Ani Bradea: Tobě, kate, s láskou
***
Ze zelené pouště
stále přicházejí karavany a přinášejí aromata a koření.
Záludní obchodníci klepou na mé dveře
vědí totiž, že je nedokážu odmítnout.
Den plný naší lásky
noc, která už nepřišla,
stopa něhy, kterou nestihli zabít, než se narodila
smuteční maska na tváři
jako druhá kůže
to všechno jsi ušlehal v láhvi plné jedů
dávám si z ní každé ráno kapku
do kávy.
***
Raději bych tam zůstala
a na kusy nerozbila svou duši
horkou jako čerstvě upečený chléb z trouby.
Raději bych zavolala temnotu,
abychom se do ní uzavřeli
jako do pohostinné dělohy panenské lásky.
Raději bych si příběhy vytesala do kamene
a tu poslední bych zažila – zazdila?
do bílého rána.
stejně by už nebylo co k tomu dodat.
Raději bych do toho vlaku nenastoupila.
On od té doby stále jezdí do neznámé dálky
která vypadá mlhavě jako nejistá budoucnost
a sešívá blížní své
bez umrtvení
v rychlosti
jako ránu, která se už nikdy nebude hojit.
Marnost nad marnost, všechno je marnost…
Jen kvůli lásce k tobě
se nestanu Kareninovou,
ač nosím stejné jméno jako ona.
Ty neslyšíš, jak
vlak mě truchlivě přivolá k sobě
pokaždé, když otevřu okno
jeho hukot šplhá po červeném břečťanu
až do mého horkého srdce
bolestivě pobodnutého čekáním;
neslyšíš ani vtělení noci
do podoby osamělých představ
ochabujících a vytrácejících se do inkoustů
vonících ženou, která píše v rámci stejného příběhu.
Nikdy jsem ti nic neřekla o mém strachu.
z mých dopisů se vždy dozvídáš, že jsem v pořádku
a na mých fotkách není vidět
zmrazená mapa krve
pod průsvitnou kůží.
Opláchnu knihu v tekoucím soumraku.
Ráda bych věřila
že se nestane vězením našich postav
že nebudeme zajatci příběhu.
Nicméně zůstaneš
navždy
poznamenán říznutím o ostrou hranu rána.
Spousta kamenů shlukujících se
nad mými víčky
a moje svítání přicházející čím dál později...
jen kdybych tě nemilovala...
všechno by bylo tak jednoduché, kdybych tě nemilovala!
Z přeplněného poháru
budeš také pít jed
kate.
Tvůj čas teprve přijde!
Tobě, kate, s láskou!
Viděla jsem, jak jsi krev z makových květů rozsekal sekerou.
Pak ses ostří snažil zakalit zchlazením rosou.
Viděla jsem tvoje oči
vylézaly z obličeje -
- dvě jehly, kterými jsi mě ukřižoval na zdi
jako motýly na shnilých dřevených stěnách verandy kdysi v dětství.
Věděla jsem, že tomu nedokážu odolat!
A přitom jsem tě milovala!
Navzdory odborným slovníkům,
stockholmskému syndromu
a víře těch zdravých žijících v umírajícím světě.
Své příběhy stále píšu
inkoustem skapaným ze shnilého masa osamělosti.
Brzy tě moje mlčení přivolá!
Až tehdy -
- a teprve tehdy -
paměť kroků naráží hlasitě
do stěn věznice
jako ozvěna evokující čekání.
Otisk kolena do kamene půjde do ztracena
a žádné ruce se už nebudou modlit
za nekonečnost.
Neznámá ruka
jednou napíše
na strop:
kdysi tady bylo nebe!
Kate,
obzor se ztrácí v mlze
jenom v noci.
Ráno
plačící anděl
maluje na mém těle
makové květiny.