Naram – 10. kapitola

POLÉTAVIDA

 

Polétavci žijí v temných nedostupných slujích ve velkých uzavřených skupinách. Jsou to noční tvorové. Dorozumívají se telepaticky. Živí se žlutými jeskynními houbami.

Lidé narození v tomto znamení bývají tajemní, plaší a často velice rafinovaní. Nechybí jim ani značná dávka empatie, ovšem pokud  je někdo vyruší, jsou roztrpčení a zahořklí. Moc toho nenadělají, avšak když je situace donutí, bývají zruční.

 

                Ostrov vypadal opuštěně. Strmé skály se tyčily výhružně nad mořem.

Nechali se vysadit na malé pláži. Objevili i malou, obyvatelnou jeskyňku. A co lepšího, ze stropu kapala sladká voda. Měla sice bahnitou příchuť a nechutně nahnědlé zabarvení, ale Ku-a prohlásil , že na Naramu je všechna voda pitná. Sigi se rozhodl mu raději uvěřit. "No jo, ale co tu budem jíst?" napadlo S.

"Gagáče! Ještě zbyly. Tvrdý, ale dobrý. "

                Nad mořem se schylovalo k romantickému výjevu. Západ slunce dodal blátivce a betonovým gagáčům slavnostní příchuť. Naznali, že dnes už asi nic nevykoumají, a Sigi zalezl do spacáku.

"Noc je ještě mladá," podotkl Ku-a tajemně. Nic víc.

Sigi tomu nevěnoval pozornost a prohlížel si neznámá souhvězdí. Tak výrazně a jasně hvězdy na Zemi nikdy neviděl.

Náhle se ozval prapodivný zvuk. Něco mezi cvrčením cikád a třením polystyrenu o sklo.

"Fuj. Co to je?"

"Místní vstávají. Už o nás vědí."

Náhle byly stěny obsypané netopýrovitými tvory. Měli tělo velké jako králík a byli i stejně chlupatí. Sigimu zazněl v hlavě temný hlas.

Kdo jsi a co tu pohledáváš?

Sigi si prostě pomyslel svůj příběh a ukázal náramek.

Dobrá. Vítej, cizinče. Ten kterého hledáš tu byl. Pobýval u poustevníků. Ta věc tam asi nebude. Moc si neporozuměli. I tak vás tam ráno odneseme. Teď poustevníci spí. Byli by zlí. Taky běžte spát. Sladké sny. Polétavida je vám otevřená. Všichni už o vás vědí a pomohou, když bude třeba. Jezte houby, jsou zdravé.

A zmizeli. Sigi chvíli zmateně zíral a tiše dodal: "To chce panáka." Ulil si jen trošičku. "Hele," optal se opatrně, "nesajou krev, že ne?"

                Ku-a překonal pokušení ho trochu podusit a dal malou přednášku o mírumilovnosti a vysoké inteligenci místních tvorů. "A žerou jen houby," dodal nakonec. "Jo -  a to, jak se ti dostali do hlavy, neřeš."

                Brzy ráno je polétavci vzbudili jemným zaskřípěním a odnesli mezi poustevníky. Každého z nich vleklo asi dvacet polétavců a muselo to vypadat dost neobvykle. Banda rozcuchaných dědků je uvítala slovy: "Co nám nesete? MRAM. Máte něco dobrého? MRAM."

Ku-a se neochotně rozdělil o poslední gagáče. Poté se dědci rozpovídali. Vypadlo z

nich, že tu M.T. byl,  pomlčel a odjel. Většinu času trávil na pláži a psal. Nechali si

pláž ukázat, ale nenašli nic,  ani škrábanec na stěně přilehlé skály. Dalo se to čekat, po tolika letech. Poustevníci jim sdělili, že v noci nastane splynutí s dalším ostrovem, čímžto naznačili ať vypadnou. Tak se rozloučili, obdarovali dědky korálky (spíš pro jistotu, aby je neuhranuli, než z náklonnosti) a rozcápli se na pláži.

Sigi nemohl zabrat. Bezděky sáhl po knížce. Musím ho víc poznat, pak teprve mám nějakou šanci. Třeba mě to i trochu nakopne. A s myšlenkou na Huckleberryho Finna otevřel Tajemného cizince. Brzy mu došlo, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Bylo to fakt HUSTÝ. Když ho vyrušil Ku-a s košíkem hub v chapadle, musel se dost pracně dostávat do reality. Ten zatím rozdělal oheň, vytasil se i s pánvičkou a chystal smaženici.

"Je to bezpečné?" otázal se s rozpaky Sigi a očichával houbu.

"Naprosto. Dědci se tím cpou furt, tak jim z toho trochu hrabe, ale v malém množství jsou jen lehoulince halucinogení. Opravdu malinko," „uklidnil“ Sigiho.

Při vzpomínce na poustevníky se otázka sama nabízela..

"Co, nebo kdo je Mram?"

                Přednáška 5. NÁBOŽENSTVÍ NA NARAMU

"Mnó," pronesl zamyšleně Ku-a, "Mram je bůh. Tedy jméno pro boha v některých oblastech. My jsme na Sakrábii dospěli k tomu, že nad námi něco je, ale je nad naše síly  a schopnosti to nějak definovat. Prostě to berem jako realitu, ovšem připadá nám zbytečné TO obtěžovat svými malichernými prosbami. Je zřejmé, že Sacrabové jsou takovou prodlouženou rukou tohoto boha a nějakým zvláštním způsobem ho pociťují víc, ale je slušnost se jich na to neptat. Tak to bereme, jak to je.

Někteří naramoidé, buď ze strachu, nebo touhy po lepším životě, si boha chtěli přiblížit a pojmenovali ho. Nosí mu dárky, mumlají jeho jméno od rána do večera  - třeba poustevníci, různě ho zaříkávají a škemrají o pomoc. Dlužno říct, tedy podle mne, většinou bez valného výsledku. Ale když to nevnucují ostatním, a to se tady hlídá, tak to nikdo neřeší. Ať si hrajou. To je asi vše."

                "Aha. To je docela fajn," konstatoval Sigi, ještě rozhozený četbou. Náboženství ho moc netankovalo a věnoval se dál knize. Snažil se pochopit Twainovo myšlení, leč marně.  "Musím to dočíst!" prohlásil rozhodně.

"Dneska těžko," ukázal Ku-a na blížící se ostrov. "Dojez smaženici, za chvíli přestupujem!"

                Polétavci se přiletěli rozloučit. Opět jim vstoupili do hlav. Sigi byl po houbách  omámený tak, že pořádně nevnímal co mu hlasy šeptají . Konec si však zapamatoval. Všechno dobře dopadne. Drž se zdravého rozumu!

Ostrovy splynuly. Vstoupili do úplně jiného světa.

 

 Blanka