Básnickou tvorbu Soni Kociánové lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou prý veselí / už jen ve výčepu / nebo v posteli“; jako by se autorka snažila i svými texty dorozumět s bezprostředním okolím i se sebou samotnou na přijatelném východisku, alespoň dočasném. Příznačná je pro ni absence básnické ambicióznosti a bezprostřednost, nestylizovanost; smutek, vědomí bezbrannosti, osamělosti a nemožnosti lidského porozumění, stesk z plynoucího a nenaplnitelného času, který „už jiní přísně rozdělili“…