Není to žádná novinka (2004) a vlastně objevuji už dávno objevené - vydavatesltví Wallace Rec. má vybudováno již velké renomé. Ovšem žádný chytrý z nebe nespadl a k nám se to dostalo díky Danovi Dudarecovi (šéf a jediný majitel Minoriry records) teprve nedávno a je možné, že na tom budete jako já…. Jde o italskou kapelu Permanent Fatal Error.

Dokonce jsem zprvu desku pustil jen jako kulisu zákazníkům a nevěnoval jí zvláštní pozornost, ale poté co mi na krámu hrála celý den, nešlo než zajásat a pustit si ji druhý den znovu…
A cože to je tedy za muziku, když tak úžasná? No, to jsem si zas nadrobil, jak to popsat a nepoužívat obecné přídavná jména… - na první poslech rockové obsazení, ale nezpívá se, klidná nálada, ale se sílou oceánu, zahuštěno prapodivnými zvuky (dnes se říká samply) ať už "mimochodně počítačovými" či přírodními, které se leckdy dostanou až na úroveň dalšího nástroje a vytváří rytmické struktury doplňující bubeníka.

Co by na to řekl tak Robert Fripp (King Crimson) kdyby byl dnes mladý? A co ty akustické kyrary - že by neofolk? A co ta občasná až postjazzová nálada? Ale to by jí nesměl čas od času tříštit čtyřčtvrťově rockový rytmus, aby to mohli zkousnout i zarytí jazzmani.?
Nojo, ale co ty až experimentální laptopové smyčky?, to by mohli příznivci kolem vydavatelství Touch jásat, a do toho jednorázově hostující trubka, rytmus potlačen a redukován jen na jednoduchou hypnotickou smyčku v rychlosti mírně zvýšeného tepu jako při přílišném očekávání, napětí se stupňuje, přidává se lehce další trubka, ale jen lehounce, několik tónů, ale žádné nechybí ani nepřebývají a s tím vy vystačí celá skladba prakticky dokonce, aby na ní prudce, ale přirozeně navázala skladba další.
Začíná se až jednoduchými akordy na akustickou kytaru, ale po ěnkolika taktech přidané bicí dávají vědět, že tu jde o jiné vody, ostatně to podporuje podivně zasmyškovaný vokál v pozadí a najednou je tu vlastně čistý postrock, nic vlastně objevného, známé figury, jenom přesně zachycená nálada a to všechno končí ve chvíli kdy by chtěl člověk moc spekulovat jakýže to postrock má smysl, rupnutí vytaženého jacknu, audio zkrat a je tu další přímonavazující skladba s typicky minimalisticky vedenou kytarovou vyhrávkou podporovaná basou a střídmými bicími a najednou člověku dojde, že by takhle vlastně mohla znít každá kapela, která si jamuje ve zkušebně. Nojo, ale tahla má to něco navíc o co nelze usilovat a je potřeba mít dáno zhůry a jakoby sami věděli, že dosti bylo, je tu v rámci skladby další předěl, pazvuk nějakého elektronického posunu a akuszická kytara, možná soundratrck k francouzským avandgarním filmům 70 let, ale do toho neskutečně hudebně správně (naladěná, v rytmu etc) zakomponovaná vrtačka (nebo co to je) a to jsem si myslel, že hudební vrtačku objevili až ve Skrytém půvabyu byrokracie…
Ovšem do konce jsou ještě tři skladby, romantizující Sunflowers, vlastně název atmosféru vystihuje dokonale, ještě krátký vrtačkový ozvuk po třičtvrtě minutě ticha a poslední postfolková, z ticha se nořící a vzkvétající skladba pro několik navrstvených kytar a zvuků.

MP3 ukázky a další info na Wallace Records. Střízlůivější recenze než má jest zde