Marek Torčík - Básně

**

od9k5
jak moc lze říct v “neříct”
někde v mezerách
je to exaktní
chceš potichu zas
z mlčení v plout ve známo

loudáš se po ostrovní směrem v opatovickou
vcházíš útrobami, je to jako nohy jako hýždě jako spád
tvýho spřežení
koukáš na všechny ty ! a !! a jenom aby
jenom tak napůl, aby se neřeklo
postavit do pozoru
vracíš se vždycky domů
vzorně, vypereš spodní prádlo
nakonec všechny ty myšlenky, všechna ta písmena se soudí ve světle svých řečí. chceš zahnout do leva a ne?
takhle to nefunguje.

co se přelívá v říct až k neříct?
a nakolik procent to cítíš, kolik čárek bliká baterka
A jak blízko, a na kolik metrů ten;

“Wittgenstein napsal: co nelze vyslovit to třeba mlčet. Ale otočíš stranu a:
co nelze říct, to třeba ukazovat!”
Je třeba!
A tak trčíš prstem do prázdna svých slov
a: pokud slova → nepochopení, 
∴ že kamenem úrazu je kolo
co se motá a motá &motá, etc. dokola svých vteřin
dokud se úplně
neza
staví

jenomže:
jaksi:

kolik minut je to z doma do cizí díry? kde se 
zapíchneš v
cizí pahorky citu. a jak moc je jak 
jak JAK je jak Jak?! se může proměnit to v ono

a je v bylo

nevím co říct
mohla bys?
mohl

“city jsou, jako zahrádka” říká máma svému nemluvněti
“nezaleješ je a ty svině do jedné hned chcípnou
hajzli nevděční”

ani den
ani den nevydržíš ve tmách s tím střídmým darem slov.

**

okamžik expozice:
obrazy jako rozeseté po katastrálních mapách
huštěné rastry vytržené z kontextu
vnitřní úsečky co tak tiše praská.

ve vlaku do Blažovic vyškubla si cosi z hlavy
vznáší se nad kůží z níž jen trčí vlčí mák.
dej ještě vteřinu
a pak už jen vplout vně svého kamene
nechat se časem nerušit

nikým nevyřčená odpověď

**

sázíš na nástavce času:
zapomenout a
zase vyvrhnout vše ven

každým úskokem k totalitě
každým návratem do zemin
napůl zmrzlých strání se 
ztrácíme dál za roky 0

jakobys s něčím hnula a až
tě vtáhne doprostřed dvou cest
jakobys čekala jakobys
věděla že ví že visíš na poslední hlásce

a z míst kde je čas  litovat
zarytě mlčíš

**

na všech rozích Cihlářské pach 
dává vzpomenout i ne–
za každým z vchodů je snad i domov
v zárodcích mapuje konkurenci
pět východisek šest průseků

rodí se 
ani ne tak hluboko pod vrstvou
chodníků zavalených špačky
možná i v těch temnějších koutech sítě
ze které stéká teplo a parno
LED světlo v hranicích pokoje
(nakonec
proč by nemohla den po dni
v úžlabí jiných životů nahmatávat cosi známého)

“mam rozpoltenu identitu
pendlujem medzi mestom A a B
hej, doma nakoniec budem len chvilu”

29.9. 2016

z okna A je vidět do zahrady. stromy a ptáci, vlastní ekosystém. dál: rozvětvené provincie žižkova. a za tmy světla tramvají a aut. co chvíli se vlečou, světelný pásy nechávají za sebou. okno B má půlkruhovou klenbu, zasazené do ulice vydává pořád zvuky a lampa osvicuje noční intimitu. limity jednotlivých nádechů pod železničním podjezdem
jaksi tu chybí klidný bod o který se opřít. nebo jich naopak máš tolik, že už nevíš kam se hnout, kde se vůbec schovat.
vně domů do nichž nevcházíš jsou možná jiné časy. počítáš a mapuješ ty, do kterých vkročíš, v hlavě konstruuješ schody, jejich pokoje. olejové fleky na chodnících z kočičích hlav.

u sv. Prokopa rozvlní zvony póry ulic. seběhneš dolů a

starý vítkovský tunel o němž ještě nevíš je jen o den blíž.