Ani Bradea: Tobě, kate, s láskou

 

 

 

***

Ze zelené pouště

stále přicházejí karavany a přinášejí aromata a koření.

Záludní obchodníci klepou na mé dveře

vědí totiž, že je nedokážu odmítnout.

Den plný naší lásky

noc, která už nepřišla,

stopa něhy, kterou nestihli zabít, než se narodila

smuteční maska na tváři

jako druhá kůže

to všechno jsi ušlehal v láhvi plné jedů

dávám si z ní každé ráno kapku

do kávy.

 

 

 

 

 

 

***

Raději bych tam zůstala

a na kusy nerozbila svou duši

horkou jako čerstvě upečený chléb z trouby.

Raději bych zavolala temnotu,

abychom se do ní uzavřeli

jako do pohostinné dělohy panenské lásky.

Raději bych si příběhy vytesala do kamene

a tu poslední bych zažila – zazdila?

do bílého rána.

stejně by už nebylo co k tomu dodat.

 

Raději bych do toho vlaku nenastoupila.

On od té doby stále jezdí do neznámé dálky

která vypadá mlhavě jako nejistá budoucnost

a sešívá blížní své

bez umrtvení

v rychlosti

jako ránu, která se už nikdy nebude hojit.

 

 

 

 

 

 

Marnost nad marnost, všechno je marnost…

 

Jen kvůli lásce k tobě

se nestanu Kareninovou,

ač nosím stejné jméno jako ona.

Ty neslyšíš, jak

vlak mě truchlivě přivolá k sobě

pokaždé, když otevřu okno

jeho hukot šplhá po červeném břečťanu

až do mého horkého srdce

bolestivě pobodnutého čekáním;

neslyšíš ani vtělení noci

do podoby osamělých představ

ochabujících a vytrácejících se do inkoustů

vonících ženou, která píše v rámci stejného příběhu.

 

Nikdy jsem ti nic neřekla o mém strachu.

z mých dopisů se vždy dozvídáš, že jsem v pořádku

a na mých fotkách není vidět

zmrazená mapa krve

pod průsvitnou kůží.

 

Opláchnu knihu v tekoucím soumraku.

Ráda bych věřila

že se nestane vězením našich postav

že nebudeme zajatci příběhu.

Nicméně zůstaneš

navždy

poznamenán říznutím o ostrou hranu rána.

 

Spousta kamenů shlukujících se

nad mými víčky

a moje svítání přicházející čím dál později...

jen kdybych tě nemilovala...

všechno by bylo tak jednoduché, kdybych tě nemilovala!

 

Z přeplněného poháru

budeš také pít jed

kate.

Tvůj čas teprve přijde!

 

 

 

 

 

 

 

Tobě, kate, s láskou!

 

Viděla jsem, jak jsi krev z makových květů rozsekal sekerou.

Pak ses ostří snažil zakalit zchlazením rosou.

Viděla jsem tvoje oči

vylézaly z obličeje -

- dvě jehly, kterými jsi mě ukřižoval na zdi

jako motýly na shnilých dřevených stěnách verandy kdysi v dětství.

Věděla jsem, že tomu nedokážu odolat!

A přitom jsem tě milovala!

Navzdory odborným slovníkům,

stockholmskému syndromu

a víře těch zdravých žijících v umírajícím světě.

 

Své příběhy stále píšu

inkoustem skapaným ze shnilého masa osamělosti.

Brzy tě moje mlčení přivolá!

 

Až tehdy -

- a teprve tehdy -

paměť kroků naráží hlasitě

do stěn věznice

jako ozvěna evokující čekání.

Otisk kolena do kamene půjde do ztracena

a žádné ruce se už nebudou modlit

za nekonečnost.

Neznámá ruka

jednou napíše

na strop:

kdysi tady bylo nebe!

 

Kate,

obzor se ztrácí v mlze

jenom v noci.

Ráno

plačící anděl

maluje na mém těle

makové květiny.