Claus Ankersen: Lovkyně duší
Básníci
Jestli chceš jít tam
kde žádná poesie ještě nebyla
vezmi klobouk a
své srdce a
následuj mě
Básníci jsou přesně takoví
jako jejich básně
Dokonce tak i vypadají
Intonace, účes a přístup
Od knihy v pevné vazbě
po online klenot
přesně zrcadlení
napodobení
Jako pejskaři
a jejich čtyřnohé
miniatury
štěkají v unisonu
Básníci jsou přesně takoví
jako jejich básně
promysli si to
a koukni za sebe
Tam je poezie
Lovkyně duší
Kdysi jsem byla básnířkou
co vtančí na scénu
na knihách, čtu
stojí za mnou všichni klasici
jsem přivolaná mistry
Chodila jsem na čtení
s červenou rtěnkou
tak mladá
potkala jsem básníka
tak mladého
i když byl dvakrát tak starý
a skoro tak starý
jako můj otec
mluvil se mnou jako rovný s rovným
jako s dospělou
jako s básníkem
Začala jsem psát, hlavně potom
co mě vymrdal
vznášela jsem se zatímco spal
v tom svým chlívku
takový světák pro lidi venku
takový patetický looser doma
ale byla to férová výměna
mrdal mě fakt dobře
a já mu na oplátku zlomila srdce
Byla to férová výměna
byla jsem kdysi básníkem
a před tím jsem byla djem,
rapperem, umělcem a fotografem
potom
rockovým muzikantem a pak
zámečníkem, ale o tom ještě později.
Po nějakém čase jsem zjistila,
že básníci jsou příliš měkcí na povrchu
a mají příliš zatvrzelá srdce
jako hiphopeři naruby
všichni tančí na scratche djovy jehly
Umělci měli dlouhé vousy
někteří nosili šaty
a stříleli si heroin, zatímco rockoví muzikanti byli všichni fit
sjetí na mrkvích a józe, ale příliš pitomí na to,
aby na své odlišnosti vydělali, hezké hotelové pokoje
a všechno
příliš únavné příliš brzo
a když jsem vyrostla a objevila zámečníka a klíč
k novým pokojům v krabicích mých utajených chtíčů
mé básnické dny jsou dávno pryč
ten tanec byl znamenitý
Na obranu jedné lásky
Říkáš, že mě miluješ
ale nechceš prý být romantická
Říkáš, že mě miluješ
že beze mě to nezvládneš
ale ne takhle
víš jak,
ale ne takhle
Myslím, že ta tvá láska
musí být ten druh lásky
kterému říkám afinita
miluješ mě
jako miluješ dobrý steak
nebo den na pláži
jako když potkáš dávno ztraceného přítele
nebo dobrý film v sobotu večer
miluješ mě jako dobré umění nebo super krásné šaty
jako úplně novou rtěnku
nebo povedenou momentku z nového foťáku
miluješ mě jako svou oblíbenou kabelku
Ale nemyslím si, že můžeš milovat lidi všemi těmito způsoby
Je to asi otázka vkusu a náklonnosti
a v neposlední řadě definice
Pokud někoho miluješ, jak je možné,
že nechceš líbat jejich ústa a prostě být
tak moc moc blízko
až se dotýkáš skoro všude
a bavit se ohněm, který který jistě vzplane
pouhou blízkostí
Ale je to možná to, o čem mluví sexuologové
když říkají, že žena může být fyzicky vzrušena
ale duševně nedoknutá
mokrá a suchá zároveň.
Tohle muži neumí!
To, o čem mluvíš,
musí být ta věc zvaná přátelství
o kterém nevím zhola nic
vždyť je to vlastně jen trochu víc než zvyk nebo závislost
nebo potřeba nějaké služby, která zatím není potřebná
nebo si ji plně neuvědomuješ
Takže, ty chceš přátelství
tu pohodlnou krabičku
abys uvěznila starou lásku,
a nechala ji tam
chodit ode zdi ke zdi a sama měla to nejlepší z obou světů
říkáš: musíš se o sebe starat
To já neudělám,
chápeš.
Myslím, že ženy musí být ta nejkrutější stvoření
pod sluncem,
Muži takoví vůbec nejsou. Muži znají pouze jednu lásku.
Jedno, kolikrát se přihodí
nikdy nezemře.
V našem Království není konce
jsou jen
začátky.
Překlad Jan Rypl a Jana Orlová
Claus Ankersen je cestovatel mezi galaxiemi, básník, spisovatel, umělec, antropolog a performer. Jeho práce (od poezie a povídek až po delší beletrii) se zabývá tématy jako je ezoterika, kritika systému, láska r- evoluce a magická realita. Jeho práce jsou vydávány mezinárodně a byly přeloženy do 11 jazyků. Když necestuje, nepíše a netvoří umění, věnuje se vlastní esoterické škole jógy a magie, vaření a návratu k přírodě.