Rozhovor s Krokodýlem

Zdeněk Dudka, zvaný Krokodýl je skvělý muzikant, skladatel a ladič pian. Jeho hudba nikdy nepostrádala obsah, každá skladba je hlubokým hudebním i duchovním zážitkem. Vzhledem k tomu, že se na naší hudební scéně již téměř nevyskytuje, seznamte se s ním alespoň takto.

B – Setkala jsem se s názorem, že underground se vyznačuje tím, že hudebníci, kteří se v tomto prostoru vyskytují, neumějí hrát, neznají noty a dělají jen kravál. Oponoval bys takovému člověku? Jak?

K – Takovej názor může mít například nějakej tupec, kterej bez základních znalostí o hudbě chce mermomocí něco odsoudit. Neumět hrát nelze, znalost not není podmínkou dokonce ani v Evropě (např. superhvězda Beatles) a kravál se dá dělat s dechovkou, s filharmonií i s několika dutýma větvema. Nic z toho kvalitní hudbu ani nepodmiňuje ani nevylučuje. Osobně jsem slyšel jen dvakrát naživo dělat spontánní kravál spoustu lidí, kteří rezignovali na svoje hudební dovednosti. Jednou to byl „Žabí hlen“ v roce 1979 v Praze a podruhé „Pražský improvizační orchestr“ loni v Ostravě. Oba zážitky ve mně vyvolaly libost.

B – Čím je pro tebe hudba?

Z – komunikačním kanálem. Pro komunikaci se sebou samým, s vesmírem a taky trochu s lidma. Kromě toho pro mě ovšem plní hudba zhruba stovku dalších vedlejších funkcí.

B – Kdy, na co a z jakého popudu jsi začal hrát?

Z – V sedmi letech na piano, protože mě táta přihlásil do hudebky. První zhruba rok jsem ale „hrál“ je na papírovou klávesnici, kterou mi táta narýsoval. Pianino mi naši koupili až později.

B - A proč a pro koho jsi skládal a dosud skládáš  muziku?

Z – Proč, to bych možná věděl, ale pro koho, to netuším. Hudbu skládám z podobných důvodů, z jakých sloni trouběj, psi vyjou a občůrávají rohy a kuny nechávají hovínka na vyvýšených místech. Když jsem byl hodně malej, vypadalo to, že svět je jasnej, srozumitelnej a harmonickej. Pak jsem zjistil, že to tak není a tak jsem začal dělat muziku mj.proto, abych lidstvo na ty disharmonický díry upozornil. Dnes, když se ukázalo, že není koho upozorňovat, si muzikou kompenzuju ty díry pro svoje potřeby.

B – Jak sis vybíral spoluhráče? Tady musím přiznat, že i já jsem s tebou hrála, a to v úžasném seskupení Pokojíček. Dodnes  nepochopím, proč sis mne vybral jako zpěvačku. Každopádně toto období bylo pro nás všechny velice přínosné,  jak to vidíš s odstupem času ty?

Z – Pokojíček bylo výborný seskupení. Prospělo mu jednak, že tam byli lidsky hodně odlišní členové, měl podnětný nástrojový složení a byli tam lidi, kteří chtěli dělat muziku i bez fanynek a ovací. Škoda jen, že se tam spotřebovalo tolik marihuany. Jinak by to možná mohlo fungovat dýl.

B – Opravdu ses s první kapelou zavřel ve sklepě a nepustil je rok na pódium?

Z – Je to tak nějak podobně. Nebyla to moje první kapela (byl to až Brix Bar Band v Libině) a nechoval jsem se tam direktivně. Ale chystali jsme dlouhou – celovečerní – skladbu a nevylezli jsem s ní, dokud nebyla hotová. Ta skladba se jmenovala „kilashi lashica“, měla text v umělé řeči a provedli jsme jí po tom roce cvičení jen jednou. Ten koncert pak rozprášili policajti s obuškama, slzným plynem a vlčákama bez náhubků. Přišli jsme o část nástrojů a aparatury a do pokračování jsme neměli dost síly.

B – Kde jsou tvé kořeny?

Z – Hluboko. Kdyby ses mě zeptala, která muzika mě nejvíc bere za srdce, jmenoval bych na prvních místech Giacinta Scelsiho, Pierra Henryho, Arvo Pärta, György Ligetiho, ale hned za nima taky Johny Lee Hookera, Billie Holliday, G.P.Palestrinu, Joplinku, Janáčka, Martinů, Milese Davise, Hábu, DG‑307, nakonec snad i toho Stockhausena, Mortona Feldmanna a jim podobný. Nejde o žánr, jde o bezvýchodnost. Ti lidi byli a jsou divní, ale nemohli dělat muziku jinak, než jí dělali – já taky ne.

B – Jsi stále názoru, že na hudební nástroj se může naučit hrát každý?

Z – Několik let jsem učil muziku malý děti – už tehdy jsem tvrdil rodičům, že když dítě podle nich nemá hudební nadání, smysl pro rytmus atd. není to důvod děti do hudebky nedat, ale úplně naopak. Když někomu nějaká schopnost chybí, měl by jí v sobě rozvíjet. Mám za to, že absolvent Základní školy by měl být schopen vytvořit základní výtvarný, literární a hudební útvary. Nakreslit viděné, namalovat obraz, napsat chytrou povídku, upřímnou báseň, vymyslet písničku.

B – Tvé výukové CD Práce s hudbou je naprosto fascinující. Podle mne by mělo být ve sbírce každého začínajícího muzikanta. Pochlub se. Co, proč, kde?

Z – To začalo už tím, že jsem měl v hudební nauce zakázáno se hlásit. Prostě mě hudební teorie vždycky bavila. Někdy v 80-tých letech jsem si říkal, že by nebylo špatný dát nějakej výukovej materiál do rukou lidem, kteří mají odpor k tomu, jak se ve státních hudebkách vytvářejí odborníci na hudbu. To, co se tam učilo, bylo na úrovni půlky 19.století. Tak jsem to na psacím stroji sepsal nejdřív pro kluky z kapely. Po převratu jsem podlehl iluzi, že se podstatně zlepšily podmínky a vytvořil jsem tohle interaktivní CD. Jenže se (jako v mnoha jiných případech) projevila moje manažerská neschopnost a CD zůstalo ležet doma na polici.

B – V současné době je velice těžké prosadit se s něčím vážnějším, svět je zrychlený a peníze ovlivňují i dění v malých klubech. Je ti smutno po pódiovém vystupování? Píšeš do šuplíku?

Z – Trochu mi chybí nějaká bezprostřední reakce. Ale já nejsem typ interpreta, mě baví práce tužkou na papíru. A mám tak silnej odpor k nějakýmu sebeprosazování, že jsem se naučil kontakt s publikem oželet. Začal jsem se učit hrát na varhany (i nohama) a kromě toho si vymejšlím nějaký kánony a fugy a dokonce parodie, který (doufám) nikdy neopustěj šuplík. Vlastně si s tím jen tak zkouším hrát. Možná už začínám dětinštět.

B – Je nějaký projekt, který bys ještě někdy rád uskutečnil?

Z – Poté, co jsem si vyzkoušel cílevědomou práci se čtvrttónama a se zahuštěnejma harmoniema, bych chtěl ještě někdy udělat skladbu, která bude postavená jen na jednom tónu. Pomalu na tom pracuju. Už mám hotovou skicu, vyrábím si nástroj, na kterej by to možná šlo zahrát, a jedna partička studentů k tomu chystá video.

B – A je nějaký nástroj, na který bys chtěl umět hrát?

Z – Dovolí-li to Prozřetelnost, podaří se mi možná naučit se hrát na ty varhany. A někde vzadu si nechávám sny o cembale, ale na to nikdy nebudu mít ani prachy ani čas.

B – A závěrečná tradiční – máš rád Čočku?

Z – Dvojnásob: tu s okurkou až na druhým místě. Mám rád Čočku i čočku.

objednávky CD Práce s hudbou: z.dudka(zavináč)seznam.cz, cena 100,- Kč

více o Krokodýlovi zde

Blanka