah a přesných pozorování, propadají. Jejich ponížení je o to větší. A na této masové fascinaci, na této skupinové touze se nic nemění, ani když ke konci Stavroginův penis už jen poloochalbe trčí, je odúmrtí své dávné velikosti, o to usilovnějí se jej ostatní snaží vzbudit, hádají se s jeho majitelem, polemizují nebo ho přímo nenávidí a přesto nedokážou upustit z ruky spojnici, která jim kdysi dala rozkoš, volnost a zapomenutí. A pak se Stavrogin zabije. Zatímco se houpe na provaze, brunátný, s obličejem zamrzlým v nelichotivé grimase, jeho penis se naposledy napumpuje krví a zazáří na okamžik jako kometa přislibující velkolepé neštěstí.

Jiné svědectví vzpomíná představení o Bartolomějovi a Flóře, velmi prosté, o jediné dekoraci a dvou hercích. Oba manželé, pečlivě ustrojení do domácích šatů, šátku kolem ramen a pohodlných kalhot s košilí a propínacím svetrem, vypadali jako z reklamy na šťastný domov v ilustrovaném časopise. Jejich pohyby byly naprosto přirozené, civilní, až mimoděčné, jako kdyby skutečně pobývali sami dva v obydlí s průhlednou čtvrtou stěnou, jako kdyby byly dvě rybičky v akváriu, které si neuvědomují, že za sklem je pozorují stovky očí s rentgenovou pozorností. Bartoloměj sedí na křesle a drží doširoka rozevřené noviny Het Handelsblad, zřídka otočí stránku, nevěnuje nejmenší pozornost tomu, že listy papíru pomalu stravuje oheň. Nažloutlé stránky postupně černají, plamen postupuje od zdola vzhůru a požírá jednotlivá písmena, nadpisy i obrázky. Muže nevyvádí tato situace z míry, pouze se snaží, když se mu část novin rozpadá, urychleně dočíst, dolistovat a stihnout, co je v novinách zajímavého, jeho prsty ustupují pálivému plamenu, občas sykne, ručkuje po papíru, který mu mizí před očima, nakonec tak tak udrží dvěma prsty poslední útržek novin se zprávou o parlamentních půtkách opozičních stran, než i ten stráví oheň. Zatímco si Bartoloměj ofukuje popálená bříška prstů, Flóra sedí u stolku a vyšívá florální motiv na modré plátno, velká ostrá jehla proniká plátnem a občas – zdá se z důvodu zvláštní stoické nešikovnosti – také prsty, kůží nebo dokonce dlaní pilné výšivkářky. Ta vždy zaskučí, ale pokračuje v práci dál. Vyšívá obrázek růže s velkými trny, když je skoro hotov, zvedne se Flóra a jde prostřít k obědu. Teprve nyní si méně pozorný divák všimne (možná je tato pozornost vedena nenápadnou, ale rafinovanou hrou světla), že dřevěná podlaha bytu, i koberec, který je umístěný pod stolem, jsou rovnoměrně pokryty množstvím střepů. Rozbité bílé sklo je všude. Oba jsou bosí. Představení je plné jejich nejjednodušších úkonů, takových, kterými tráví dny většina lidí. Jen každý jejich krok je provázen bolestí, každé došlápnutí vyloudí potlačené zasyknutí, každý pohyb zanechává krvavou stopu. Střepy je pokryt i stůl, u kterého obědvají o něco později (stejně jako skříň, kredenc, knihovna). Sedí proti sobě, srkají polévku, pohodlnou idylu jim nenaruší krvácení z předloktí, jak se jimi opírají o stůl, ani z prstů, které si zraňují, když si navzájem ze stolu chtějí podat omáčník či karafu s vodou. Jen občas se jim zkroutí tváře bolestí – to vytáhnou z úst rozlomený hřebík, osuší si ústa od krve a pokračují dále. Odpoledne Flóra uklízí, utírá prach ze svatebního obrazu nad postelí, který zblízka (nebo se nenápadně proměnil?) odhalí, že to je spíše atypická pieta než manželský portrét – muž má opřenou ztrhanou tvář o rameno ztrápené ženy, jejíž svatební závoj zdobí trnová koruna. Ve dveřích do koupelny vidíme, jak máchá prádlo, věší ho nad vanu a potom – klidnými stejnoměrnými tahy rukou s ostrým nožem – prádlo na šňůře trhá na jednotlivé cáry. Bartoloměj stojí u okna a roztáhne těžký závěs, aby lépe viděl ven, na malovaném prospektu za oknem se objeví výňatek z pusté krajiny s černým sluncem a zlověstnými víry prachu na obzoru. Útulnost interiéru ostře kontrastuje s nehostinným vnějškem. Bartoloměj otevře okno, uchopí se oběma rukama za mříže a několika klidnými, ale ráznými pohyby ozkouší jejich pevnost. Muž jde vařit čaj, otevře skříňku kredence a chvíli váhá, zda do cukřenky nasype bílý prášek z dózy s nápisem Cyankáli nebo Arsen. Klidný čajový obřad je narušen jen občasným zvracením tu Bartoloměje, tu Flóry. Zvrací, kde jsou, ani se nezvednou, otřou rty a upíjí dál. Když se zšeří, bere do ruky Bartoloměj z police jednu svatou figurku za druhou, pokládá je na stůl a postupně každou kladivem rozdrtí: svatá Juliána, svatý Florián, svatý Jiří, svatý Bavo, svatá Kateřina – všichni se mění v prach a trosky. Ve večerním světle se manželé chystají k spánku, navzájem neviděni, za paravany, ale před zraky diváků, svlékají své sladěné, elegantní, domácky pohodlné šaty a pod nimi se odhalují těla plná ran, jizev, obvazů a náplastí, deformací a pozůstatků starých zranění. Mužova záda nesou stopy snad tisíců jizev a jizviček, siločárových klubek soustředěných od tlustých nahnědlých pruhů k drobným kapilárním linkám. Ženin klín vypadá, jako kdyby do něj někdo před lety zblízka namířil zbraň s brokovou střelou a vpálil ji přímo do lůna. Jejich nahota na okamžik zvláštním ostýchavým způsobem oslní diváky a vzápětí zmizí pod bavlněný příkrov nočních košil. Flora sunádává přehoz postele, tisíce drobných střepů se z něj sesunou na zem. Chůze obou manželů je stále každým krokem zraňována, jejich tlumené vzdechy doprovází každé našlápnutí, ale zároveň se zdá, jako kdyby si na bolest již trochu navykli. Stala se nedílnou součástí jejich života, třbaže krev jim z nejrůznějších ran, oděrek a poranění prýští neustále. Oba se posadí na svůj kraj postele, každý z nich si očistí chodidla od střepů, které zůstaly nalepeny nebo zaříznuty do kůže, lehnou si, přikryjí se a něžným, cudným polibkem si dají dobrou noc. Opona.

Zaznamenán je také večer, jehož aranžmá zpočátku dokonale připomínalo slavnostní pohřební obřad. Diváci měli možnost spatřit dokonalou repliku místa posledního rozloučení fantastické Rosiny Bloch. Ze záplavy květin a smutečních věnců, které tvořila doslova rostlinný kruhový koberec, vyrůstal piedestál s rakví, nad níž se vznášela velká zpěvaččina fotografie z Maunouryho ateliéru. Rakev, fotografie i květiny byly zality stříbřitým světlem, které dopadalo z výšky provaziště kolmo dolů. Tvář mrtvé tak získávala nelichotivý voskový nádech. Dobře živený biedermeierovsky ideální obličej byl ten tam. Z květinového podloží roste také muž s černými vlasy, v černém žaketu a s černými deskami. Vyjmenovává dlouhý seznam ženských jmen: Leonora, Azucena..., Leila, Fidés, Hedvika..., Gertruda, Amneris... Dalila. Muž zaklapne desky, pomalu se otočí a ukloní se mrtvé. Někteří diváci se marně snažili upomenout, zda je skutečně operní diva již mrtvá a pokud ano, jak je to dlouho, co zemřela. Někteří si vybaví, že nedávno premiérovala pařížské uvedení Samsona a Dalily. V bělavém, nepřirozeném světle působila starší, ale mělo by jí být pouhých 47 let. Jaký rozdíl oproti svůdné, živelné Dalile, která před pár měsíci dokázala svést Samsona svou prolhanou zpěvnou krasořečí. Na zadním prospektu se náhle otevřely doposud neviditelné dveře a na jeviště vstoupila starší žena, ve smutečním oděvu, se závojem přes tvář. Poklonila se mrtvé a přes květiny se dobrodila až na forbínu. Hlavou pokynula decentně publiku. Zdálky – jako kdyby někde za jevištěm byl ukrytý orchestr – se začala ozývat hudba. A Teresa Stolz, dávná metresa Giuseppe Verdiho, operní pěvkyně na odpočinku, první představitelka Aidy, která přišla vzdát holt své mladší, ale již dokonale mrtvé kolegyni, začala zpívat „Mé srdce probouzí se k tvému hlasu jako květ k polibku úsvitu“. Ale paní Stolz je přes 70 let, její technika je obdivuhodná, ale technika je pouze nástroj, kterým drží v mezích snesitelnosti zbytky svého hlasu. Nedokonalost jejího přednesu spočívá především v nadvládě techniky, kdy smyslný prožitek zmizel, odklizen úzkostí, aby se seskládaly všechny tóny v brilantní, chladné stavebnici tak, jak mají jít za sebou. A možná právě proto působil tento zpěv, na počest mrtvé kolegyně, tolik dojemně. Již skoro mrtvý hlas zpívá na rozloučenou ženě mrtvé beze zbytku. Podsvětí pootevřelo dveře a lze zaslechnout, jak v jeho útrobách zní všechny koncerty klasické hudby vyžadující dramatický soprán. Napětí, zda  pěvkyně zvládne náročnou árii bez chyby, vedou diváky dál. Sledují přitom, jak temný funebrák neslyšně zavírá rakev, tvář grandiózní Rosiny Bloch mizí za doporovodu tónů vydaných na hranici zpěvaččina vlastního dechu. Čtyři rázné údery naruší tuto nedokonalou harmonii, to když zřízenec přibije víko čtyřmi hřebíky. Madam Stolz to překvapí, ale dokáže navázat, zpívá chvíli dál a potom... zapomene text. Chvíli stojí s otevřenými ústy, bez hlesu i bez dechu, hudba hraje dál, naváže... ale pouze vokálem beze slov a pak se jí podaří vyloudit z paměti pokračování slov. Ale opět výpadek. Zkouší alespoň vyloudit melodii, avšak je nervózní, místo magického legata slyšíme neurotické staccato, které s árii nemá skoro nic společného. Potí se a lesknou se jí oči. Rázný úder přeruší zpěv i hudbu. To černý ceremoniář jedním přesně mířeným výstřelem do týla ukrátil její trápení. Otevřou se neviditelné dveře na pozadí a ve stejný okamžik, kdy se madam Stolz skácí k zemi, vchází další ženská postava. Je to Ilma de Murska, stejně stará, ale ne tak slovutná pěvkyně. Snaží se nevěnovat příliš pozornosti tělu své předchůdkyně, které je právě skládáno do rakve pod hlavním katafalkem. Hudba začíná hrát a ona sebejistě nastupuje začátkem „Mé srdce probouzí se k tvému hlasu jako květ k polibku úsvitu“. Zpívá jistěji než Stolz, i když její hlas zní celkem slabě, občas provodí svůj zpěv gestem a dovede dojem labutí písně využít ve svůj prospěch. Ale i jí překvapí 4 rány kladivem, kterým se přibíjí hřeby do lišty rakve a po chvíli i ona zapomene text. A už ani nenaváže. Hudba hraje dál a z jejího sevřeného hrdla se ozve sotva hlasitelný chrapot, přerývaný jako dech. Doposud se jí to nikdy nestalo. Teď poprvé. A naposledy. Černý strážce důstojného rozloučení s madam Bloch ukončí tento nepatřičný okamžik další ránou z revolveru. A jen co pro mrtvou otvírá další připravenou rakev, vchází „zpívající Ráchel“ Marie Gabrielle Krauss. Podpírá se hůlkou, předkloněná, scvrklá, ale sebejistá. Její zpěv má v sobě něco vojenského, přísného, ledově chladného – je to prolhané vyznání lásky nebo sebevědomé vyznání, že ona zazpívá bez jediné chyby – byť slaběji, s tužším hlasem, neklenutými výškami. Nic jí nerozhodí. Vlastní nedokonalost ji nerozhodí v žádném případě. Dokončí svou militantně nesentimentální poctu mrtvé kolegyni. Potlesk. Zdá se, že se uklání, ale vlastně se jen vrací do své přirozené, nahrbené polohy. Jako kdyby se zmenšovala. Když se otočí na pohřebního nádeníka, všimne si teprve, že si připravil i rakev pro ni a teď ji s pocitem trapnosti před jejími zraky zakrývá vlastním tělem. Zpívající Ráchel ale řekne: „Já už nechci.“ Významně kývne na muže a ten jí po kratším váhání střelí rovnou do čela. A přišla ještě Mila Rodani, ale ta v nezažité árii netrefila všechna tříčárková c, Carlotta Patti se spletla hned na začátku, zpěv přerušila a chtěla začít znovu, Lily Post zradila její nedostatečná znalost francouzštiny. Pod rakví Rosiny Bloch se kupí malá pyramida sarkofágů, jako kdysi doprovázely sloužící svou královnu do zásvětní říše. Kat penzionovaných zpěvaček, dělník kritické spravedlnosti v umění, ukratitel bolestných důchodových vzpomínek, havran a krkavec, soudce a spasitel uzavřel poslední rakev a vpředu jeviště odhalil na stolečku malý fonograf. Vložil do něj váleček a po chvíli byla slyšet hudba a hlas božské divy Rosiny Bloch, jak zpívá „Mé srdce probouzí se k tvému hlasu jako květ k polibku úsvitu“. A celé jeviště, včetně fonografu, začalo klesat, jako kdyby bylo jedním obrovským propadlem. Rakve a květiny se spouští tak dlouho, dokud je slyšet zpěv. Reprodukovaný hlas Rosiny Bloch zní z malé krabičky velmi slabě, všichni diváci musí napínat uši, dokonce slaběji než zpěv Ilmy de Murské, a jak se propadá hlouběji a hlouběji, stává se skoro neslyšitelným, až zanikne docela. Opona.

Tvrdí se, že toto představení proběhlo krátce po pařížské premiéra Samsona a Dalily, znamenalo by to pozdní podzim nebo zimu 1890. Rosina Bloch v té době ještě nebyla mrtvá, i když zemřela pouze 4 měsíce po svém triufálním úspěchu. A údajně seděla v hledišti, na 7. místě 7. řady, nebo na 13. místě řady 13.

Někdy program připomínal spíše varietní podívanou, kdy svůdné tanečnice odhazovaly svršky, a jindy tyto svršky odhazovaly staré vrásčité stařeny a jindy se oblékali nazí muži do zábavných trikotů a potom vážných formálních úborů, jednou to bylo fantaskní pásmo plné jednorožců, bájných zvířat, obrů, lesních pannen a masožravého ptáka Noha, jindy střídmé vyprávění neviditelného hlasu do ztemnělého sálu, jindy nechutné, intimní, izolované výjevy bez jakéhokoli pojícího děje, někdy nevystupoval žádný člověk a střídaly se pouze na prospektu nakreslené krajiny. Zastoupeny byly také pantomimické výstupy, zpěvohra, tragédie, groteska, fraška a dveřová komedie, temný vaudville, živé obrazy i prostá recitace. Neexistoval žánr, obor či styl, který by netknul tamní jeviště.

Toto divadlo nemá pevné místo. Objevovalo se v různých koutech Evropy, někde uvedlo sedm představení v týdnu, jinde totožný počet v průběhu půl roku. Vzhledem k rozporuplnosti dochovaných pramenů nelze s určitostí pojmenovat skutečný stav, proto se pohybujeme stále na ledě spekulací. Není zcela doložen, nicméně svědectví diváků vzpomínají totožný, nebo alespoň obdobný interiér. Stejná velikost sálu (dva malé balkony, úzký parter), modrý samet po stěnách, výrazná štuková dekorace nad portálem (někteří uvádí orlici, jiní ovšem gryfa), exkluzivní lóže po pravé straně jeviště. Pokud odmítneme hypotézu, že se skutečně stěhoval celý interiér, lze se domnívat, že diváci byli pod vlivem jisté hypnózy, nebo se stěhovala vždy výrazná část dekorace, která celému prostoru vtiskla svůj ráz. Někteří odborníci tvrdí, že se obsah představení proměňoval i podle města či země, ve které se odehrávalo. Souviselo to s domněnkou, že inscenace a osobnost diváků či dokonce jediného diváka, úzce souvisí. Touto optikou by bylo možné přidat některým štacím určující přívlastky – Hamburg, město neuspokojených mamonářů, Mnichov, město doktorů, kteří touží být aristokraty, Lisabon - město bezstarostných snílků, Chamonix – město ambiciózních služebných, Vídeň – město sexuálně furstrovaných žen, Madrid – město manželských vražd a příznivých smrtelných nehod atd atd.

Většinu diváků tvoří místní, ale někteří návštěvníci jezdí z celé Evropy. Nicméně je to mise nesmírně obtížná. Snad jedna španělská milovnice umění promrhala celé dědictví po svém manželovi-bankéři, když zcestovala všechny země kontinentu, kde se jen náznakem objevila zpráva, že její milované divadlo zakotvilo právě zde. Často se zprávy ukázaly jako liché. Brusel, Porto, Oslo, Vídeň, Drottinghem, Augsburg, Benátky, Řím, Budapešť, Varšava, Praha, Amsterdam, Hamburg, Lublaň – tato všechna města slibovala více, než dovedla splnit. Snad v Brugách, Nicosii a Lvově přijela jen o pár dní pozdě, tvrdila. Marseille, Lyon a Madrid – její šťastná trojice.  A přesto – se svými 17ti představeními ve třech městech – byla nejčetnější svědkyní neuvěřitelných představení. Ani jednou ovšem nebyla médiem. Když jí bylo přes 80 let, dostala zaručenou zprávu, že divadlo hostuje ve Štýrském Hradci, ale byla švorc. Poslední peníze dala za nevydařený výlet do Augsburgu. Zemřela krátce na to, v roce 1912.

Jedinkrát čelilo divadlo skandálu, který svou povahou překročil hranice diskrétnosti tohoto svatostánku podivenství a informoval o něm oficiální tisk, konkrétně jde o článek Lvovského oznamovatele z roku 1886.

Skandální zneuctění před očima veřejnosti

V malém divadle v Přípotoční ulici došlo k děsivému činu kacířské sekty přímo před zraky nebohých diváků. Obecenstvo sledovalo představení Schillerovy Marie Stuart hostující ze Stuttgartu. Jak uvedl jeden divák, který byl svědkem hrůzného činu: „Až do parkové scény nepřinesla inscenace žádné překvapení.“ Právě během oné parkové scény vtrhli do divadelní budovy ozbrojení bandité v maskách, které jim zakrývaly tvář. Po několika varovných výstřelech, kterými kapitán zločinců oděný do temného sametového kabátu s rudou podšívkou rozstřílel zdobnou orlici nad portálem jeviště, obeznámil tento k smrti vyděšenému publiku, že se stalo rukojmím a bude svědkem vyhlášení ďábelského manifestu. Zatímco předčítal z dlouhého připraveného dopisu, jeho kumpáni se vrhli na nebohou představitelku královny Alžběty, obnažili ji, za vlasy dovlekli doprostřed jeviště a uvrhli na rudé prostěradlo, vytvořené z pláště svého velitele, jenž jej vyslékl. Nedbali jejich úpěnlivých proseb o ohledupnost, aby přestali ve svém bezbožném počínání a přímo před zraky diváctva ji do posledního zneužili. Tento zcela pokleslý čin, při kterém dámy v hledišti omdlévaly a muži zakrývali dlaněmi oči, doprovázelo po celou dobu čtení z prohlášení těchto údajných stoupenců samotného satana. Když vůdce proklaté bandy konečně skončil s předčítáním (zde se výpovědi svědků velice liší, někteří hovoří o „přiměřené době vzhledem k počtu účastníků“ jiní o věčnosti, neboť „nekonečný přednes trval možná až ke třem hodinám“), tu dokonal i on dílo svých nízkých pudů na zubožené ženě. Děsivé divadlo zdálo se býti u konce, když se maskovaný padouch otázal přítomného publika, zda je srozuměno s významem manifestu, který byl předčítán. Vzápětí se však ukázalo, že diváci – částečně z šoku, částečně tím, že se v uplynulém čase koncentrovali na jiný než mluvený projev konaný na jevišti – nepochytili dostatečně obsah prohlášení. Bylo usneseno, že je nutné manifest – který byl důvodem konání zvrácené modloslužby ďábelské družiny v kulturním svatostánku – zopakovat. Tu propukla zneuctěná Němkyně v hysterický smích a vykřikovala nesourodé věty, patrně z textu divadelní hry. Náčelník zeptal se přítomného publika, zda není mezi nimi žena, která by byla ochotna přispět k možnosti zopakování provolání. Po dlouhém váhání povstala jedna divačka z poslední řady divadelního parteru, připravena obětovat se namísto druhých. Dle očitých svědků však vzápětí se přihlásilo postupně mezi dvaceti a třiceti ženami nejrůznějšího věku. A nakonec i již zmiňovaná představitelka Alžběty, údajně s poznámkou: „Nechte ty nevinné. Vždyť už je to jedno, tento večer z mysli již nevypudím!“ Zločinec prohlédl si ostřížím zrakem povstalé ženy a nechal spadnout oponu. Vyděšené diváctvo následně přivolalo strážníky, ale po zločincích, stejně jako po hercích představení, jako kdyby se slehla zem. Někteří svědkové označili jednání za „satanistický čin děsivého teroru“, jiní jej ale považovali za jakési „představení, které bylo jistě přesně domluveno“. Celou skandální aféru budeme i nadále sledovat.

Je asi zbytečné zmiňovat existenci dohadů, že žena, která se chtěla nabídnout zločinným satanistům jako první, seděla na 13. místě 13. řady.  Jiná místní periodika, ani žádný další článek v Oznamovateli se události nevěnují, patrně zasáhla cenzura.

Dlouho se spekulovalo, kdo je principálem či režisérem jednotlivých představení. Nikdo z personálu ani z herců nebyl veřejně znám. Postupem času převládl názor, že dění na jevišti určuje – ať již vědomě či nevědomě – jeden z diváků. Zatímco my jsme již naznačili výjimečnost zdvojené třináctky, náhodní návštěvníci i pravidelní lovci představení magického divadla spekulovali a hledali možná propojení. Dlouho se jejich pozornost upínala k solitérní lóži nad jevištěm, ale ta se zdála být vždy prázdná. Pak se zaměřili na magické řady čísel: třetí sedadlo deváté řady, deváté sedadlo třetí, sedmé sedadlo sedmé, třinácté sedadlo třinácté řady. Situaci komplikovalo, že číslo sedadla se objevilo na lístku jako by kouzlem až krátce před začátkem přestavení, nebylo tedy možné opatřit si jakkoli konkrétní sezení. Někdy se objevili diváci, kteří tvrdili, že dění na jevišti bylo určeno jejich psychologií, ale nepůsobili vždy důvěryhodně. Jiní, u kterých bylo možno předpokládat, že inscenovaná realita na jevišti snad skutečně souvisí s jejich životem, se k přiznání neměli, nebo ho zcela odmítli. Pro 13. sedadlo 13. řady hovořila panická ataka, kterou utrpěl na tomto místě mladý muž s kudrnatými vlasy po skončení produkce, ve které bylo na jevišti poraženo na sto ovcí. Jedna produkce se zdála skončit předčasně, když se dívka z označovaného sedadla zvedla a s nářkem prchala ze sálu. Protože se ale v ten okamžik, patrně následně ale možná přeci jen před ní zvedlo více osob, nebylo možné výjimečné postavení tohoto sedadla považovat za zcela průkazné. Za definitivní tečku sporu byl brán případ sedmdesátiletého starce, který po představení plném mladých dívek, které krmily svoje půvabné masožravé květiny vnitřnostmi z obrovského prasete domácího, zemřel na zástavu srdce. Jeho mrtvola byla zjištěna na 13. sedadle 13. řady.

Tvrdí se, že na jedno představení v roce 1945 přišel Hitler. Inkognito, bavorský klobouk široko zasazený do čela, kolem skupina mužů v černých kabátech, kteří se rojili kolem něj jako hejno krkavců. Měl ho prozradil třes, který z ruky vystřeloval do celého ramena. Vetchý, zakuklený stařec, a to mu bylo teprve přes 55 let. Tuto zprávu je těžké potvrdit. Za války se nikdo neměl k tomu, aby její pravost podpořil, později se objevilo několik podezřele zaručených svědectví, ale to už bylo po válce. Jemu se na lístku měla zjevit zdvojená magická třináctka.

Když se zvedla opona, objevil se černý prostor, jeviště se zdálo být nesmírně hluboké. Nekonečně hluboké na tak malé divadlo. Kdesi v dálce prosvítal tmavý, ale nikoli černý obdélník. Zdálo se, že se snad velice pomalu přibližuje. A skutečně, dekorace se jako by krokem, ale přesto plynule pohybovala směrem k divákům. Kulisa připomínala vysoký noblesní pokoj, na plochém horizontu byly perspektivně naznačeny tři stěny a na všech nesourodá změť malých okének. Některá okna prosvítala více a jiná slaběji, jako kdyby se jednalo o barevné skleněné vitráže. Pokoj byl již dostatečně blízko, aby bylo možné rozpoznat, že se nejedná o okénka, ale malé obrazy. Uprostřed čelní stěny byl mohutný dveřní rám, ovšem bez dveří, takže za ním bylo možno tušit další malovanou kulisu s vyříznutými centrálními dveřmi. A za ní další. Barokní princip symetrické amfiády tvořil iluzi nekonečna prostoru a nebo jeho přesný opak – nesmírnou konečnost neustále se opakujícího totožného pokoje, který uvězní návštěníky, bez ohledu na to, kolikrát jej opustí. Jen několik znalců výtvarného umění rozpoznalo, že se jedná o hlavní sál galerie v Drážďanech. Té galerie, je jaro 1945, která již několik dnů nestála. Stěna se mezitím přiblížila dostatečně, aby diváci lépe spatřili náměty a zpracování jednotlivých obrazů. Přesto většina musela používat kukátka. Jednalo se vesměs o uhlazené akvarely s plenérovými náměty. Dům s bílým plotem, dvůr starého zámku v Mnichově, zřícenina kláštera v Mesen. Obrazy dýchaly klidem, zastavenou idylou, jednoduchostí. Byly trochu nudné. Dekorace obrazárny se zastavila několik metrů před portálem. A po několika minutách se vznesla vzhůru, aby beze zbytku odhalila další místnost, která již stála připravena za ní. Začal mechanický balet divadelní mašinerie. Za zvuku občasného zaskřípění neviditelných tahů a rumpálů je znovu a znovu odhalován tentýž zámecký sál. Jeden prospekt je zdvižen a druhý již stojí připraven v příšeří, aby se i on posunul do světla, blíže k portálu a za chvíli odletěl vzhůru. Zásoba dokola se opakujících totožných pokojů se zdá neomezená. Ale něco se mění. Obrazy na stěnách. Po prvních akvarelech s krajinami přichází i laskavé, trochu zatuhlé portréty. A zátiší a opět plenéry. Akvarely, kvaše, kresby, první oleje. A spousta skic. Tvář mladého muže s mohutnou havraními patkou a ještě věštím knířem, s úzkýma očima. Jeden pokoj je věnován pouze skicám této tváře. A jsou tu rozměrnější krajiny, oleje, některá plátna jsou celkem rozlehlá a původní pravidelnost obrázků, jejichž velikost byla daná skicovacím papířem, je ta tam. Hrne se na nás neuvěřitelné množství malířských děl, která všechny mají stejný rukopis. Tvář ženy u okna, obchodník s klobouky, selka. A pak silueta hradu se zapadajícím sluncem. Jen několik znalců výtvarného umění rozpoznalo, že se jedná o Wartburg. Náměstí plné hrázděných domků ve Wolfenbuttelu, majestátní tok Mohanu s borovicemi na březích u Mainzu, alpské vrcholky u Starnberského jezera. Konečně došlo i na monumentální plátna: kovář u výhně, stará pošta, přístav v Hamburku. Obrazy dýchaly klidem, statickou idylou, laskavým zastavením času. A nikomu v sálu nepřišly nudné. Lidé dojatě sledovali retrospektivu neznámého umělce a toužili vstoupit do jeho biedermaierovského světa starých pořádků a jistoty. Bylo jaro 1945. Defilé obrazů, které nikdy nebudou existovat, v prostorách, které již neexistovaly, diváky dojalo. Když se zvedala kulisa s rozměrnými krajinami, ozvalo se tlumený zvuk a kulisa zůstala viset asi půl metru nad zemí. Začala hořet a před zraky diváků, kteří z nepochopitelného důvodu neutekli, shořela docela. Hitler, nebo zkrátka onen muž na zdvojeném čísle 13, seděl dál bez hnutí, dokonce ani jeho ruka už se nechvěla. Jen skrytě polknul, možná ucítil, jak ozvěna ticha pronikla celým jeho nitrem, nekonečnou prázdnotu protnul hluboký neslyšitelný tón. Jako kdyby v jeho uvnitř nebylo nic, stejné nic jako na jevišti – nic, které už není teď a nic, které již v budoucnosti nevznikne.

Všichni doložení diváci jsou mrtví. Prokletí divadla (a jeho umělců) je pomíjivost. Není veřejně známý nikdo, koho by bylo možné dnes vyzpovídat, zeptat se na doposud opomíjené detaily, pokusit se proniknout pod pochybnou krustu dosavadního poznání, odhadlit definitivně ať už jakýkoli mechanismus této atrakce, tak pochybné a fascinující zároveň. Existuje pouze jedna časopisecká studie Přízraky magického divadla od Victora Turnera a potom rukopis nedokončeného (a nepublikovaného) eseje Zrození podivnosti českého teatrologa a skladatele Otakara Zicha, který je spolu s malým archivem písemností uložen v soukromém archivu .

Zdá se, že snaha ponořit se do podstaty bez matoucí mlhy dohadů, pochybností a těžce uvěřitelných kuriozit, se nemůže setkat s úspěchem. Představa, že by se podařilo oslovit ředitele či režiséra celého spektáklu, se jeví zcela absurdní, směšná. Jak toužebně bych si přál poznat na vlastní kůži průkopníka tohoto nekonvenčního divadla, první alternativní scénu světa. Jak bych byl šťastný, kdybych mohl vidět své sny na jevišti, své děsivé, znepokojující, krásné, sladké, vzrušující, nepochopitelné, banální, hloupé, těžké sny.

Proto jsem napsal tento text. Doufám, že přesvědčí dostatečně kohokoli, kdo by věděl, že magické divadlo otevřelo svou další štaci v jeho blízkosti, aby mi předal zprávu. Já, zkrachovalý dramatický umělec s oslňující řadou fatálních divadelních neúspěchů, režisér, který dokázal vykročit, ale neuměl dostoupat, prahnu po možnosti spatřit na jevišti divadlo mé duše. Upínám se k této možnosti jako k poslední, nejvyšší milosti života.

červenec 2017 (Tanvald, Groningen, Praha)