Blázinec pokračování, 2

NAŠE MALÁ SOUKROMÁ ZOO.

 

Myslela jsem si, že máme malý útulný domeček s malou dílničkou a stodolou, tak akorát na bigbít. Takový hezky zabydlený, plný matrací pro hosty, křesel na posedávání a hudebních nástrojů. Prd. Máme odporně velikej barák, narvanej neskutečným množstvím dreků. Království za garsonku.

Začalo to docela nenápadně. Pár červených pupínků tuhle, pár onde. Dráček říkal „je jaro, to je normální“. V létě prohlásil „je léto, je toho všude plno“ a v září už pouze „máme teplej podzim…“ Zprvu jsme to odhadli na mravence. Občas nás v ložnici navštíví a spásají zbytky po našich lukulských postelových žranicích. Postříkali jsme Biolitem na lezoucí hmyz. Večerní svědění neustávalo. Neochotně jsem to odhadla na svrab a navštívila našeho venkovského lékaře. Ten si mne ani neprohlédl, neb naivně důvěřoval mému většinou dobrému úsudku a vyslal mě na kožní. Po několika hodinách mě baba milostivě přijala. Pro jistotu jsem uvedla kanárský pobyt a podivné příznaky. Na několikametrovou vzdálenost odhadla, že to svrab asi nebude, ale Infectoscab předepsala. Podivila se, že chci mastičku i pro přítele, zakroutila hlavou, když se dozvěděla, že spíme v jedné posteli, ale nedala. I položila jsem drzou otázku. „ Co by to podle vás tedy ještě mohlo být?“ Nenávistně se ušklíbla a poznamenala. „ To máte z těch Kanárů, ze sluníčka“. A bylo. Pracně jsme se s Drakem podělili o miniaturní tubu, pečlivě namazali a čekali. Začala jsem náruživě prát, uklízet, větrat, vysávat, vyvářet a dokonce i žehlit. Tuto činnost k smrti nenávidím a proto běžně nečiním. Doma bylo perfektně uklizeno, ale problém přetrvával. Pak jsem ji uviděla. Malou, odpornou bestii. Odskočila z polštáře. Polila mě hrůza. Blechy. Varovala jsem návštěvy, ale nikdo mi nevěřil. Pak si jednu odvezl Bárt a dvě Irena. Jali jsme se divoce postřikovat. Bohužel kvalitní poctivou chemii, která ničí i vývojová stádia Unie zakázala. Termín bigbítu (to se u nás schází okolo stovky lidí) se neúprosně blížil. Od téměř neúspěšných prostředků pro lidi, přes částečně vychytané jedy pro psy, jsme konečně dospěli k cenově dostupnému postřiku pro zahrádkáře. Vše bylo dokonale pokryto šedavým povlakem, nikde se nehnul ani vlásek, a veselice proběhla v pořádku. Nikdo si nic neodvezl. Tedy doufám.

Pár dní jsem si užívala klidu v pivním oparu při dopíjení sudů. Pak se na mém ubohém těle oblevily další pupínky. Nehojily se. Zpozorovala jsem malé bílé nudličky. Byly všude. Hýbaly se. Vyměnili jsme postel. Další úporné gruntování. Z vymydlených spár v prkenné podlaze vypochodovali červotoči v trojstupech. Další postřik. Návštěva televize. Natáčení do dokumentu Fenomén Underground. Děkuju ti Čuňasi – prý měli málo ženských….Jana (režisérka) usedla do křesla – dle Draka zcela bezpečného- a začala se ošívat. Bystrý kameraman pochopil nebezpečí a navrhnul natáčení venku. Prý kvůli světlu. Fajn chlap. Oba byli skvělí, snad to bude ke koukání, ale trochu se bojím. Tou dobou jsem spala asi čtyři hodiny denně a mírně mi hrabalo. Tož, alespoň i přes svůj nižší věk mezi androšový veterány zapadnu.

První odborná deratizace. Objednaní pánové přijeli, cvalem proběhli a postříkali celý dům, zkasírovali nás a zmizeli.Slibované výsledky vyhodnocení nasbíraných zvířátek nikdy nedorazily. Další výměna postele. Občas spíme na karimatkách, ale i ty ožily. Končíme na zemi, na bublinkové fólii. Práce a neustálé pařby. Našim kamarádům je úplně fuk, co doma chováme a chodí nás utěšovat s lahví, neb lákají do putyky. Příprava Naramu do tisku. Nejlepší zábava když nevíte co dřív, nevidíte na oči a myšlení je zakalené. Krákor. Můj nejoblíbenější festival, tady jenom vařím guláš pro všechny, peču bramboráky, prodávám keramiku, hraju a pařím.Tento jsem strávila posetá ďobanci, nevyspalá a pološílená hrůzou, kdy na někoho něco vyskočí z našeho auta nebo stánku. Nevyskočilo. Vylíhlo se to přímo před mýma očima na předních sedadlech Granady, pokrytých černými igelitovými pytli. Bylo to rezavé, v takových placičkách a byly toho stovky. Nebudu napínat –byli to moli, ale na to se přišlo až na podzim. Apaticky jsem nacpala pytle  do koše na odpadky – fuj Blanko, vše zastříkala psím sprayem na blechy a zavelela odjezd. Naštěstí už byla neděle. Asi po šesti hodinách se podařilo sbalit stánek a odvléci Dráčka z rozjetého mejdanu. Byla jsem zoufalá a neschopná rozumného uvažování. Na akci mě opět cosi brutálně pokousalo a rány byly plné divných bílých hovínek. Začala jsem věřit na blechu písečnou a objednala se na kožní do Bohunic.

Ano. Tady se narodil ten skvostný nápad. Cesta do pekel. Lékařka mě zběžně ohledala a poslala domů. „Pár vyhojených ran a pár štípanců, vy naděláte“. Upozornila jsem, že se v noci dusím, otékají mi lymfatické žlázy a mám horečku. Ty pupínky sice po týdnu mizí, ale objevují se další

a další. Jak jsem později zjistila, byl to celkem slušný popis příznaků bilharziózy, ale ta tady nikoho nezajímá. Tvrdošíjně jsem odmítala odejít a žádala shlédnutí vyšší šarží. Vzdala to a svolala lékařské konsilium. No, zní to opravdu majestátně, ale akce proběhla asi takto. Po dvou hodinách čekání mne uvedli do zasedačky. V řadách sedělo asi 15 doktorů. Civěli na mne z pětimetrové vzdálenosti a naslouchali zkrácené verzi příběhu. Vzorně jsem znovu odrecitovala všechny příznaky, ukázala na dálku rány a čekala až vyřknou ortel. Nic. Dlouhé ticho. Pak padla první otázka.“Máte doma vysavač“? Popsala jsem co vše a jak často dělám. Jediný soucitný a chápající pohled. Následovalo opět ticho, které po chvíli přerušila další záludná odborná otázka.

„ Víte co je Biolit“? A dost. Pěkně jsem jim povyprávěla o jedech, které pokrývají náš dům, o deratizérech. Pokývali moudře hlavami a rozešli se do svých ordinací. Lékařka mne odvedla nahoru, předepsala sírovou mast a poslala na psychiatrii. Jo, není nad odborníky. Usoudila jsem, že nějaké prášky na uklidnění by se hodily. Možná v tom byla i zvědavost. Kdoví. Domů se mi moc nechtělo..tady bylo všechno takové čisté. Holé zdi. Holé podlahy. Krizové centum vpadalo přívětivě. Sestra byla příjemná, vyslechla mne, politovala. Místní chovanci se usmívali. Během dlouhého čekání na doktorku se mi cosi vylíhlo z kabelky. Asi 50 drobečků defilovalo před mýma nevěřícnýma očima a odkráčelo bůhví kam. V podstatě mě to uklidnilo. Nejsem blázen. Vidím to. Psychiatrička se soustředila především na pití. Kolik piju, jak a proč. Přiznaná tři piva na týden ji neuklidnila. Ba naopak. Kdyby bylo po jejím, polovina národa je na odvykačce. Ale divnozvěř mi věřila, ubytování a odpočinek nabídla. Cvokem mne neshledala. Hrdě jsem odmítla a přijala pouze prášky na spaní a uklidnění. Při odchodu jsem taktně upozornila na čerstvě vylíhnuté potvůrky v čekárně. Odkráčela jsem vstříc dalším zážitkům, na infekční. Dvě nešťastnice za mými zády pčlivě drhly vše, nač jsem usedla či stoupla. Na infekčním byla fronta. Dlouhá. Posvačila jsem dobrotu z psychiatrie a hned čas běžel veseleji. Mohlo se kouřit venku, byla tu spousta cizinců oplývajících zřejmě exotickými chorobam a mě to bylo fuk. Panovala družná atmosféra. Dokonce jsem sestře překládala z a do angličtiny, což byla při mé znalosti jazyka vyložená drzost. Lékařka byla velice milá a příjemná. Odebrala vše co se dalo, dokonce mě i poslala na rentgen plic. Odjela jsem domů s celkem dobrým pocitem, že víc už udělat nemůžu a netrpělivě čekala na výsledky. Druhý den mi oznámila, že jsem v perfektním pořádku. Krev dobrá, játra dobrý, jen na plicích lehká konturka. „Trochu kouříte,že“? Pcha. Trochu. Po 40 ti letech vyhulování celkem zajímavý výsledek.

S úsměvem a doporučením, abych parazity prověřila v přírodovědeckém ústavu mne odeslala domů.

Inu namazala jsem se sírovou mastí a čekala na zázrak. Uklízet už nebylo téměř co, nábytek bydlel venku a šatstvo v pytlích. Tak jsem zobala prášky, mazala se sírovkou a těšila na víkend ke Skalákovi. Tentokrát se nejelo Granadou – je přece také nemocná, ale Bártovou dodávkou bez platné zelené karty a s rozbitou převodovkou. Bylo to krásné. Slunce svítilo, všude zeleno, chytili nás a stálo to jen stovku a mě bylo všechno jedno. Výlet. Pokřtili jsme knihu, odehráli s SPB podivuhodný koncert, zaprodávali si, popařili. Ráno se mejdan rozjížděl nanovo a Bárt zavelel odjezd, že má chmury. Škoda.

Návrat z přírody mě zdecimoval. Všechno tu bylo jakési vymydlené, nebezpečné koberce, nebezpečná postel. Depka. Nazítří jsme pro jistotu vyrazili na jedno srovnávací. A pak to přišlo. Dušení, mžitky před očima, šílené svědění. Byla jsem na pokraji sil. Je zbytečné hrát si na hrdinu. Je třeba vyklidit pole. Zavolala jsem na krizové oddělení – jediné, kde mě ještě nedávno byli ochotni přijmout. Řekli ať dojedu. Nastalo velké loučení. Dráček moc nechápal situaci, ale slíbil, že vymaluje a udělá to doma hezké a já slíbila, že si trochu dáchnu a za 14 dní jsem doma. Jak naivní. František nakopl oře a jelo se. V Bohunicích mne nakonec nepřijali. Asi se báli zvířátek. Ale poslali mě do Černovic. I s doporučením. Zde se mě ujali s otevřenou náručí. Slova „tady se vyspíte, tady si odpočinete“ zněla tak lákavě, tak božsky. Uvěřila jsem. Spokojeně jsem upadla do pogumované nemocniční postele a usnula jak dudek. Byla jsem šťastná.

 

Blanka