Umění a láska - děláme to všichni

Série zamyšlení nad knihou Umění jako terapie pokračuje reflexí originálně pojaté kapitoly Umění a láska. Autoři ji vystavěli jako jako novodobý traktát o tom, jak umění kultivuje schopnost milovat.

Jednou z funkcí kultury, říká Botton s Armstrongem, je usměrňování našich emocí. Vizuální média jsou našimi "vychovateli" a usměrňovateli, vytvářejí konsenzus normálnosti a přijatelnosti (viz citové výlevy telenovel). Umění vyzdvihuje kvality, kterých jsme si předtím nevšimli, respektive nevnímali je jako kvalitu - jako třeba Whisterovy londýnské mlhy. Umění možná na kvalitu poukazuje, možná ji ale také ze svého statutu nadřazenosti (který stále existuje!) prostě vytváří. Naučí nás vnímat hodnotu tam, kde předtím nebyla - bylo jen samozřejmo, šeď, nezájem nebo každodenní nutnost. Z tohoto hlediska je umění magické ve starém slova smyslu. Pokud si tedy podobné věci díky umění všimneme a dostane se do kategorie "zajímavosti", neznamená to jistě (v polemice s autory), že si danou věc zamilujeme. Milujeme zvířecí krev proto, že ji místo barvy používá Herman Nitsch?

Kapitola věnovaná lásce je kontroverzní. Botton s Armstrongem nás přesvědčují, že určitá umělecké díla nás učí lásce, dlouhodobé, každodenní lásce, a ačkoli jsou jejich úvahy řekla bych nanejvýš prospěšné, nemohu se ubránit dojmu, že pouze vysvětlují psychologické principy skrze umění. A umí to dobře. Moc dobře. Je to takový hodný, konejšivý hlas, který říká, že nespokojenost je normální a dá se s ní něco dělat. Přesto u toho chvíli zůstaňme... jaké že jsou ony tajemné ingredience (kdyby byli autoři z jiného těsta, vydali by tuto kapitolu jako bestseller)? Pozornost k maličkostem, trpělivost, zvídavost, nezdolnost, (uměřená) senzualita, racionalita a perspektiva. V tomto manželském světě není místo pro vzrušení a exces, přestože se jedná o základní kvality umění. Autoři si berou, co potřebují - a já je za to neviním. Děláme to všichni.