BBP - Tolik štěstí

Publikujeme recenzi na loňské album "protoundergroundového" seskupení BBP. Jak je to s názvem alba a deklarovanou temností kapely? Že by humor v undergroundu? Jakpak je to ale vlastně s postundergroundem, s ohlasy Residents, Plastic People dnes a vůbec? Zamotané klubko nechceme rozmotat, snad jen lehce nasměrovat...

Jak říct, že u nás hraje androšácká kapela od začátku osmdesátých járů, aby se nikdo nelekl a špicovali slechy i ti, pro které je Valtr Komárek poblázněný einstein, BBP nejsou legenda v tom pochybně žurnalistickém rádobyslangu, když se podílíš na devalvaci slova, už nikdy nikoho neprokleješ a děvka si od tebe neveme ani děravej groš. Jenže koho zajímají starověké příběhy a hudba věkovitá?

Je to příliš hluboké podzemí, že je našinec zná jen poskrovnu? Ale kdeže, kolik lidí u nás holduje The Residents? Stejně jako oni zůstávají v anonymitě, tedy označují se numericky a k tomu ještě hravými pseudonymy. Za úvahu stojí, že rocková sestava je po celá ta léta doplněná příčnou flétnou („...všechny flétnistky byly krásné a téměř všechny příčné.“), v současnosti až čtrnáctihlavá formace je odhodlána obětovat xylofony, gongy, industriální řezivo, ale taky violu, klávesy a soustavu dechů. Říkají si „podzemní orchestr“, zůstal jim punkový nápřah a předou jako protiboží mlýny.

Nezačínají zrovna nejvstřícněji, ale komu jinému by měly být cizí podbízivé otvíráky a singlové chytáky než věčným bloudivcům. Takže nejprve projdeme pomalým intrem s kroutícími se smyčci a změtí divadelně-ochotnických zvukových efektů. Rocková sestava zahájí v táhlé skladbě Nevinné bílé tiché nic, provázená flétnou a opět smyčci, piánem. Složitá kompozice a několikero zvratů činí ze sedmiminutové pouti dobrodružství o několika kapitolách. A Orloj mrtvých už je znamenitým rockovým makábrem v té nejlepší tradici české alternativy sedmé a osmé dekády, Extempore i UJD, saxofon je z těch mozkomíšních, tělo trne a nervy se prohýbají přílivem podnětů.

Řecký reggae, které je zároveň funky i blues, ojedinělý stylový mix s banjem a wanekovskou gradací, bože žeru ten tvůj chaos a ovoce stromů na kalvádos. Tady už si budete jisti, co to znamená víc jak desetičlenný soubor, který šlape jako horda nalité radosti, potulná tlupa muzikantů o žních, zrno se leskne chlebem a oblaka se ženou podle rytmu písně.

Pirátský chraplák neživého rumaře, pomale kvílivé housle jako za časů, baladicky znají pochroumat tvé vědomí, otrávit myšlenku novou myšlenkou, tanec zrcadel a smrti. Dryjáčnická samohonka vyšlechtěných bylin a sprostého lihu, spiritus agent, nebem probíhá temné chvění hříšné myšlenky a jen někteří ji zaslechnou, jen málokteří jsou s to zopakovat pár jejich zákrut.

Cestou se dostaneme až k Plastikům, krajina zazní ozvěnou Půlnoci, nálady se přelévají a ozvěny doznívají, tolik štěstí nemá mnoho těles ani na jedné straně groundu. Jenže jakápak fortuna, když jdou pomalu a do zdí vepisujou dlouhý epos mytologických říkanek, ponornou řeku hlubin. Jednovaječná souhra a magické spájení a odlučování jednotlivých nástrojů je tím, co chcete následovat, rychlost, melodičnost a další propriety jsou jen nádavkem.

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net

Tolik štěstí v naší e-prodejně