Dcery měděné ženy - pohled na dějiny z hlediska poražených

Byly doby, kdy nikdo nepochyboval o existenci Sdružení žen, kdy byl čas menstruace posvátný a ženy jej trávily v Domě čekání, v chýši, kde seděly na mechu a vracely krev Matce zemi. Tato kniha oživuje ústní tradici indiánských žen kmene Nutka, kterou mnozí považovali za ztracenou už v polovině dvacátého století.

Anne Cameronová: Dcery měděné ženy - pohled na dějiny z hlediska poražených
Dcery měděné ženyByly doby, kdy nikdo nepochyboval o existenci Sdružení žen, kdy byl čas menstruace posvátný a ženy jej trávily v Domě čekání, v chýši, kde seděly na mechu a vracely krev Matce zemi. Měděná žena, mýtická prabába, je měděná z prostého důvodu, že pro kanadské indiány je měď cennější než zlato. Tato kniha oživuje ústní tradici indiánských žen kmene Nutka, kterou mnozí považovali za ztracenou už v polovině dvacátého století.

Nutkové (a s nimi mnoho jiných kmenů) byli v devatenáctém století téměř vyhubeni - spalničkami, černým kašlem, planými neštovicemi, záškrtem, tuberkulózou a syfilisem. Proti těmto civilizačním nemocem neměli domorodci vypěstovanou žádnou imunitu.

Běloští kolonizátoři ani v nejmenším nerespektovali jejich tadiční životní styl a z pozice „kulturní nadřazenosti“ jim vnutili ten svůj. Děti například posílali do vzdálených internátních škol, kde je učitelé přejmenovali, oblékli do uniforem a zakázali jim mluvit vlastním jazykem. Své rodiny pak děti po celá léta neviděly. Také setkání u táborových ohňů, základní kámen společenské a kulturní komunikace, byl zakázán. A to až do roku 1951! Představy o demokratických principech tehdejší americké vlády berou opět za své.

Přes všechny tyto nepříznivé podmínky však ústní tradice přežila, i když s mnoha mezerami. Pamětníci a pamětnice umírali při epidemiích stejně jako ostatní. Zde je důležité zdůraznit, že v indiánské tradici existují vedle sebe dvě linie orální tradice: ženská a mužská, tj. každé pohlaví mělo a má své vlastní příběhy. „Z mužského pohledu měl muž vždy několik žen, zatímco z pohledu pamětnic se vždy několik žen dělilo o jednoho muže.“ Příběhy žen mužům se vyprávět nepřísluší a naopak. První etnografy, kteří vnímali ženy jako podřadné bytosti, nenapadlo, že by se mohly zeptat také jich. (A nebylo to tak dávno - zájem o indiánskou mythologii začal někdy před sto padesáti lety.) Naprostá většina „domorodých“ příběhů, které jsou nám dostupné, pochází tedy z mužské tradice. Anne Cameronová získala publikované příběhy od žen z kmene Nutka, žijících pokračovatelek a udržovatelek Sdružení žen. Existenci Sdružení bylo z ochranných důvodů nutno držet po léta v tajnosti, podle Nučanulťanek však nyní dozrál Čas, kdy se s nimi podělit s ostatními a poskládat znovu mozaiku polozapomenutého vědění.

Tím se dostáváme k obrazu ženy v přírodních společnostech, který je od toho evropského (křesťanského) značně rozdílný. Vnímá ženu naprosto samozřejmě nejen jako rovnocennou, ale i určitým způsobem privilegovanou - právě díky menstruaci. V tom je rozdíl mezi patriarchálními společnostmi, kde je menstruující žena pokládána za nečistou (koho se krvácející žena dotkne, onemocní, mléko, které s ní přijde do kontaktu zkysne apod.), což vlastně není nic jiného než důkaz mužského strachu z žen. Na menstruaci je něco tajemného, logicky neuchopitelného (přestože je fyziologicky tak dobře zmapovaná). Menstruující žena není neposkvrněná Panna Maria (i když i ona musela menstruovat). Krvácení se točí kolem témat zrození a smrti, starého ženského mystéria. Právě znalost vlastního těla, jeho cyklů (které jsou v případě absence elektrického světla totožné s lunárními*, je podstatou tzv. ženského šamanismu.** Rozšířenou představou bylo, že narozené děti jsou vracející se předkové rodu - ženy tedy byly skrze svou schopnost rodit v kontaktu s s podsvětím, prostředníky mezi přirozeným a nadpřirozeným.

„Kouzelné ženy jí řekly, že se nemá stydět a nečistotu pohřbívat, ale uschovat si ji. A dokonce si jí cenit. Až se naučí přijmout i tento nejhrubší důkaz vlastní smrtelnosti, pomůže jí to najít cestu k tomu, jak už nikdy nebýt sama, jak už se nikdy necítit osamělá. Řekly jí, že čas, kdy z těla tečou výměšky, čas, kdy žena odpovídá na volání měsíce, je časem posvátným, časem modliby a usebrání.“

V období menstruace je žena psychicky nejsilnější a nejvíce napojená na své nitro (případně Bohyní, Matkou zemí) - pokud k menstruaci přistupuje vědomě. To v dnešní době zní jako fata-morgána. Stačí si vzpomenout na jednu z reklam na principu „modré tekutiny, pocitu svěžesti a plně výkonné, s muži vesele flirtující ženy, která dělá, že se nic neděje“. Fakt, že ani ta tekutina nemůže být červená, je smutný. Smutné je taky to, že žena následující mediální obraz je tak energická (ve snaze vyrovnat se muži), že se ani jednou měsíčně na dva dny nemůže zastavit, aby byla sama (se) sebou, aby si dovolila nebýt dokonale krásná a třeba chvíli přemýšlela o sobě a svém životě.***

Dcery Měděné ženy nám nabízí pohled na dějiny z hlediska poražených; na kolonizaci a na uspořádání společnosti, které je citelně harmoničtější než ta naše. Nesmíme ale zapomínat, že se jedná jen o ženský pohled, tedy pohled jednostranný. Přesto myslím, že jde o způsob jednání, myšlení a cítění, kterému se dnešní člověk odcizil- nenaučí se mu na univerzitách ani v rodinách. Proto je tato kniha důležitá.

Jana Orlová (http://jana-o.blog.cz )

Prodej knihy

poznámky:
* Luisa Francia- Dragontime
** Matriarchální kořeny šamanských kultur- rozhovor s kulturoložkou Heide Göttnerovou- Abendrothovou, in Poselství šamanů- Geseko von Lüpke
*** Teoreticky Češky za rok 2007 vyprodukovaly 6 800 tun komunálního odpadu jen ve vložkách. www.veronica.cz