Rozhovor s Pavlem Richterem k novému albu

Pavel Richter právě vydal u Polí5 nové album (vychází pouze digitálně, jako download a na streamovacích službách). On sám jej uvádí slovy: “Album Vlak… jede, neví kam je po devíti letech moje další sólové. Vzniklo na základě nerealizovaného materiálu Richter & syn. Postupně po zapojení poezie Štěpána Pečírky, dvou starších nahrávek a dalších neuskutečněných témat vznikl volný příběh o osamění, touhách a nenávisti. Východiskem je láska, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Nahrávka vznikala, jak je zvykem, řadu měsíců a tentokráte jsem si obstaral vše sám. Od počáteční legrace, přes temné stíny vás zavede k meditaci. Přeji nerušený poslech (jinak to nemá cenu).”

Ovšem východiska je potřeba trochu rozvinout, proto vznikl tento rozhovor:

Polí5: Proč sólová nahrávka. Funguje ještě Richter & Syn?

Pavel Richter: Richter&syn se stále vzpamatovává z útlumu z dob Covidu a následných zdravotních potíží. Jonáš je navíc vytížen svými aktivitami „hudebního sochaře“. Nicméně přesto každý rok vznikne nějaký nový projekt a např. v září vystoupíme na festivalu Space X s novou skladbou. Já jsem využil této přestávky k sólové práci, jejíž předností je jednotný názor, který když skupina nepracuje v úzkém semknutí chybí. 

Polí5: Jak „Vlak jede… neví kam“ vznikalo, hudba na něm působí rozmanitěji než minulé projekty?.

PR: Původní impuls byl program, se kterým jsme dvakrát vystoupili v loňském roce. Byl vytvořen pro exkluzivní koncert v kanceláři His Voice, na které přišlo pět lidí včetně rodinného kruhu. Repríza na Valašském špalíčku dopadla navzdory očekávání dobře. Ale potom už nebyl čas a ani chuť na tom dál pracovat a hrozilo, že to celé skončí v archívu, jako mnoho věcí předtím. Začal jsem ty skladby zpracovávat po svém a (cha-chá) nemusel jsem se nikým dohadovat. Proto také album začíná fiktivní hádkou o tom co hrát. Dále se přidávaly věci zamítnuté a věci z archívu a začal vznikat jakýsi příběh inspirovaný temnou verzí skladby „Vlak jede krajinou“, kterou mj zpíval v 60. letech Richard fuj Adam. Štěpán dodal text, který na toto téma navazoval „Odjíždím…má lásko“ a téma osamělosti, nenaplněné touhy, která často vede k nenávisti, bylo nastoleno. Postupný úpadek až na dno našel rozřešení v meditaci a lásce.

Polí5: Kdo je autorem obalu a jak vznikl?

PR: Na obalu je jeden obraz z mého cyklu „Fatty Fingers“. Jak tyto obrazy vznikly, bych nerad prozrazoval, snad název napoví. Výsledek pomáhali dotvořit Jonáš Richter coby fotograf a typograf Michal Kořán.

Polí5: Proč na albu neúčinkuje více tvých spolupracovníků a jak jednotlivé skladby vznikaly?

PR: Jak už bylo řečeno, neúčinkují pro jejich zaneprázdněnost, tudíž jsme se nemohli naladit na stejnou vlnu a také z důvodů ne zcela shodného názoru na věc. Dechové party jsou hrány přiznaně na kytarový syntezátor, protože jsem chtěl celé album nahrát sám mimo jiné i z výše zmíněných důvodů. Recitace Pečírky „Je ticho“ je zpracována synchronizací s „symfonickým orchestrem“. V „Na dně“ a „Hluboko“ je vstupní impuls skřehotání ropuch, které se v loni usadily u našeho bazénu. Nářky žen v „Žal“ jsou sladěny do požadované stupnice. Podivná trumpeta ve „Vlak jede“ a „Jitro“ je modifikované skřípání kol vlaků na nákladovém nádraží ve Strašnicích a podobně.

Polí5: Jaké zařízení používáš při své tvorbě?

PR: Používám již léta Logic, pak všemožné kytarové efekty a kytarový syntezátor. Ale třeba podotknout, že 90% všech domácích nahrávačů, o profesionálních nemluvě, by se uváleli smíchy, kdyby mě viděli při práci. Zkrátka některé vlaky už ujely a já to dělám „pa rusky“. Ale nutno říct, že jsem si na to zvykl a vlastně mi to vyhovuje. To je taky důvod, proč bych nechtěl a ani nemohl nahrávat v profesionálním studiu. Ona by ta hudba v této podobě ani nevznikla a vzniknout nemohla. Je to asi stejné jako s mojí hrou na kytaru. Nedovedu si představit, že by přišel hráč, který by mě jinak vyhrál do trenek a měl by hrát moje kytarové party. Ale je to samozřejmě ostuda, ta moje lenost.

Polí5: Proč je na albu tolik zneklidňujících až iritujících prvků?

PR: Protože takový je život. Představa nahrát album v zcela harmonickém, „ambientním“ duchu mě nelákala. Dokonce i odpuzovala. K té harmonii je třeba se propracovat, proposlouchat. Příkladem budiž „Hluboko“. Kdo vydrží ten neklid a rozklad, dojde na konci k usmíření a šumícímu klidu.

Polí5: Proč tak málo koncertuješ?

PR: Odpověď je jednoduchá. Protože na samostatné koncerty nikdo nechodí. Takže připadají v úvahu pouze festivaly, ale ty zase nemám rád, protože tam většinou nejsou podmínky na soustředěné hraní a mnohdy i poslech. A to mě vážně irituje, žvanící publikum. Proto dávám přednost nahrávkám, které aspoň doufám, někdo poslouchá…  když už si to tedy pustí. Další problém je, že věci z poslední doby dostávají zcela konkrétní podobu a provádět je na podiu je možné pouze s half-playbackem a to zase nemá cenu. Navíc, už jsem se za ta léta živě nahrál dost a upřímně řečeno mi to nechybí.