Čuňas, Fenomén a já

Může za to František Čuňas Stárek. Když ke svému překvapení opožděně zjistil, že i na Moravě byl underground, „Baráky“ byly již napsané. Proto se mi odvděčil tím, že na mě poslal televizi.

Začalo to docela nenápadně. Na nějaké akci se opatrně optal, zda bych nebyla ochotna sdělit pár zážitků z dob minulých, ohledně bigbítů v Křepicích a tak. Že točí ten Fenomén a mají strašně málo žen. A já dobrák na to přistoupila. Nečekala jsem však, že se mi ozvou v tu nejnevhodnější dobu, jakou si kdo může vybrat. Z Kanárů jsme si dovezli nějaké parazity, dlouho nešlo rozklíčovat o co vlastně jde, a tak jsme zpočátku usuzovali na svrab, blechy a jiné veselé záležitosti (viz Blázinec).  Barák vzhůru nohama, prádlo po celém dvoře, vystěhovaný nábytek, na všem šedobílý nános nějaké chemie. A do toho zavolala Jana. Tedy Jana Chytilová, paní režisérka. Oznámila, že zítra tedy přijedou. Snažila jsem se ji nějak odradit, že je tu bordel po bigbítě a tak, ale ona na to velice radostně zareagovala, že to je přeci ono, abych neuklízela, a tak jsem to vzdala.

Ráno dorazili i s kameramanem. Jana se okamžitě uvelebila v čerstvě vydesinfikovaném křesle, dali jsme kafe, a začaly klábosit. Ani mi nepřišlo, že jde o natáčení. Kameraman bystře obhlédl náš holobyt a zjevně pochopil, která bije. Vyhnal nás ven, prý kvůli světlu, čímž se mi značně ulevilo. Tak jsem jim povykládala, jak jsme dělali bigbíty za totáče, jak tu máme hodné a statečné domorodce, co tu všechno hrálo a nakonec jsem i předvedla, jak neumím hrát na kytaru. Jestli z tohoto jakýsi kritik na stránkách ČT- Fenomén – Baráky, usoudil, že undergroundová muzika se pozná dle toho, že nikdo neumí na nic hrát, tak se ostatním muzikantům moc a moc omlouvám. I já na něco umím hrát, ale tento song – Spadla jsem do hnoje, má hrozně rád Skalák, a nepotřebuju k tomu kapelu a čirou náhodou se doprovázím nástrojem, který byl při jejím vzniku po ruce.

Každopádně den utekl jako voda, my jsme plkaly a plkaly, a najednou je z toho kus filmu, který někdo upraví, vystříhá a pustí do éteru. Každopádně to bylo velice příjemné odpoledne, Jana i pan kameraman byli moc bezva. Snad se mi i podařilo něco smysluplného říci a doufám, že se na mě starší a zasloužilejší přátelé nezlobí. Já jsem se do toho fakt necpala. Prostě Františkovi chyběly ženský.

Nejhorší na tom je, že se na to pak musíte podívat, protože vám to nedá, říkáte si „proboha, co to melu“ nebo „ no já vypadám“ a najednou vás začnou zdravit lidi, které skoro neznáte, opici padat kolem krku a blízcí přátelé mají uštěpačné poznámky o hvězdách. Naštěstí se u nás stále něco děje a i tato epizoda upadla v zapomnění.

Přesto si myslím, že točit dokumenty o této době je přínosem, protože jen takto, přímým svědectvím obyčejných lidí, je možno upozornit na zrůdnost totalitních systémů a nebezpečí, které hrozí při VOLBĚ nějaké hodně pitomé strany. A že jich tu máme víc. Ne, to nejsou pohádky, tak jsme opravdu žili. A lecos se opět pomalu, a ani nemohu říct nenápadně, vrací zpátky.

Takže pokud se chcete pobavit, je to tady.

O mě je ta poslední třetina, stále jsem v této partě nejmladší. Doprovod – skupina Čočka, dané songy najdete i na CD prodávaných na Polí5.

Blanka