Toni Chira: Černý trpaslík

 

Toni Chira (2003) je mladý rumunský básník. Získal Cenu za poezii v rámci Kolokvia mladých spisovatelů v roce 2019. Chira je spoluorganizátorem literárního klubu TRILL Cenacle, Online poetického maratonu 2020 a Festivalu SAD. Publikoval zatím časopisecky: Poesis International, Vatra, Dlite (Ro), Fragmented Voices (ČR), A Too Powerful Word (Srb). Svou poezii četl také v rámci rozhlasového programu Poets of the East (PNN Radio, Milwaukee).

 

 

 

Poslední v řadě je černý trpaslík.

Není to spisovatel, jen přidruženým členem svazu.

Není to obyčejný umělec, je performer,

Jeho myšlenky nepřekročí čerstvě obílenou zeď,

zastavuje je voskově bílá stěna.

Poslouchejte „mikrofony pomalu sestupující ze stropu.“

Naše kazetové nahrávky,

bázlivá/bojácná setkání v Domě průkopníků,

levá ruka zakrývající obličej,

pravá ruka zakrývající obličej,

dva tlusté rty šeptající vlhkou gázou.

Černý trpaslík se tváří vážně.

Zajímá se o všeobecný rozvoj,

rovnost, nepodstatné dozvuky.

Sedí vedle nás a hledá ideologické zdroje

našich pocitů.

Svědomitě nás kárá. Smích.

Nese své myšlenky nad jmény mrtvých.

„Státní bezpečnost neexistovala.

Byla to jen taková země s příliš mnoha lišejníky,

kde ocasy seker

vyrostly přímo na stromech...

Kde bylo dětem rozdáno dodatkové nadšení

jako anafora

A kultura se rozvinula inkognito.

Cenzura neexistovala.

Režimem bylo zotročeno jen několik lidí,

Kteří milovali vlasteneckou poezii

A populární oslavy.

Existovaly pouze redakční politiky, které autorům odporovaly,

Ale aniž by jim nějak ublížily.

Neexistovala žádná Hertha Müllerová,

Ani Monica Lovinesková, ani Virgil Ierunca¹.

V mém domě nevysílala Svobodná Evropa.

Román Ostinato² nikdy nikdo nenapsal.

Nebyly žádné formy protestu,

A proto nebyla ani žádná disidentská literatura.

Do Rumunska přicházelo jaro. Magnólie kvetla.

 

 

 

 

2. Sandburgova apokalypsa

„Rukopis nastoluje vážné ideologické problémy a po literární stránce je velkým zklamáním.“

Jsem tlumočníkem. Jsem agresorem.

Objevil jsem hypofýzu,

týlní nerv a orbitaly uvnitř atomu.

Víte, že všechno skvělé na světě bylo vytvořeno díky mé práci?

Stál jsem s kapesníkem v ruce před Sochou svobody

a smetl jsem ji z jejího místa.

Objal jsem ji a položil na postel.

Položil jsem jí polštář na ústa a stisknul.

Honí se ve mě strašlivé bouře. A já zapomínám.

Můj inkoust schne na tapetách.

A já zapomínám.

V důvěrných a pozemských bulvárech.

A já zapomínám.

Z mých kasáren šla na frontu

Bílá armáda a Rudá armáda.

Moji magnáti financovali občanskou válku.

Rovněž vytvořili pojem „neútočení“.

Pojem „charta“ a další privilegia

moderního světa.

Už neexistují žádní básníci.

Už nejsou ani ti, kteří kdy nějakého básníka viděli.

Ani ti, kteří jejich básně četli bez zášti

a přitom skřípali zuby.

Hnědé oblečení barmanů,

opotřebované stoly a uhašená tma

v teplém, levném pivu k obědu.

Pak se zasmáli. Z jedné čtvrti do druhé –

popáleniny od cigaret, špinavé rukávy

a strach, že by je někdo mohl dopadnout teď, zrovna teď,

když je život plný magie,

když lidé drží v náručí šroubováky

a klíče, volanty

a domácí petardy.

 

 

 

 

*

Stejně jako moje první milostné básně

byly roztrhány na kusy a hozeny do koše,

znovu si zapaluju cigaretu

a říkám jako Cristi Popescu³:

„Požádám, abych tě mohl znovu vidět“.

Ovšem ne jakkoli, nýbrž jak vycházíš z kouře

v modrých botách,

u konce s dechem a s prsy

ilustrovanými polními květy.

Tentokrát nemám odvahu.

vlhký ubrousek v popelníku zčernal,

vedle – moje básnické knihy.

Jsou všude, tvoří takovou kupoli,

předělal jsem povrch stolu.

Píšu na jeho středu, přesně pod lustrem.

Je poledne, mám zatažené závěsy

a rozsvícenou žárovku.

Opakuji: tentokrát nemám odvahu.

Z celé situace bych si mohl udělat legraci.

Uklidnil bych atmosféru,

nechal bych výčitky na další den.

I když můj obraz zanechá něco, po čemž se ti bude stýskat,

až se věci urovnají, vrátím se.

Nepřejdu Olpret jen pro dřevo.

Nebudu se dívat na odpadky na druhém břehu.

Na dně potoka vybledlo mnoho hvězd.

Tentokrát nemám odvahu.

Nikdy jsem neměl osobnost

ani rukopis.

Nestudoval jsem sémiotiku, dekadentní básníky

a Eliotova kvarteta.

Jediná milostná báseň, která se mi kdy povedla,

Byl můj jemný tón vedle tebe.

 

 

 

 

Černý trpaslík trpí dyslexií.

Důrazně mluví o své roli na Zemi,

o poctivosti a jejích silných pažích,

natažených jako plachtovina,

o přecitlivělosti nižších tříd.

Poznáváme ho podle řevu.

nyl vyrušen a vyšplhal na opačnou stranu

právě znějící řeči

Záblesk v jeho očích připomíná bitvu u Zamy.

Římané zapálili Kartágo a vyplenili jej,

zničili ho za šest dní.

Pak mu ukázali, kde je jeho místo.

Občané je prodávali jako otroky.

Trpaslík vzpomíná. Prochází klenutou místností.

Ó, Bóže! Velikost vyhynulých civilizací.

Nahoře – paleta loveckých zbraní.

Kdysi na těchto místech lovili divočáky,

jeleny a vlky.

Dokonce i teď, když vylezete na kopec,

z dálky uvidíte Rodniny hory.

Ticho přichází s měnící se řečí.

V Domě průkopníků,

kde se mluví bojácným tónem,

kde se veškerá řeč zaznamenává na magnetofon

včetně státem regulovaného umění,

Kde stát již není zapojen,

a předpokládaná svoboda se stává státem,

a předpokládaná svoboda se stává státem,

a předpokládaná svoboda se stává …

 

 

Předklad Mircea Dan Duta.