Shurouk Hammoud: Neškrábej mé ticho
Protože tě znám
Protože tě znám,
vím, že mě stále sleduješ,
a že ptáci tvého jazyka flirtují na drobcích mých slovníků
a běží k noci mého zármutku
chodidly z vody slané nostalgií.
Protože tě znám,
pokřtila jsem tvou paměť podzimními barvami,
tvoje krutost vyrostla z půdy mé tváře.
Protože tě znám,
pustila jsem tě na svobodu
jako ptáka,
nechci, aby sis pamatoval mou pšenici.
Kdo jsi
Nepozvala jsem tě k sobě na návštěvu
Kdo jsi?
Jsem dveřmi, které jsi nechala polootevřené,
než jsi
odešel ke svému zítřku
Jsem jiskrou, která se rozpíná v tvých očích,
když čteš báseň o objímání,
Jsem to, z jehož jazyka cituješ
ten, kdo uspokojuje žízeň tvého slaného smutku
když se ti věty zužují,
Jsem hlas, který ti na tváře dával
hennu pokaždé, když o sebe nedbám
Jsem zeď, kterou jsi postavil ve svých snech a
zapomněl jména svých milenek, které jsou na ní pověšeny
Jsem vzpomínka, která zapomněla zmizet z tvého života
Stejně jako každá, kterou jsi miloval.
Návrat
Slyším jejich kroky
Jejich duše na cestě zpátky
Poezii při návratu do bělostného
,klína
Naděj při návratu do utlačovaných
,křičí
Vzduch při návratu do větrných úst
Rosu k touze
úsvitu
A já samotná
do očí mé matky
Moje kabelka
Moje kabelka je plná všeho, co bych kdy mohla potřebovat
Knoflíky všech velikostí
Pro náhlé díry
Jehla a černé nitě
K sešítí rán srdce a stejně tak oblečení
Hygienické sáčky pro případ zvracení, což se místním teď často stává
Vlhčené ubrousky na odlíčení nánosů make-upu
Má kabelka je plná marnosti
Je tam leštidlo na boty, které jsou zničené dlouhými cestami
Mobilní telefon plný jmen lidí, na které si už nepamatuju
Nekvalitní brýle
které mi předepsal oční lékař
z důvodu, že si nevidím ani na špičku nosu
Suché cigarety a zapalovač, který bojuje o život
Sušené květiny a básně, jejichž papír nenašel své místo
Kapesníky unavené loučením
A ty se mě ptáš, proč mě bolí záda?
Nejsem tu
Nejsem tu
Neposlouchám tě
Nějaký hluk zapomněl ukončit hovor v mojí hlavě
a stále otevírá moje okna k rezavým stolům noci /
Nože stále zabodnuté v krcích milenců,
rakve komponovala noc skrze melodií očekávání
Vojenské boty, které přišly o své majitele,
tašky zatíženy vlastní prázdnotou
Moře říhající modlitby těch, kteří zemřeli na cestě k životu,
písně těch, kteří zesměšňují zesnulé,
nebe napínající uší úsvitu,
domy s pozměněnými jmény,
vlajky, jejich barvy se staly hrdelními
A barikády, jejichž písky před lomozem
jejich hlasů utekly
burcujícím projevům
které už nemá kdo číst
A proto, prosím, neškrábej mé ticho
nejsem s tebou
Některý z hrobů zapomněl zavěsit telefon uvnitř mé hlavy
a pak zatáhl oponu.
(Překlad Dan Mircea Duta a Jana Orlová)