Bejvávalo - The Ex na Moravě 1987

Tímto zahajuji nepravidelný občasník Blanky Šimoníčkové, tedy sebe. Moje paměť je poněkud děravá, tak mi v případě nesrovnalostí prosím odpusťte. Nicméně zahájím rovnou peckou – The Ex. Koncert se odehrál  1.5. 1987 v Křepicích.

Tato post punková kapela tu opravdu hrála a to v době odporné totality a navíc u mě ve stodole a jsem na to opravdu hrdá. Začalo to docela nenápadně. Již s koupí nemovitosti mi bylo jasné, k čemu bude naše krásná veliká stodola sloužit. V té době vrchnost zakazovala jeden festival za druhým, a bylo jasné, že se underground opět musí uchýlit do lesů, zbořenišť a neevidovaných nemovitostí. První rok jsme opatrně testovali domorodé obyvatelstvo a zorganizovali takový písničkářský mejdan. Druhým rokem již kapel i akcí přibylo a třetí rok – tedy 1987, byl ve znamení tří akcí – filmové Křepice vedené Vaškem Koubkem, v červnu již tradiční dvoudenní bigbít a na podzim výtvarky. A právě asi týden před prvomájovým mejdanem mi zavolal kamarád Benedikt ( Praha, Střední Evropa, Hermakout), že The Ex míří z Polska do Maďarska a předem domluvený koncert v Praze asi nevyjde, neboť se Pražáci bojí. V té době to opravdu bylo dost komplikované a těžké, budiž jim to omluvou. No, a jestli by si nemohli brnknout u nás. Neváhala jsem ani minutu. V té době jsem si už připadala jako ošlehaný organizátor, ačkoliv jsem říkala „hajfka“ místo hajtka, kvalitu příkonu a napětí jsem vůbec neřešila, pivo i víno se řešilo nárazově a spalo se po celé dědině.

Takže. Byl 1. Máj, banda hašišáků se promenovala po Křepicích s protistátními transparenty, moji venkované nám skrytě či otevřeně fandili a v naší úzké, tehdy ještě blátivé uličce beze jména přistálo hasičské auto s holandskou poznávací značkou. Soused je dovedl s rozpačitým výrazem a hlásil – máš tu nějaký Američany, nerozumím jim ani slovo, postarej se o ně. Jo, a kdyby chtěli naftu za korunu, pošli je pak za mnou. Bohužel, ani já jsem tehdy neuměla ani slovo. S úsměvem jsem je dovlekla na podium a řekla něco jako hír bigbít. Pak jsem jim nabídla guláš a s hrůzou zjistila, že jsou všichni vegetariáni. S nadšením však přijali „sup“ a „marmeláda“ a po jídle začali snášet aparaturu. To byl pro mne, znalou pouze neskutečně obrovská komba a krkolomně promotané velké množství  šňůr vedoucích ke stařičkému mixu, opravdu šok. Vytáhli pár miniaturních bedýnek, pár minut zapojovali, řeklis o další „sup“ a že jdou hrát. Během chvíle se odevšud vynořily mraky lidí. Bylo jich přibližně 300, stáli nejen ve stodole, ale i na celé mé zeleninové zahrádce a na silnici za stodolou.

A bylo to prostě boží. Boží. BOŽÍ. Nadupaná muzika tepající do všech stran, štěstím ječící máničky, pankáči, i pár odvážných domorodců. Stále vypadával proud, sousedi nosili prodlužky a Ex hráli a hráli a přidávali, ani nevím jak dlouho. Ve finále již hráli bez výpadků, s výrazy vyjadřujícími něco mezi extází a absolutním zmatkem a opravdu si to užívali. A my jsme zažili tuhle muziku na „plný koule“ a tak blízko, jako již nikdy. I pro ně to muselo být velice pikantní. Na půli cesty mezi Varšavou a Budapeští se ocitnout na takovémto místě…. No v nějakém jejich plátku o tom prý psali velice hezky, jen je udivovalo, kolik lidí má u nás dlouhé špinavé vlasy a vousy, a že jsme tak chudí, že chodíme všichni v sandálech.

Budiž, byli skvělí, živí se marmeládou a polívkou, věnovali mi úžasné CD- španělská revoluce, nepůjčím, při jejich koncertu nám napraskla zeď stodoly (ale v tu dobu bylo času dost, tak mi kamarádi postavili novou), a já, inspirována jejich bubenicí, jsem začala hrát na bicí. Prostě bezva mejdlo. Jo a mohlo by to být i nahrané. V tu dobu nás již STB šmírovala a strkala prý mikrofon pod vrata. Dědeček Papežíček je však odehnal slovy „tož jak chlapi, esli ste zvaní, pote dál, a esli ne, dite do p…“ a prý po chvíli i odešli.

Blanka