Steklík Jan - GRAFICKÉ PARTITURY

Guerilla

8594156571221

Skladem


247,11

299,00


Výtvarník Jan Steklík (1938) začínal tvořit na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století pod vlivem informelu, učaroval mu John Cage, konceptualismus či minimalismus a v neposlední řadě spoluzaložil Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, a přesto či právě proto je žertéřem na druhou. Jeho dílo je charakteristické tím, že začasté vybízí diváka k zapojení do tvůrčího procesu a jeho cykly nebývají ukončené. Grafické partitury jsou pak ovšem výzvou non plus ultra.

Tohle CD mapuje jejich různorodou interpretaci od iniciačního koncertu 23. září 2014 v Libeňské synagoze po následné pokračování ve vinohradském klubu Rybanaruby, které se uskutečnily téhož roku 9. prosince a letos 30. dubna. Vše pak doplňují dva dvojbloky bonusů.

V Kompozicích 1 – 8 dominují Tři tenoři, čili saxofonisté Mikoláš Chadima, Michal Hrubý a Jan Grunt, jimž skvěle více než sekundují kontrabasista Petr Tichý a violoncellistka Adriana Voráčková. Hudebníci tu ve skvělé symbióze reagují jak na poetičnost, tak i určitou pozitivní potměšilost předloh a podle toho jsou někdy zadumanější, jindy útočnější.

Druhý koncert (na CD Kompozice 15 – 19), kde Třem tenorům a Tichému tentokrát spíše přizvukují nebo naopak až kontrují šakuhači a pobrukování Vlastislava Matouška a niněra Kateřiny Vožické má v dobrém slova smyslu rozkolísanější až nervnější atmosféru a přesto i zde dochází k nádherným souzněním.

Z trochu jiného soudku je třetí koncert, jehož první část (Kompozice 11 a + b) pojala houslistka a hráčka na koto Anna Romanovská výrazně koncepčně a je znát, že celá věc je předem připravená, což ovšem přináší další patřičný rozměr. Oproti tomu druhá část (Kompozice 12 – 14) v obsazení Jan Faix a Jan Polanský – elektronika, Tomáš Mika – bendžo, Petr Tichý – kontrabas, Jan Grunt – tenorsaxofon a Vlastislav Matoušek – bezpražcová baskytara má zase kouzlo kolážovitě mozaikovité spontánnosti.

Speciální kapitolou jsou pak interpretace maďarského avantgardisty Zsolta Sörése, který se svou bůhvíčím prohnanou pětistrunnou violou, zvláště při ztvárnění ve svém budapešťském studiu (Kompozice 9 + 10), snad nejvíce přiblížil k esenci předlohy, která není pochopitelně nijak determinující a je vstřícná zcela svobodnému pojetí, ale ono ptačí hejno vznášející se nad notovými osnovami v řádu i chaosu zde cítíte nejpříměji. Podobně adekvátní jsou i jeho reflexe na fosílii pěti rozladěných linek a díru v partituře (Kompozice 20 + 21), jak je předvedl 1. 12. 2013 na brněnské Skleněné louce.