Básnická sbírka s autorskými ilustracemi

O autorce
Jana Orlová (1986) je performerka a básnířka. Studuje na Fakultě výtvarných umění atelier Performance u doc.akad.soch. Tomáše Rullera. Na Masarykově univerzitě potom obor Environmentální studia. Publikuje, vystavuje, vystupuje. Svou tvorbu prezentuje na webových stránkách www.janaorlova.cz.

Ukázka:

Mé tělo se ohýbá
po větru kostí
v mřížoví prstů
vidím svoji tvář
Propadání
vzhůru

O sbírce:
Ze sbírky Jany Orlové je zřejmé, že si je autorka vědoma toho, jakým způsobem básnické slovo působí. Jako by velmi citlivě vnímala, že kolem každého slova vzniká jemné silové pole, které meziprostory vyplňuje. Vyváženost vyřčeného a zamlčeného je zde přirozeně zakoušena, mizí tu sklon k popisnosti fenoménů tak, jak se nám jeví, a namísto toho vyvstává samo zakoušení, jaké tyto jevy jsou – to mi přijde vzácné. Navíc ono jin-jangové střídání zamlčeného a vyřčeného pak v tištěné podobě vyvolává napětí a vede k neotřelým obratům, které nutí se k veršům vracet: “Je Žlutá a spadne// Podzemí je ostré// Tlak na jednoduchou// Chápavost bez ticha// Spadne// Něco jako oběť.“ V textech je přítomné tajemství, nebojím se říci, hluboké, instinktivní, živelné, které je součástí každého z nás – a k němuž svým životem vědomě buď putujeme, nebo neputujeme...

… Úspornost výrazu místy připomíná texty Violy Fischerové nebo Marie Šťastné či výjimečné finské autorky Vilji-Tuulii Huotarinenové – ale obsahem je, domnívám se, něčím méně civilní, naopak je introvertnější, světla jsou namířena, možná prozatím, dovnitř: „Do noci, dolů/ vstoupila jsem/ do černé tváře vědomí.“ Na tajnosnubně prokrvenou poezii jsou autorčiny verše překvapivě přesné: „Místo tebe jde to po ulici/ nakupuje/ a vrátí se tě obdarovat.“ Přiznávám, že bystřím u každého autora, jež si je vědom, že není vnitřně jednotný a je schopen takový stav zaznamenat nepatetickým způsobem – vidím pak za textem text samotný, ne autora. Mohu zakopávat o báseň, ne o básníka.

… Orlová předpokládá vzdělaného čtenáře a nesmírně mne těší, že o tom texty samy nehovoří, maximálně to jemně ironizují. Čtenáře, který je schopen se vyladit na onen obnažený nerv, zachycující jakýkoli pohyb toho, co přináší „padání vzhůru“.

Úryvky z recenze Ladislava Puršla v Hostu 4/2013