Bohnické Babí léto & Polí pět – pohled zpět

Jedna náhodně vyřčená myšlenka a díky Unijazzu jsme mohli své dvouleté výročí existence Polí5 důstojně oslavit vlastní scénou na tradičním festivalu. V následujícím textu se stručně rozepíšu o tom, jak to dopadlo z mého pohledu a dáme také prostor k popisu od stranného pozorovatele.

Mezi lidmi kolují o starém dobrém Unijazzu (následovníku předlistopadové Jazzové sekce ) různé zkazky, proto musím dopředu říci, že ke mně se toto sdružení zachovalo vždy více než vstřícně a nabídlo pomocnou ruku ve chvílích, kdy by to nikoho jiného ani nenapadlo.

Stejně tak se stalo i letos, kdy jsem mohl uskutečnit naší oslavu pod křídly unijazzího festivalu Babí léto . Myslím, že nikomu na cti netratí, že šlo o obyčejný vojenský stan a že kapely hrály bez nároku na honorář.

Vlastní realizace byl malý zázrak – bez jakékoliv finanční injekce a bez dalších spolupracovníků sestavit teprve měsíc předem celodenní dramaturgii. Povedlo se a jsem přesvědčen, že to nešlo na úkor kvality.

Původní záměr zaplatit většinu dalších nákladů z provozu prodejního stánku se sice ukázal jako lichý. Pravda, větší chumel posluchačů by asi byl příjemnější, ovšem co si budeme nalhávat – jakákoliv experimentálnější a objevovatelská hudba není v masovém zájmu. A nakonec prázdno nebylo nikdy a spousta lidí zavítala do Bohnic jen kvůli nám – co chtít víc.

Má spokojenost byla maximálně naplněna výkony kapel. Povedla se i většina nahrávek a uvidíme, u jakých renomovaných značek se v budoucnu třeba objeví.

Snad to nakonec nebude vypadat formálně, ale rád bych upřímně poděkoval všem zúčastněným - samozřejmě všem divákům – bez nich by to nemělo smysl, kapelám za jejich velkorysou vstřícnost a v neposlední řadě třem konkrétním lidem s největší zásluhou na akci: Adéle Kebrlové z Unijazzu (za podporu od samého začátku neb s Polí5 si jen přidělávala práci), Martinovi Kukučkovi (za ozvučení) a Michalovi Jindrákovi (za ochotu při zajištění dopravy a vypomáhání na stánku).

Váš
Josef Jindrák

Následující text není nezaujatý komentář, ale kde vzít příznivce podobné hudby, který by byl ochoten sepsat zprávu o konání a aby současně nebyl přítel či aspoň známý…:

Přílišná očekávání přinášejí většinou přílišná zklamání. Jak se ale netěšit, když kamarádovi funguje sebevražedné knihkupectví už druhý rok. A dokonce to oslavuje. Jako vždy šíleně – vlastní scénou s potrhlými kapelami. Tu potrhlost berte prosím s rezervou, v podstatě jde o výkvět současné, řekněme „experimentální“ české scény. Potrhlý je nápad nacpat to do spíše rodiněji orientovaného festivalu. A ostatně mnou použité slovo „experimentální“ je také značně vyprázdněné. Ale do jakých škatulek nacpat kapely Polí5 moc nevím – nechtějte po mě hudební rozbory. Každá je jiná – spojuje je snad jen to, že nejde o písničkový bigbít. A že pro běžného posluchače znějí asi tak jako by to hráli chovanci ústavu.
O to víc to láká mě…
Ovšem začínající Torze Postižené oblasti, bylo rockovým strukturám asi nejblíže. Vlastně šlo o skladby staré Postižené oblasti, které současná sestava (po onemocnění zpěváka a výměně basáka) mírně psychedelicky rozvolnila, zpěvové party převzali „deklamátoři“ a všechno to zahustila efektovaná smršť nejvýraznější kapelové postavy - kytaristy a klarinetisty Vládi Špuláka. Někdy později bych jim možná nepřišel na chuť, ale jako otevírák ideální volba a nakonec jsem sám zvědav, jestli z nich jednou něco bude, našlápnuto mají…

Ruinu jsou projekt lidí z už známějších Kaspar von Urbach, předvedli naprosto sevřený improvizační set bez tradičních starohudebních postupů – když už nástroj (saxofon) tak přes mnoho zkreslovacích efektů, takže kdyby mladičký saxofonista nebyl vidět, těžko by se poznalo na co hraje, další dva členové ovládali stoly. Stoly mi připadají výmluvnější než jakékoliv jiné označení, nevím co všechno za hradbou kabelů měli vyskládané, snad rádia, nějaké domácí spotřebiče, mnoho zvukově-efektových procesorů (aspoň to znělo jako přepestré složení), mixážní pulty etc. Výsledný postindustriální zvuk (hudba) byl dokonale symbiózní, všechno do sebe ladně zapadalo, podporovalo se… Litoval jsem, že jsem je slyšel poprvé a neobjevil si je dříve…

Další v pořadí - Birds Build Nests Underground bych snad ani neměl komentovat, aby to nebyla jen mocná adorace. Sleduji je skoro od počátky a jen spokojeně vrním jak dostávají mým očekáváním. I tentokrát dominovaly gramofony a preparované LP, ovšem nyní bez fixní kompozice a s využitím i dalších prostředků – zahlédl jsem jakýs zvukový generátor, snad mp3 přehrávač a další negramofonové nářadí. Ovšem vinylové lupání a šumění je velký balzám, vlastně mám vůbec pocit, že BBNU se, na rozdíl od ostatních, vyhnuli agresivitě.

Tím nemyslím, že agresivita v hudbě je něco negativního. Zabloudila ji využívá z rockových prostředků asi nejvíce. První skladba se uvedla zpěvem přecházejícím do řevu s podporou dvou neidiomatických kytar (vlastně je používají jako rytmický nástroj). A kdyby to někomu přeci jen znělo moc jako bigbít, zneklidní vás poslední člen souboru podivnou hrou na samotný mikrofon – pohybováním okolo reproduktoru tak vznikaly neuvěřitelně hlukové i něžné zvukové plochy (mikrofon pak střídal za multiefektovaný klarinet či saxofon – moc jsem do zadu neviděl…).

Tedy takovýhle tři kapely za sebou by snad mohli stačit jako samotný vrchol festivalu Alternativa či Stimul a ono to ještě nekončilo!

Sám oslavenec si zařadil do programu vlastní čistě imropovizační projekt Mahaut. Lidi vedle mě se ofrňovali, že si Josef hřeje vlastní polívčičku, no, mě to naopak přijde celkem logické, že si na vlastní oslavě taky zahude. Na hvězdy si pánové nehráli a přinesli nakonec překvapivě odlehčení. Slyšel jsem před rokem první jakous prenatální fázi tohoto projektu ještě bez M. Kyšperského (Květy) což bylo zcela hlukové bez jediného hudebního nástroje, vyloženě koncept „potenciální hudby“, nyní hrál M.K. na basovou kytaru a Roman Plischke (ex Zapomenutý orchestr Zeměsnivců; Skrytý půvab byrokracie) na elektrickou a to zcela tonálně. Místy až romanticky, což zrovna není můj šálek. Ale jak to bývá u improvizací, ta třetina, kdy se vše vzedme a ustoupí osobním pohledům a spojí se v jediný souhrnný pak je nejzajímavější. To se povedlo, když se ztišila kytara, basa pobublávala a podivné bicí (stejný bubeník jako u následující 01) se rozezněly delayovanými zvuky a ze stolu s gramofony, archaickým rádiem a dalšími „zdroji“ pronikl poněkud ahudební „nový sound“.

Závěr patřil skvělému příležitostnému spolku 01, který letos Polí5 vydalo rovnou na dvoualbu. Oproti desce bylo vystoupení obohaceno saxofonem (ovšem nečekejte žádný jazzový zvuk, spíše duněl jako didgeridoo…). Jejich důraz na zřetelnou poesii kombinovaný z překračováním žánru improvizingu dokonale uzavřel již noční produkci.

Příště si Polí5 bude muset na oslavu pozvat asi někoho ze zahraničí, aby překročili vysoko posazenou laťku, nebo to zase udělají úplně jinak nebo postaru se šampusem?

Vše nejlepší k narozeninám přeje
Martin Strýc

fotoreporty:
Karel Šustr
Freemusic