Akropole 31.10. 2014

... Vystoupení tak dostalo velice živý ráz a jen potvrdilo, že na SPB rozhodně stojí za to chodit: přednes Jakuba Žida získává teprve takto plnou přesvědčivost (traduje se historka, že v jedné zvlášť přesvědčivé, německy deklamované pasáži přivolal kdosi z přihlížejících bezpečnostní složky), navíc je kapela schopná skladby neustále znovu promýšlet a nahlížet z různých stran a každé vystoupení tak učinit svým způsobem jedinečným...

Jsem v Akropoli krátce po sedmé, ze sálu zní ambientní elektronika - projekt Martina Tvrdého, známějšího jako Bonus. Z jeho posledního vystoupení si pamatuji duševní stav blízký plavbě jakousi podzemní řekou. Tentokrát jsem do probíhajícího vystoupení už nevstupoval a strávil ho u stánku knih a desek Polí5.
Po open setu hrají Ženy. Kultovní kapela, podle některých zdrojů oficiálně neexistující, dlouho odmítala jakékoli vystoupení za jakýkoli honorář - o to silnější zážitek pak koncert tohoto dechového orchestru sliboval. Podium se při jejich vystoupení změnilo spíše v jeviště. Textová nápaditost vzepjala oblouk od básní upomínajících na místy nonsensovou poetiku Andreje Stankoviče, přes zhudebnění Tolstého naučných pohádek až k textům lapidárně zrcadlícím hospodské hovory. Suverénní výstup, při němž se nikdo nezdráhal narušovat skladbu různými fóry, případně jí celou odpískat a začít jinak, jinou nebo jinde. Uvolněné, byť místy "pouze" recese, místy dost trefné, i s minimem prostředků hudebně zajímavé - dechové nástroje, které po většinu času spíš přizvukovaly, basa nebo violoncello a hlasy - monodie, polyfonie, kakofonie. V průběhu vystoupení zazněla také skladba věnovaná nedávno zemřevšímu básníku a performerovi Milanu Kozelkovi.

Po delší pauze nastoupily SPB. Velké pódium Akropole plně využito: na velkém plátně běžela projekce (pravděpodobně komponovaná naživo) zpodrukou Martina Tvrdého - zprvu tematicky dobře volené staré filmové záběry, nějaké snímky z mikroskopů, přírodní děje v rozpuku či defilé kvalitních mužů, později kvalita projekce slábla a plnila tak převážně funkci jakéhosi barevného, do rytmu se vlnícího pozadí. Co však oku mohlo chybět na plátně, to nalezlo na pódiu: krátké performance tělem a gestem tematizující některé už klasické skladby SPB v podání básníka Roga ( blazni.cz), jenž jako host také ve většině písní zpíval či jinak doprovázel, a performerky Jany Orlové (janaorlova.cz), která je jednou z nejvýraznějších pokračovatelek impulsů performance a happeningu v českém a světovém umění (publikuje také články o světových umělcích na serveru vydavatelství Polí 5). V kvasi-naučné písni inspirované v knize Patrika Ouředníka Europeana Rogo v kostýmu jakéhosi ruského aparátčníka rozděluje hladovějícímu lidu SSSR skývy chleba - Jana Orlová se s požitkem pomazává hustým těstem, tedy Spermatem kvalitních mužů.
Vystoupení tak dostalo velice živý ráz a jen potvrdilo, že na SPB rozhodně stojí za to chodit: přednes Jakuba Žida získává teprve takto plnou přesvědčivost (traduje se historka, že v jedné zvlášť přesvědčivé, německy deklamované pasáži přivolal kdosi z přihlížejících bezpečnostní složky), navíc je kapela schopná skladby neustále znovu promýšlet a nahlížet z různých stran a každé vystoupení tak učinit svým způsobem jedinečným.
Protože se jednalo o výroční koncert a oslavu, sestával playlist z největších hitů kapely, což v reálu znamenalo jistý průřez jejich tvorbou: zazněly skladby ze starších - Nic se nestalo, Acta - novějších - Ouředníkovy referáty - i nejnovějších alb - My pravdu nemáme, Johoho. S kapelou Ženy, ale snad i s celým takzvaným českým undergroundem je spojuje jistá minimalističnost zvukového výrazu - dominantní basa Josefa Jindráka upomíná také například na americké Tuxedomoon.
V jistých akademických kruzích panuje přesvědčení, že v moderně umělci vykonali již dosti a teď je třeba se tomu učit - i to lze použít pro ilustraci tvorby Skrytého půvabu byrokracie. Nijak bych nechtěl zpochybňovat jejich umělectví, faktem je, že jeho podstatnou složkou je jistá "edukativnost", resp. nikoli už rozklad a kolážovitost v práci s výchozími, nepůvodními texty, ale snaha o jejich uchopení, vřazení do jiného kontextu či využití jejich potenciálu řekněme estetického spíše než obsahového. SPB jsou na současné hudební scéně velmi zajímavým úkazem. Svými přístupy dokáží reagovat na podněty evropského myšlení o umění a společnosti a zároveň si uchovat uměleckou působivost a nadhled.
Poprvé jsem kapelu slyšel před dvěma roky, když představovala své album a koncertní set Johoho, který skvěle fungoval jako celek. To se v Akropoli s pochopitelných důvodů (výběr skladeb rozličných) zcela nepodařilo. Přesto byl koncert silným zážitkem. Navíc SPB hodlají pro příští časy vystupovat se setem novým, takže je rozhodně na co se těšit.

spb Jana Orlová