Lukáš Vavrečka - povídka Střechy (z cyklu Přípustné asymetrie)

Lukáš Vavrečka (1987), básník a prozaik. Autor románu Revolucionáři (2005), sbírky experimentální poezie Vyhnanec s křídly (2008) a knihy vícehlasých básnických skladeb Partitura (2011). Vystudoval Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, v témže městě dosud žije, působí jako doktorand na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPa a živí se jako sazeč a jazzový pianista. Dále vydal esejisticky laděnou veršovanou novelu s názvem Idealistický román (2009), je rovněž spoluautorem a editorem poetického sborníku Lumíkem proti své vůli (2008) a pátého svazku antologie Sever, západ, východ (2013). V roce 2014 vydal experimentálně-detektivní cyklus Alibi na příští noc. K vydání připravuje erotický krimi-román ve formě pásma a interview s názvem Dej holce jméno a cyklus brněnských povídek Přípustné asymetrie. Mezi lety 2013-2014 byl předsedou Střediska východočeských spisovatelů. Působí jako redaktor literárně-kulturního časopisu Tahy a šéfredaktor východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma.

Lukáš Vavrečka (1987), básník a prozaik. Autor románu Revolucionáři (2005), sbírky experimentální poezie Vyhnanec s křídly (2008) a knihy vícehlasých básnických skladeb Partitura (2011). Vystudoval Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, v témže městě dosud žije, působí jako doktorand na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPa a živí se jako sazeč a jazzový pianista. Dále vydal esejisticky laděnou veršovanou novelu s názvem Idealistický román (2009), je rovněž spoluautorem a editorem poetického sborníku Lumíkem proti své vůli (2008) a pátého svazku antologie Sever, západ, východ (2013). V roce 2014 vydal experimentálně-detektivní cyklus Alibi na příští noc. K vydání připravuje erotický krimi-román ve formě pásma a interview s názvem Dej holce jméno a cyklus brněnských povídek Přípustné asymetrie. Mezi lety 2013-2014 byl předsedou Střediska východočeských spisovatelů. Působí jako redaktor literárně-kulturního časopisu Tahy a šéfredaktor východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma.

.

STŘECHY

Z cyklu Přípustné asymetrie

Město, to jsou střechy v podvečer. Od Moraváku po Žabovřesky a na Královo pole se táhnou sdrátované plošné výhledy, stanoviště milenců a zatrhnutých koček. Jsou stavěné ku shlížení. Tam dolů, kde by z hydrantů zalévali rozžhavenou vozovku, kdyby „tam dole“ bylo Los Angeles. Kdyby místo secesních balkónů svítily neonové poutače motelů a zakouřených putyk. Milenci, kterým se ztěžka dýchá, když pomyslí na bílá trička dlouhovlasých dívek, ti milenci tam obcházejí za setmění a shlížejí, osamělí jako jeřáby pod Petrovem.
Tak dlouho jsem si přála je vidět, až se jako jeden z jeřábů odkudsi zjevil Adam, noční tvor, a drápy zvrásňoval vyhřáté asfaltové plochy, když v podkroví to zhoustlo, snad že vzduch byl suchý, plný drolících se zdí a prolomených podlah. Vylézal po žebřících, za deště se vystavoval a obcoval tam se mnou, která jsem tam nebyla. Dál to šlo jak na houpačce, ale vždycky… vždycky jsem s ním utíkala celá říčná, bláhová. V pátek mě vzal do Metra, když vernisáž skončila, to s ním přišla Klára a v přítmí se pak vlnila, jako to tak někdy děláme, s rukama nad hlavou, pružné, demonstrujeme svá těla, když nikdo z nás se neslyší.
Dvě tři vodky na každého a zase do té vřavy. Adam tehdy tančil se mnou, ale nestíhal se ohlížet. Vyptával se, jestli se mi Klára líbí a já jen pokrčila rameny, ale u příštího panáku jsme ocucávaly, jako by nám bylo patnáct. A najednou to bylo jasný, prostě protože. A taky že jsem už dlouho neměla holku a to se Adamovi hodilo. S Martinem to poslední dobou šlo od desíti k pěti. Hlídal si mě a nějaký holky do toho by ho přiváděly k šílenství už jen proto, že on sám by si na ně netroufl, anebo by mu nedaly. Zkrátka zahořknul a Adama – toho střídavě nenáviděl nebo opomíjel s okázalou lhostejností. Té noci jsem mu zase utekla. Poněvadž Klára byla tady a poněvadž byla pěkná a rozpustilá a vůbec… Musela být dobrý kvítko, když ještě byla v pubertě, s chlapama to uměla a dávala jim přesně tolik, aby se nemohli nabažit.
A ještě jedno kolo u baru, kde jsme se marně pokoušely uvést Adama do rozpaků. Zatímco dvě ženy se s mužem baví na téma milostné zcela otevřeně, dva muži se mohou bavit se ženou výhradně v žertovných náznacích, nadsázkách a konverzačních opisech prozaické skutečnosti těla. S mým mužem to v Adamově společnosti nebylo jiné a Martin si při těch hovorech představoval neurčité tělo ideální milenky, jak to dělávají ženatí nebo ti, kteří nemají cíl své touhy na dohled. Naproti tomu Adam promlouval o příraznosti jakési klasické melodie, kterou by si pouštěl při souloži, a při tom líčení si představoval mne, celou vyválenou a v přikrývkách. Taky jsem nás tam viděla a bylo mi horko.
Odvlekla jsem Kláru na parket a tam jsem ji div nesvlíkla. A přitom bych mohla, Adam by si nestěžoval, pokud bych si před ním nedělala náskok, a Klára navíc nebyla ten případ.
Později v noci jsme seděly vedle sebe na posteli, dotýkaly se koleny, ne, vystavovaly jsme ten dotek, zády se opíraly o plakát s Audrey Hepburn a já jsem věděla, že si nás představuje. Spolu. A pak taky to probuzení mezi dívkou a ženou s tělem dívky. Jako by poslouchal nějaký Beethovenův kousek. Možná to poslední vzepjetí, hrdé i hněvivé, monumentální i odpuštěníplné zúčtování, tu prokletou devátou symfonii, která promění brněnský pokoj na vídeňský apartmán anebo útěk do Výmaru, klasicismus a secesi klečící na obnažených kolenou sladkých milostnic.
Později jsem se optala Kláry, jestli by si už konečně mohla svlíknout kalhotky. To Adam právě odcházel na střechu, protože mu bylo horko a protože věděl, že on ji může mít, kdy chce, zatímco já jsem se načekala a vlhla jsem jak blázen, ještě než se uráčila. Zbytek už byla beletrie.