Václav Hájek - Stará pověst

M. odemkl dveře, rozhlédl se po chodbě, a když nikoho neviděl, vběhl do bytu a rychle za sebou přibouchl. Krátká rána proběhla domem a M. měl pocit, že se od země i od stropu vrací ozvěnou do jejich podlaží v čele desítek zvědavců, neustále připravených na první znamení M.-ova příchodu. Postavil na zem tašku s nákupem, pro který se trmácel až na druhý konec města, kde ho lidé v obchodě nepoznají a nebudou postávat mezi dveřmi tak, aby musel projít těsně kolem nich a otřít se jim o kabát, který by oni potom oběma rukama uchopili a třeli záhyby látky o sebe, jakoby se místo zašpinilo.

Znovu opatrně pootevřel dveře a s přikrčenými zády vyhlížel úzkou štěrbinou na chodbu. Přede dveřmi však nikoho nespatřil a nezdálo se ani, že by se někdo skrýval na schodišti a sledoval M.-ův příchod skrze zábradlí z nižšího poschodí. Sousedé byli pravděpodobně příliš zvědaví a příliš prohnaní, než aby se ukázali na první zavolání. Ještě přeci bude příležitost, kdy si každý přijde na své. V kuchyni postavil na stůl krabici se špagetami a zakousl se do jablka, které tu zůstalo od snídaně.

Přitom vyndával zbytek nákupu a rozmisťoval ho po kredenci, několik sklenic zavřel do vysoké skříně u okna, ze kterého nějakou chvíli vyhlížel. Na parkovišti před domem právě zastavilo červené auto východního typu, ze kterého vystoupili dva starší lidé, pravděpodobně manželé. Velice pomalu se v otevřených dvířkách obraceli a spouštěli nohy na zem. Když byli venku, muž vůz zezadu obešel a zkoušel přitom uzamčení kufru a klik. Žena si přejela rukou přes oči, z tváře si odhrnula vlasy, které chvíli držela mezi prsty, než je zatočila za ucho. „To jsou dneska velké mouchy.“, prohodila pak zamyšleně a jako první zamířila ke vchodu do domu.

M. ponořil svazek špaget do vody v širokém nízkém hrnci, sundal si z ruky hodinky, zapnul je kolem tyče na závěs, který odděloval kuchyň od obývacího pokoje a vyhrnul si rukávy.

Výtah zastavil ve čtvrtém patře. Dvířka klece šla lehce, nezaskřípěla ani, když se stařena opřela do pletiva oběma rukama, aby překonala nepříjemné hučení v hlavě.

„Kde jsi byl?“

„Ve městě. Nemůžu chodit nakupovat k nám. Lidé by se po mně dívali, ale neotáčeli by při tom hlavu.“

„Celý den jsi byl v obchodě?“

„Ne. Byl jsem u strýců… Jedla jsi něco?... Květiny jsou na stole ve váze.“

Obrátil se do předsíně, kde stálo vysoké zrcadlo v rámu.

„Nechceš se dívat do zrcadla?“

O. dlouho mlčela, listovala v nějaké knize. Potom se otočila ode dveří, přes které s M.-em mluvila, k oknu zataženému papírovou roletou. M. kývl hlavou a odešel zpátky do kuchyně. Vypadal jako číšník.

Místnost byla přeplněna letním dusnem, M. přinesl ventilátor a postavil ho na židli. Otevřel sklápěcí okno, které vedlo za dům na asfaltový plácek ohraničený nízkou pokroucenou trávou. Rám okna zapřel kusem bíle natřené lišty a pak ventilátor zapojil. V proudu vzduchu otáčel ruce jako po umytí. Zkusil prsty zkřížit a několikrát rychle stisknout dlaně tak, aby měl pocit, že mu nějaký předmět pod rukama klade tuhý odpor. Po chvíli se ventilátor přestal otáčet, buďto se zahřál nebo došla elektrika. V předsíni se ozval zvonek. Poprvé krátce zacinkal, potom zněl nepřetržitě několik vteřin. M. okamžitě, jak zvonek přestal, vyběhl na chodbu, ale za dveřmi už nikoho nezastihl. Před sousedním bytem rodiny dozorčího D. se bavily dvě ženy: paní D. s nájemnicí manželů Kopeckých. Nahlas přemýšlely o cenách potravin, léků a o nejmladším D., co ještě nechodí do školy, ale již je neobyčejně pozorný a pomáhá otci při stavbě lodí.

„To je divný člověk.“, pomyslela si paní D., když se M. na prahu obrátil a když za ním zase bezpečně zapadly dveře.

„Je to podivný, nepříjemný člověk, neumí pravděpodobně nelézt svoje místo v pozitivním systému, které by odpovídalo jeho postavení.“, pomyslela si druhá žena, která je u manželů Kopeckých na bytě.

„Nikdy se nevrátí domů střízlivý!“, řekla konečně nahlas D. a pohodila hlavou ke stropu.

Světlo na chodbě nesvítilo, skleněný kryt pod stropem byl zaneřáděn omítkou, se kterou si dělníci nedali pozor při malování, pravděpodobně však bylo nutné také vyměnit žárovku.

Nejdřív spustil roletu v kuchyni, potom v obývacím pokoji zatáhl a pečlivě urovnal červené závěsy a nakonec  několikrát zaklepal na skleněnou výplň dveří ložnice.

„Můžeš odemknout, O. Nikomu nebude nic nápadné. Je osm hodin.“, zašeptal do škvíry mezi futro a rám dveří.

O. vstala z pohovky pokryté ustřiženým kobercem, na které až doposud ležela s hlavou u okna, jednou rukou si zastiňovala oči a druhou přidržovala roletu trochu odhrnutou, aby jí nízké slunce dopadalo na obličej. Sebrala ze stolu vyleštěné kamenné těžítko a odemkla dveře. Mezi dveřmi se zastavila a dívala se dozadu za M. na kliky dveří.

Něco říkala. Nejprve se potichu obracela k M.-ovi, než začala ječet do stropu a do zdí. M. ji za loket dovedl do kuchyně, přistrčil jí židli bez opěradla a sám si sedl na topení.

„Nikdo nepochybuje o tom, že jsi to ty.“, řekl, když přestala křičet.

„Kdybychom si mysleli něco jiného, bylo by to absurdní… O to vůbec nejde.“

Paní Kopecká si pomyslela, že v tom oranžovém světle vypadá jako mrtvola. „Můj manžel si přečte noviny, pak bude sedět v křesle, přečtené noviny bude držet v obou rukou s pokrčenými lokty a trochu povolenými zápěstími, občas se náhle otočí, položí ruku s křivými prsty na opěradlo vedle hlavy a bude se po mě dívat.“, opakovala si tiše se smíchem.