Bejvávalo- cestování za totáče

Cestování v těchto časech bylo poněkud omezené, nicméně o zajímavé zážitky nebyla nikdy nouze. Vzhledem k tomu, že se jedná o stránky zabývající se muzikou, ráda zprostředkuji své poznatky i z této oblasti. Jistě pak budete mile překvapeni, jak kulturní národ jsme byli a snad ještě jsme, ačkoliv to občas tak nevypadá.

Bulharsko – 1986, první výprava.

Tedy moje první výprava s chuligánkou smečkou. Jinak jsem tuto zemi navštěvovala s maminkou od útlého dětství, což mi značně usnadnilo komunikaci.

Chlapi – tedy Jirka Zelenka ( Absolutní  bezedno) a Tomáš letěli letadlem, my chudé dívky- já a Monika jsme nepředloženě vyrazily stopem. Monika byla velice krásná a příšerně naivní děva, což opakovaně komplikovalo cestu, ale přežily jsme bez úhony. Naším prvním cílem(hned po Sofii – přespaly jsme na trávníku našeho konzulátu) bylo moře. Zde jsme se velice brzy seznámili s máničkami z Varny a absolvovali převelice bujarý večírek, kde do nás lili neskutečné množství rakije, všichni tu tančili na Hair pouštěný z chrastícího jezevčíka, neb vlastní kapely prostě neměli. Když se v 1+1 shromáždilo asi 50 lidí, přesunuli jsme se k moři. Zde jsem nad ránem usnula a probudila se úplně sama bez dokladů a peněz. Hrůza. No, vypravila jsem se na nádraží, čekat, až se jednou zbytek kolektivu najde. Nechápala jsem, proč mi kolemjdoucí stále nabízejí pivo a cigarety. Pak jsem zevrubně prohlédla mikinu půjčenou na mejdanu. Stálo na ní – v překladu – jsem největší alkoholik světa…. .Pak se připotáceli povědomí účastníci mejdanu a sdělili mi, že se všichni jen posunuli k moři. Takto jsme se tedy seznámili s místním podhoubím a také přijali pozvánku na koncert Jeana Michela Jarré, který se měl konat asi za čtrnáct dní v rámci nějakého jazzového festivalu. Pro místní máničky to byl vrchol hudební sezóny. Stihli jsme lehce prozkoumat Rodopy, nějaká ta města a vrátit se ku  Nesebaru. Bohužel jsme narazili na bar U tří očí. Už ten název nás měl varovat.

No, prostě jsme nějak ztratili den, a na festival dorazili den po hlavní atrakci. Každopádně tu byly docela zajímavé kapely, ale dostat se na akci bez šlajfky a obleku byl velice náročný diplomatický úkon. Naštěstí jsme byli cizinci a Monika byla opravdu velice hezká. Ovšem pohled na bulharské chuligány v oblecích a lahví rakije v ruce, opilecky se pokyvující v rytmu takřka akademického jazzu, to byl fakt zážitek.

Jediné, co v této zemi fungovalo přibližně jako náš underground, byl básnický kroužek v okresním městě P, ale ten byl tak strašně utajený, že se nám jeho členy nepodařilo přes veškerou snahu objevit. Nebo nechodili pravidelně do hospody? I tím to může být.

Pokračování příště- tedy za měsíc

Blanka