Vojtěch Vacek - Zámotky rozzuřených ran

...

Pod šibenicí zarostlou břečťanem

(tak jako všechny zdejší stromy)

na štěrku vsedě uplývám

Nozdry volné jako pavoučí nory, když udeří tma

A když pak ráno kdosi břinkne do zvonů

vstanu, opráším si otlačené lokty

a pošlu tichý pozdrav všem břečťanem porostlým stromům

Ovšem dálky ubývá pod nohama

Míjím Brouky Skály Kořeny

o kterých vím, že je podruhé nepotkám

Cikády křičí své kletby po cikánsku záhy zapomenuté

Hodiny na věži odbíjí na viděnou!

A ať je Teď Před Po Mezi Právě Než Až, nebo Záhy

Kroky usychají a stopy tvrdnou

...

Svíčky ještě nehoří

Knoty nasáklé tmou se skrývají

Slaměnky dnes voní jako chumelenice

Zítra odvanou s prvním poryvem světla

Beztak vězí zapomenuty hluboko ve včelím vosku

aby nakratičko znova ožily v plamínku

spálily vrozenou oční tmu

rozvlnily obočí

zasklily štěrbiny mezi víčky

...

Mráz se šíří tepnami do všech žlábků

Tuším svaly hranaté jak žluklý buben

Z dálky se ozývá tikání staré sukovice

Zámotky rozzuřených ran dávám vychladit k prameni

Piji z mazlavých sklenic

Ze vzduchu mě míjí déšť

Zastesklo se mu po románu

který čítávám každý život před spaním

...

Ticho v kloboucích

Prázdno v kabátech

Židle skřípou bez příčiny

a v šálcích doznívá hořká chuť čaje

Čas zmizel za roh

Tam ho nenajdou

I kdyby, tak rohy fungují obousměrně

Nemusí si dělat hlavu, beztak žádnou nemá

Lednice v rohu se neznatelně chvěje

Když všechno zmizelo

stala se příbytkem nepatrného živočicha

Když přišel, všímal si, jak neútulné jsou zde pokoje

ačkoliv zařízené a bohaté na charakter

jenž mu vštípili zmizelí obyvatelé

Všiml si, že útulnost nemá na svědomí místnost

nýbrž tělo

které pozoroval od nosu dolů

Konstatoval, jak náramně sem tělo zapadá

Pro teď je nejútulnější místnost v paláci lednička –

uvědomil si kvásek

Nebyl by to správný roh

kdyby zpoza něj někdo nevykukoval

Času neušlo pravidelné zachvívání lednice

a neúprosný zápach dlení

Palác už není opuštěný

a on – Čas – zanedbává svůj princip

Kvásek se nachází mimo ohrožení života

A to není fér!

Tak se mnoho okamžiků vsoukalo do jediné prázdnoty

spolu s hmyzem, lidmi, příběhy, kváskem

A ti všichni si lebedí od nosu dolů

a plodí hejna mláďat

...

Hladina ostrá jako ulita korýše

spřádá si pro sebe malá tajemství nedotvarů a přetvarů

Vypadne-li z kapsy mince

hloubka jejího pádu se dvojnásobí

Uprostřed letu tupí břit vlny

jejíž pozdější generace se roztříští o břeh

který je pouze rozvážnější vlna

líně se o moře tříštící

…

Hází míčem o zeď

Zavírá oči ve chvíli

kdy míč naráží a šišatí se hotový k odrazu

Zatímco doléhá rána

obraz míče ulpívá na stlačených víčkách

Obrazů šišatých míčů má plnou brázdu

Než dostane chuť a odejde na svačinu

raduje se z toho nejšišatějšího