Blázinec, kapitola 10

SVRAB, MOR A NEŠTOVICE

  Dobře, kecám. Jenom svrab. Byl tu s námi celou dobu, ale kožní byla na dovolené. Prý. Nakonec jsme tam zoufalou a opupínkovanou Janičku protlačily. Z prohlídky se vrátila uplakaná, náruživě mne objala a zašeptala. Blaničko, já mám svrab. Uf. Hustý. Utišila jsem nešťastnici přednáškou o pokroku a jednoduché léčbě, přidala pár rad ohledně prevence, ale to už mě neposlouchala. Odvlekly ji na ošetřovnu a natřely od hlavy k patě sírovou mastí. Takto bude namazaná 5 dní. Zastaralé,  leč levné. Zákaz sprchování. Venku 40 ve stínu. Sebrali jí šperky bez vysvětlení( na 3 dny) a nejhezčí šaty narvaly do desinfekce. Ostatní ne.   Jak logické. Zaskočila jsem na sesternu poptat se na preventivní opatření. Dostalo se mi překvapivé odpovědi. Žádný svrab není. Hotovo. Nic se neděje, žádná opatření nebudou. Na pokoji usedavě plakala Jana. Šaty v koši. Sestra převlékala postel. Všude smrděla síra. Zoufalá pomatená dívka přesedávala z postele na postel. Nevnímala. Nezbylo než vzít iniciativu do vlastních rukou. Přehodila jsem svou postel ručníkem ve chvíli kdy dosedala. Ostatní postupně učinily totéž. Sestra to přešla mlčením. Venku jsem pečlivě posbírala podprdelníky, kusy molitanů pracně nasbírané v ergu. Sdělila jsem sladké tajemství Heleně a Aničce. Začaly brutálně uklízet. Zvěst se šířila rychlostí blesku. Naštěstí jsem měla dost načteno a paniku se podařilo uklidnit. Všechny se rychle naučily dodržovat potřebná pravidla - krom postižené. Plačíce přesedávala z jedné lavičky na druhou. Mlela něco o alergii a donutit ji, aby si určila jedno místo a na něm dřepěla dokud se nevyléčí, bylo marné. Usoudila, že ji nemáme rády a můžu za to já. Šla žalovat doktorce. Prý šířím zbytečnou paniku a diskriminuju ji. Och. Následoval kobereček. Doktorka zprvu vyrukovala s oblíbenou alergií. Argumentovala jsem tvrdě až pochopila, že nejedná s debilem. Obrátila. Dokonce mi i neoficiálně vytiskla Janinu lékařskou zprávu. Podívejte, přejela prstem odshora dolů. Žádný svrab. A ty vitiliga jsou - pupínky. Drze jsem vstoupila do výkladu. A scabies je svrab. I to vím. Mám střední veterinu. Tiše roztrhala papír a hodila ho do koše. Chvilku to vydýchávala a začala jednat na férovku. Když přiznáme svrab, musíme na tři týdny do karantény. Pacientky namazat sírovou mastí. Na to ani nejsou peníze. Nebudete smět ven. Ani kouřit. Nikdo neodejde domů. Opravdu to chcete? Polila mne.hrůza. I já jsem už měla zažádáno o odchod.  Asi bych to přežila, ovšem představa celodenního pobytu mezi tolika páchnoucími ženami a ještě k tomu skoro bez cigarety..  Rezignovala jsem. Doktorka slíbila, že poučí Janu ohledně posedávání a objímání. Dobrá, budu mlčet a pokusím se nenápadně likvidovat případná nebezpečí. Janička se naučila sedat na jedno místo. Sestřička nám předčasně podstrčila čisté povlečení a utěšovala slovy, jak je to dnes běžné a lehce léčitelné onemocnění, ona sama ho již měla šestkrát. Není nad teplé lidské slovo. Doktorka se nabídla, že mi sežene načerno bez receptu Infectoscab. Jen za 500. Považte. Hrdě jsem odmítla. Mně a Aničce byl schválen předčasný odchod. Situace se pomalu, ale jistě vracela do starých kolejí. Vlastně se nic nestalo. Při ranní komunitě Anička zaperlila. Poučena o zákazu používání pojmu “svrab”, šla na to fikaně. “ Paní doktorko, co to tu tak divně páchne? Jako sírou? Copak to je?” Personál zalapal po dechu. Vrchní sestra blekotala cosi o pravidelných opatřeních, běžné desinfekci. Doktorka dodala “Děvčátka, jsme v nemocnici, je to naprosto normální!!!” To už měly podezření i ty nejtupější. Každý to řešil po svém. Tak čistá záchodová prkénka a židle tu nikdy nebyly.

Blanka