Skutečným zráním navazuje S. d. Ch. na linii svých starších próz – Sekundární trilogie (2015) a zejména Studené vlny (2013).

V protikladu k nim však jeho vypravěč ustupuje do pozadí a bere na sebe masku nezúčastněného pozorovatele.

Před našimi zraky se odvíjí sled samostatně pointovaných obrazů, propojených liniemi tří leitmotivů (hledání ztraceného knížete, osudy utržené městské čtvrti, historická cesta pseudoknížátka), pěti postav (pozorovatel, pravé kníže, duchovní dědic rytíře Žumbery, postava v růžovém overalu, pseudoknížátko) a čtyř hlavních prostředí (městská kra, špatně založená metropole, městečko pod loretou a zahrádkářská kolonie).

Spíše než klasickým příběhem je próza zobrazením situace člověka, který nahlíží protipřirozenost lidské podstaty a z ní pramenící nepatřičnosti naší existence i konání, člověka, který usiluje o vymknutí ze své společenské role a všech institucionálních struktur.

UKÁZKA >>

- - - - -

V labyrintu města, kde vertikálu historie zastínily zřetězené záblesky kultury povrchu, kde kamenná paměť skončila hluboko pod hladinou turistických atrakcí, povstává pozorovatel. Jeho úkol patří k nejtěžším: nebýt účasten a vypovídat o rychlé proměně světa. Je si naprosto jistý, a proto nastupuje vytyčenou trajektorii s vědomím, že míra odstupu je v přímé úměře ke schopnostem přesně analyzovat situaci. Pozorovaná, progresivně selhávající skutečnost nemůže jeho instinktu vzdorovat, z jejích prohlubní vyvstávají otrávené plyny nedávno ukončených dějin, a jako by toho nebylo málo, v zahušťující se atmosféře degradovaného světa se láme o hrany paralelních realit. Cesta labyrintem nebyla nikdy poklidným rozjímáním a nezřídka končila ve zmatečných odbočkách, vyděšený chodec se v posledku propadal do pochybností nad sebou samým. S tím je ovšem konec, metoda přesného úsudku žádnou z těchto romantických představ nedovolí rozvinout, stejně tak překáží snahám vypiplat iluminaci vlastního zániku, vynucuje si nanejvýš krátké záchvaty sebezpytu. I ty ale ustupují před komplikovanými obrazy světa, jejichž formulací je pozorovatel posedlý. Chvílemi je možné jeho cestu snášet jen za cenu přísného sebezapření – nikomu z nás totiž nemá být dáno zažít časy, ve kterých mohla být knížata dobrými duchy proměňujícími společnost lidí výhradně jen podle pravidel vespolné kultivace.