Hlavně, že spolu budeme častěji v dodávce (II. část - dokončení)

(dokončení)

Štěpán Bolf: rozhovor s Bronislavem Podlahou, zpěvákem a textařem kapely Duben v Pešti 

 

Ještě k těm básnickejm oblíbencům: co Kryl nebo Juliš, kterýho zmiňuješ v jednom ze svejch textů? 

Juliše pro mě objevil už zmíněnej Roman Krištof, kterej potřeboval pár korun na svý oblíbený Rulandský šedý, a dal mi za to z vděku právě Juliše. Já ho neznal, ale začet jsem se do něj a nelitoval jsem. Jinak VŠICHNI ty lidi, co jsem jmenoval, jsou básníci, na rozdíl ode mě, já vždycky spíš jen rýmoval to, co se mi dělo, ať už to byl konkrétní příběh, nebo stav, kterej jsem se nějakym příběhem, anebo jen obrazem, snažil zachytit, dát mu nějakou podobu, tvar, protože zpívat jen Ježišmarjá, to mi je blbě, nestačí. To není moc zajímavý. I když si některý lidi myslej, že jo. Ono to má taky ozdravný účinky, když tomu dáš tvar, uděláš z toho objekt, na kterej se můžeš dívat už z nějakýho odstupu. A pak to má sice furt kořeny v osobní zkušenosti, ale už zároveň podobu něčeho, co zná a chápe každej, ten obraz je sdělitelnej a sdílenej, přestane to bejt brečení a začne to bejt písnička. Já se nemám chuť obnažovat a ukazovat, co jsem prožil a prožívám, aby si posluchač řek Cože, tolik neštěstí?!, chci vyprávět nějaký příběhy nebo stavět obrazy, který si každej může zasadit do svýho života podle libosti, nakonec jsou to vesměs všednodenní prožitky, který má každej. Nebo mít jednou bude. A já teď konečně po všech těch letech našel štěstí, podruhý jsem se oženil, a začnu psát písničky buď o svý ženě, ale to by asi nebyla ráda, nebo o auťácích. A když mluvíš o Krylovi, v druhý půlce osmdesátejch jsem ho hltal, vyměňovali jsme si ve škole nahrávky na magnetofonovejch páskách, tajně, nosili jsme to pod tričkem, ale tak jako on já neumim psát, i když se mi ten koktejl lyriky, sarkasmu a protestu líbí. Kryl je v tom podle mě nepřekonatelnej. Leckdo se o to snaží, ale neni to ono. Když vynechám Kluse, z kterýho to úporný snažení bejt novej Kryl čiší na sto honů, ale není v tom ani lyrika, ani vtip, akorát upocenej bezpečnej protest, tak mě napadá třeba Lucia Piussi. Ale jak řikám, není to ono. Jinak, ale pro mě podobně skvěle, míchal ten koktejl na konci osmdesátejch let Dědeček. Jen mu to trochu kazil Burian. 

Ještě jsme se vyhnuli českejm kapelám, který vím, že máš rád, například původní sestava Prouzy, což je teda naše společná vášeň. Na tvojí první svatbě v Litoměřicích hráli Esgmeq a  kdyžs měl kulatiny - nebudu říkat jaký – domluvil sis, aby tam zahrála Garáž. 

Moje první žena Esgmeq neznala, ale dala na mě, když jsem jí řek, že to bude na svatbu dobrá kapela. Takže když pak zahráli na úvod od Gellnera Ožeň se bratře, je jedno s kým, trochu mi zatrnulo. Ale pak Sisi začal plivat na svatebčany pod sebou a zapomnělo se na to. Mně se na nich líbila ta přímočarost, nepodbízivost, žádný kudrlinky okolo, prostě co máš v sobě, natlačíš do lidí a nestaráš se o to, co na to kdo řekne. U Ducháčka mi taky vždycky přišlo, že se s takovejma věcma nepáře, i když je potutelnej. Když bych si měl pomoct nějakym srovnáním, napadaj mě prodejci ojetejch aut, který s oblibou používaj formuli Řikám ti to, jak to je, což v jejich případě znamená Je to přesně naopak, ale ty mi to spolkneš, brejloune. A Ducháček řiká Možná kecám, možná ne, a je mi fuk, co si o tom myslíš, budu si to říkat, jak chci. Ale já vlastně Garáž neslyšel roky a roky, jenže ty narozeniny jsme slavili s kamarádem a chtěli jsme, aby se bavili lidi, tak jsme špekulovali, kdo by je pobavil nejvíc, a vzpomněli jsme si právě na Ducháčka. On je vtipnej. A zlepšuje se. Třeba ty tanečky s půllitrem na hlavě v devadesátejch, kdy jsem moh na něm oči nechat, nedělal, to si jen hladil stehna a mačkal prsa a psal prstem do vzduchu. Ale hráli tam i Pédédéčka, na otočku z Bardejova do Liťáku a zpět, považ. A nenaštvali se, ani když museli strkat basu do linky. Já měl pro ně připravenej basovej aparát od našeho basáka, schovanej za hospodou v kumbále, den předtim jsem ho tam dovez, jenže mi to nějak během večera vypadlo z hlavy. Vyřešili si to se zvukařem, zahráli a poděkovali za pozvání. Tomu řikám velkodušnost. No a Prouza byla nejlepší česká kytarovka, takovej zvuk tu neměl tenkrát, a podle mě snad nemá doteď, nikdo. A Hampel měl charisma, o kterym se většině zpěváků ani nesní. A taky to teda nebyl zrovna veselej chlapík. Ten jeho úspornej projev jsem zbožňoval. A víš, že jsem je nikdy neviděl naživo? To bych asi řek, kdyby se mě někdo zeptal, co bych v životě udělal jinak. Šel bych na Prouzu.

Než jste našli současnou šťastnější polohu, danou asi hodně časem a tim, jak se vaše životy postupně stabilizujou, vždycky jste byli braný za poměrně depresivní kapelu, co zpívá o odcizení, izolaci, samotě... 

Já si vlastně nemyslim, že by se ty novější věci od těch nejstarších nějak zásadně lišily. Hudebně jo, je to víc bigbít a je to asi melodičtější, začali jsme používat institut refrénu, ale v textech, a ty se ptáš právě na texty, jsou ty témata pořád podobný, ne-li stejný, akorát jsou pokaždý zpracovávaný v trochu jinejch obrazech, vyprávěný v jinejch příbězích, měněj se hrdinové těch příběhů. Ale asi vim, co tim myslíš, když mluvíš o nějakym posunu. Je pravda, že dneska jsou ty hrdinové těch příběhů víc postavy samy o sobě, zatímco dřív jsem se za ně schovával já. Nebo ještě přesněji, dřív jsem za ně schovával svý přítomný já, dneska je z toho tehdejšího já vytvářim. Jsou samozřejmě písničky, který zpívat už odmítám, ale to jsou buď ty hodně autobiograficky popisný, ve kterých promlouvám celkem bez obalu ke konkrétním osobám v konkrétním čase, a ten čas je pryč a ty osoby ostatně taky, nebo ty, který mi už přijdou dneska pitomý, ne třeba tématem, ale způsobem jeho zpracování. Ale jsou i starý skladby, který jsme třeba patnáct let nehráli, a v poslední době občas vytáhneme. Když se třeba Kája potřebuje jít vyčůrat.    

Co tvoje texty v romštině? Na nový desce sice žádnej takovej není, ale máte v zásobě několik starších. Podle mě řada lidí, co vás blíž nezná, ani nepozná, že jde o romštinu, ale v tým podání jim to může znít jako temná litanie, démoničtější než na co se zmůže lecjaká blackmetalová kapela…

Jak dobře víš, jezdim už dvacet let, a první roky to bylo hlavně s tebou, do romskejch osad, ale první romská píseň, Šesterňica, mě napadla, nevim, proč si to pamatuju tak přesně, nikoli v osadě, nýbrž v Bohušovicích nad Ohří, v tvym autě, polepenym samolepkama Člověka v tísni, ve kterym jsme křižovali Poohří, Polabí a Povltaví s povodňovejma šekama. Je to píseň z chyšky, v níž spolu ležej dva lidi, co se maj rádi, a on říká jí, aby ještě nespala, protože nad ránem si pro něj přijdou. Nevim už, jak jsem přišel na to napsat píseň v romštině, ale vsadil bych se, že to bylo tak, že jsem měl přinýst text a ne a ne žádnej kloudnej napsat, tak jsem se uchýlil k jazyku, kterýmu kluci nerozuměj s tim, že ať napíšu, co napíšu, projde mi všechno. A taky se mi ten jazyk líbí, i když ho moc neovládám, a prostředí slovenskejch osad mi učarovalo. Ty další písničky v romštině jsou už součástí kompozic dalších desek, Anny a Štěstí, který jsou obě zasazený do severozápadních Čech a na východní Slovensko, a jsou napsaný pro konkrétní osobu. Ale jelikož poslední deska je příběh, kterej má jiný hrdiny z jinýho prostředí, tak se ta romština na ní neměla jak dostat.       

Co podle tebe drží DvP ve stabilní sestavě tak dlouho pohromadě? 

Já myslim, že to jsou právě ty vejlety na Slovensko každý jaro. My se toho celej rok nemůžeme dočkat. Jako choděj některý chlapi každou první sobotu v měsíci, nebo každou sobotu, společně na pivo, a jako jezděj některý ženský partičky každej rok do lázní na wellness víkend, a omlouvám se gender aktivistům za ten stereotyp, jasně, že na wellness víkend můžou jet i chlapi, tak my jezdíme každej rok na východ. Dokonce jsme o tom chtěli natočit dokument, já si představoval něco jako Hard Core Logo, to je muj oblíbenej film, i když to je dokument hranej, vzali jsme na tour kamaráda Hirťáka (-Tomáš Hirt) s kamerou, jenže se ukázalo, že není moc co točit. On vždycky když zapnul kameru, tak my jsme ztichli a jen tak po sobě pokukovali a nenápadně se vykláněli ze záběru. A pak bylo pár situací, kdy jsme na tu kameru zapomněli a Hirťák se tetelil, že to je konečně majstrštyk, aby vzápětí zjistil, že neměl jednou zapnutej zvuk, podruhý ani obraz. Ale myslim, že i tak byl s náma rád.

Jaký máte plány na nejbližší období, když letos slavíte 20 let existence? 

V první řadě musíme prodat a rozdat co nejvíc těch novejch desek, aby moh Pavlín zas zajíždět autem do garáže. A pak co nejdýl to půjde, chceme jezdit na turné s Pédédéčkama. To jsou dva jasný cíle. Těch dvacet let a nová deska se sešly v jeden rok náhodou, spolu to nijak nesouvisí. Je to deska jako kterákoli předtím, nedávali jsme si na ní nějak extra víc záležet. A pak je tu samozřejmě ještě teda jeden rozdíl. Je to první deska, kterou nám někdo vydá. Ale ty před ní jsme ani nikomu k vydání nenabízeli.

Jak k tomu došlo, že desku vydá Polí5? 

Už když jsme vydali Štěstí, nebo to byla dokonce Anna, řečeno se Zajíčkem, už nevim, jsi mě posílal s cédéčkama do Polí5. Já tam tenkrát nedošel, asi jsem se někde zaseknul s Ondřejem. A teď s Ninou jsi mi to připomněl, a jelikož jsem už dneska zodpovědnější, tak jsem se Josefovi Jindrákovi ozval, jestli by nám to nevydal a on mi napsal, že o nás ví, a že když si nahrávání a výrobu platíme sami, tak že to teda vydá. Pro nás je to dobrý, že se o to už dál nemusíme starat, a taky si od toho slibujeme, že si třeba víc zahrajeme, a hlavně, že budeme častěji spolu v dodávce. Ale nějak vysoký očekávání nemáme, to jsme měli zkraje, prvních pár let jsme si několikrát řekli, teď, teď už se to musí zlomit, třeba když jsme hráli s Plastikama, chodili jsme celý nervózní a rozechvělý, vole, budeme hrát s Plastikama, to je zlomovej okamžik, nemohli jsme se udržet, abysme to hned všem neřikali, ale jakoby mimochodem, rozumíš, musíš si zachovat tvář. Hrajete teď někdy někde? Něco, myslim, máme teď někdy, nech mě přemejšlet…kde to jen hrajeme, aha, jo jasně, někdy příští tejden s Plastikama na Deltě, teď nevim přesně, kterej to je den. Počkej, s jakejma Plastikama? Myslíš jako s TĚMA Plastikama? No jo, s těma, znáš ňáký jiný? NE KE CEJ. Takže jsme hráli s Plastikama. A nic se nestalo. Vůbec nic. Akorát víme, že už bysme s nima hrát nechtěli. Hráli jsme po nich a oni přidávali tak dlouho, až na nás zbylo asi dvacet minut i se stavěnim aparátu. V deset se muselo končit. Tak jsme je poprosili, jestli bysme nemohli zahrát na jejich aparát, ať něco ještě vůbec stihneme. Vysmáli se nám. Postavili jsme, jak nejrychleji to šlo, náš aparát, Stefano vytvořil světovej rekord ve složení bicích, a bez zvukovky jsme za pět minut deset začali hrát. Naštěstí zvukař byl chápavej a dal nám čtvrt hodiny navíc. Nebo jak jsi s náma kdysi dělal rozhovor v Óčku. To jsme si taky řikali, budeme v telce, ty bláho, budeme v telce, já se asi zbláznim, už je to tady, mami, tati, pusťte si to a zavolejte tetě, a nic. Kromě toho, že tě po tom rozhovoru z toho Óčka vyhodili a zrušili celej ten pořad, se zase nic nedělo. Nic zvláštního. Takže my jsme už poučený a bez očekávání.

Ten díl s váma, kdes v přímym přenosu vykládal dvacetiminutovou historku o tom, jaks jako malý děcko jel na školní výlet do Koněpruskejch jeskyní omylem v kalhotách od pyžama byl sice zlomovej moment televizní historie, ale zase bych tě chtěl ubezpečit, že to byl jen jeden z hřebíčků do rakve toho pořadu.... 

Tak to se mi ulevilo, já měl trochu špatný svědomí pak. A nebyly to Koněpruský jeskyně, byla to Demänovská ľadová jaskyňa a nejel jsem v kalhotách od pyžama, ale to pyžamo jsem měl s sebou v igelitce. Vidim, že ti to musim připomenout: 

Byli jsme na škole v přírodě v Demänovský dolině, třetí třída, dvě třetí třídy. Bydleli jsme v bungalovech, a protože náš bungalov zlobil, tak nás soudružky rozestěhovaly. Proč zrovna já, to už nevim, ale měl jsem si sbalit a jít o několik bungalovů dál. Naneštěstí se to odehrávalo v den, kdy jsme měli jet po snídani pár kilometrů autobusem do tý jeskyně. Na vejlet. Dopolední vejlet. To bylo každýmu jasný, když je to pár kilometrů. I mně to bylo jasný, to bych chtěl zdůraznit, protože vývoj následujících událostí by tomu nemusel napovídat. Takže jsem se před snídaní odstěhoval, a když už jsme měli nastupovat do autobusu, vzpomněl jsem si, že jsem pod polštářem nechal pyžamo. Dal jsem ho do igelitky a ocitnul se před dilematem. Mám běžet s tou igelitkou do novýho bungalovu a riskovat, že na mě budou muset čekat, nebo mám nastoupit do autobusu včas, ale s pyžamem v igelitce? A věř mi, že to bylo rozhodování, jaký bych nikomu nepřál. Já měl z těch učitelek velkej strach a dostat před kolektivem vynadáno za pozdní příchod jsem fakt ani za mák nechtěl, na druhou stranu jsem si uvědomil, že když si vezmu to pyžamo s sebou, nikomu už nevymluvim, že jsem si nemyslel, že v tý jeskyni budeme spát. To by bylo strašný ponížení, kterýho bych se nezbavil do konce základky, tim jsem si byl naprosto jistej. Ten, co si vzal do jeskyně pyžamo. Ztěžkly mi nohy a došoural jsem se s tou igelitkou k autobusu. Sed jsem si k okýnku, celou cestu jsem ji schovával mezi bokem a stěnou autobusu a byl hrůzou bez sebe, že se mě někdo zeptá, co v ní mám. Další rozhodování mě čekalo, když jsme měli vystoupit. Mám ji tam nechat nebo vzít do jeskyně na prohlídku? Když ji nechám v autobusu, co když nás zpátky poveze nějakej jinej? Přijdu o pyžamo, rodiče se budou zlobit, nadto nebudu mít zbytek školy v přírodě v čem spát, protože druhý pyžamo je už špinavý. Vzal jsem tu igelitku do jeskyně. Probíhala prohlídka, minuty běžely a nikdo o to, proč s sebou tahám igelitku, nejevil zájem, začal jsem se zklidňovat, nervy povolovaly, pozornost upadala, nastupovala nuda a aniž bych si uvědomil, co dělám, natož jaký by to mohlo mít následky, jsem si tou igelitkou začal z dlouhý chvíle točit na prstě. Stalo se to u jeskynního jezírka. Jako bys lusknul. V jednom okamžiku mi rotuje igelitka kolem prstu, v druhym plave uprostřed jezírka. Krve by se ve mně nedořezal. Průvodce vzal dlouhý bidlo a za mohutnýho povzbuzování dvou třicetihlavejch tříd tu tašku začal lovit. Bohužel úspěšně. Zdvihnul ji vítězoslavně nad hlavu a zeptal se, čí to je. Bylo mi jasný, že by to ty učitelky stejně vyšetřily, ony na to měly metody. Když jsem se celej zrudlej přihlásil, přišla ke mně jedna z nich a do absolutního ticha řekla: Co v tom, prosim tě, máš? A já do toho stejnýho ticha řek: Pyžamo. A ono to vypadá, že tahle historka nesouvisí s kapelou, ale odkud si teda myslíš, Pišto, že se v těch textech vzalo tolik úzkosti?

Co na DvP a tvoje frontmanský alterego říkají tvoje dcery? 

Ty dvě mladší choděj do ZUŠky a já je už nestíhám poučovat. Když jsem byl malej, chodil jsem asi rok na kytaru, ale skončil jsem u pár akordů, dál než k Vlčákovi Jerrymu a k Sviň lajntuch jsem se nedostal. Jak přišly noty, brečel jsem doma tak usedavě, že mě naši odhlásili. Takže když začaly hrát holky, jedna hraje na housle a druhá na altsaxofon, musel jsem se to všechno učit, ale jak byly pokročilejší a pokročilejší, tak já musel víc a víc předstírat, až už to bylo neudržitelný a přestal jsem jim do toho kafrat. To střední céčko tam hraješ na čtvrt doby, ale já tu vidim půlovou notu. Tati, tam žádný céčko neni. Hraj pořádně tu půlku, ti povidám, a nehádej se se mnou. Ale nejstarší dcera, to je pankerka, tatérka a jezdí motokros. A zatimco ty mladší by se tátou frontmanem spolužákům asi nechlubily, ony jsou teď ve věku, kdy mi třeba řikaj, když je vezu na skauta, tati, vysaď nás radši už tady na rohu, ony se styděj před klubovnou vystupovat z naší dodávky, že prej je to velká plechovka, tak tý nejstarší třeba volám a ona mi řekne, táto, to je neuvěřitelný, sedíme s kamarádama na zahradě, posloucháme Duben v Pešti, a ty zavoláš. A nosí naše tričko. Teď jsem se šel těch malejch zeptat do pokojíčku, co si myslej o Dubnu v Pešti, a víš, co mi řekly? Že by bylo dobrý, až u nás zase budeme mít soustředění, aby Hajčus a Bobo, který spěj v jejich postelích, vždycky zas vrátili plyšáky na svý místa. 

Takže tak.