Dnes už nemluvím do větru, ale do vichru

Množí se dotazy, proto uveřejňujeme rozhovor, který původně vyšel v roce 2005 v časopisu Dno. Začíná slovy: „SdCh (*1970) je pražský básník, vydavatel, muzikant, dramatik... Pohybuje se v ústraní a širší veřejnosti je tím pádem naprosto neznámý. Byla by škoda, abych jej nepředstavil v širším rozhovoru.“

JJ: SdCh je pseudonym, nakolik si chráníš soukromí?
SdCh:SdCh je kryptogram a dědictví mého mysticko-romantického období, akt duševní hygieny, vymezení teritoria, hráz mezi věčností a nicotou, hráz mezi dvěma nicotami. Mé soukromí není nikým ani ničím ohroženo. Jsem zakopaný pes. Občan Vojtíšek děsící se zvířecím strachem umírání, platí složenky, je zaměstnán, dělá špinavou černou práci. SdCh se připravuje k přechodu na druhý břeh, sní a prostřednictvím několika uměleckých oborů, které nutí občana V. okoušet v praxi, píšíc mu k nim nezbytně nutné texty, snaží se pronikat do struktury jejich založení a skrze to pochopit co nechápe; - vsoukat do cárů citlivého láskyplného masa přesný, pevný a chladný skelet. Občan V. bude vyčerpán k truhle, SdCh může zasypat bezednou propast na pokračování. Myslím, že nejde o schizofrenii.

JJ: Dětství jsi prožil za reálných komunistů, jak jsi to vnímal?
SdCh:No přeci jako dítě. Bezprostředně a intenzivně – jako svět kde budu stále šťastný, uprostřed zábavných a vzrušujících her.

JJ: Ale po základce ti už nějaká reálně socialistická zkušenost musela zasahovat do života… SdCh:To jsem čekal, že to budeš rozpitvávat… Tady jde hlavně o takové to rozčarování, jako dítě jsi takový otevřený a pak zjistíš, že všude jsou schizofrenici, někde lháři a kdesi neomylná nadčlověčí prý úctyhodná monstra, ale to jsem měl dost pozdě. Já jsme se nedostal, jako většina mých vrstevníků, k žádným jiným pramenům či informacím než těm oficiálním; jednou k Solženicynovi, což jsme bral s rezervou, protože jsme si myslel, že taková zvěrstva prostě nejsou v tom rozsahu možná a první Havlovu fotku jsem viděl při revoluci… Mě ty komunisti tím samopalem sedmdesátých a osmdesátých let rozstříleli nejen vkus, ale i politickou způsobilost.

JJ: U nás obou lze omluvit, že jsme byli ještě relativně mladý, když přišel listopad 89…
SdCh:To jo, ale myslím si, že jsme hlavně byli jaksi determinovaný, tím, že jsme neměli na nic napojení, vždyť já byl úplně mimo, já jsem nepotkal nikoho z těch kruhů, kdo by mi mohl něco osvětlit a vymknout mne. Já chodil na fotbal a ta naše parta byla rozhodnutá, že budeme pít a veselit se navzdory. Zprávy Svobodné Evropy vnímal jsem jako vysílání mimozemské civilizace. Snad to pramenilo z mé povrchnosti či zbabělosti, že jsem nestál víc na okraji… Velmi nerad bych se na cokoli, tedy i na mládí, vymlouval. To by bylo povrchní a zbabělé.

JJ: Co výběr střední školy a podobně?
SdCh:Já nevím co říct, mě to vůbec nezajímalo. U nás v rodině jsem byl určen k lopatě, to bylo rozdělený dle klíče dědičnosti, asi. Rodiče mě dali vyučit číšníkem, čistě racionálně uvažujíce, abych měl peníze. Budoucnost přeci neměla tvář, ale masku.

JJ: Kde jste bydleli?
SdCh:Nejprve u rodičů mé matky na Pankráci nedaleko Vyšehradu, potom jsme v roce 1976 zamířili do vlastního na Jižním Městě. Panelstory mohlo začít.

JJ: Co dělali rodiče, máš sourozence?
SdCh:Můj otec řídil podivuhodný jednomístný náklaďáček Multicar. Jeho pracovištěm byl Husákův Pražský Hrad. Máma byla pradlenou v mateřské školce na našem sídlišti. Mám bratra, byli jsme však dva jedináčci, on je o třináct let mladší, dobrý borec – říkáme mu Špačín.

JJ: A co předci a děti?
SdCh:Rodinné kořeny jsou v Praze a Moravském Krasu. Vždy plebejové. Proto mám ženu s rodokmenem. Dvě dcery vymřou mne po měči, Barborka a Vilma zvaná Pekaro

JJ: Stihl jsi před vojnou ještě nějaký zaměstnání?
SdCh:Hned po maturitě jsem dělal v restauraci Labe u vysoký školy SNB v Modřanech právě číšníka. To byla drsná zkušenost - pak jsem myl už jen krátce nádobí, protože jsem odmítl běhat po place a nakonec jsem se s tímto zaměstnáním rozloučil už navždycky – alespoň doufám…

JJ: Vojně jsi se snažil nějak vyhýbat?
SdCh:Ne, to jsem bral naprosto fatálně, dokonce jsem řekl na odvodu, že jsem naprosto zdravý a nic mi nebrání bránit, ale hned jak začal platit zákon o civilní službě, tak jsem po osmi měsících mezi vůbec prvními odešel na civilku… Já jsem se před vojnou ostýchal nějak chodit k doktorům a hrát to na blázinec a navíc jsem si říkal (a to bylo takový blbý furiantství), že těm bolševikům na to seru hrát divadlo, že jim klidně na tu pakárnu půjdu. Taky jsem to chtěl mít co nejdříve za sebou. Vojna byla ideální škola improvizace, jinak tomu nepřikládám žádný význam… Ochutnáš stesk, ponížení…no dobrá.

JJ: Kdy jsi začal něco psát? Vzpomeneš si na nějaký impuls ?
SdCh:Mohl bych říct v pubertě. To zní ale odporně. Svou první báseň napsal jsem na prahu jinošství. Impulsem (lépe – inspirací) byla Vrtbovská zahrada (ta osmdesátých let) a v závěrečné sloce fatálně, neomylně jsem zamířil k tématu svého konce. Od té doby vlastně nic nového nepíšu. Veselý jinoch s hédonistickými sklony excitující se představami své mortality, případně postmortality. Dost povrchní, myslím, s občasnými ponory. Mým oborem byla exhibice – vlastně dlouhá léta… Má nudistická zvíkovská anabaze je v paměti mnohých.

JJ: V mé paměti ne – co to znamená ta zvíkovská anabáze?
SdCh:Tak nazývám úsek cesty mezi hradem a podhradím, který prošel jsem nahý uprostřed turistické sezony volaje, že „splývám s přírodou“, klada předtím jistu typickou část svého mužského těla na stůl u stánku, nazývaje ji „zvíkovským raráškem“. Byla to velká legrace – roky 1987, 88?.

JJ: Co jsi tou dobou čet´?
SdCh:Hodně mě uhranul Hrabal, napodoboval jsem to jeho hédonistické pojetí… a Vančura, u něj jsem miloval a napodoboval ten jazyk připomínající mi „zasněženou cestu umetenou vichrem“. Oficiální literaturu zkrátka – to souvisí s tím, co jsem už naznačil dříve.

JJ: A před vojnou?
SdCh:Ani nevím, to byli samý blbosti. Suchohorníčkovskowerichovské paravariace té moudrosti klaunů jejich posrané.

JJ: Jaký neblbosti jsi pak začal číst a systémově vyhledávat další autory, teda vyhledáváš je vůbec?
SdCh:No jistě. To z čehož vlastně vycházím do dneška, to byl ten trojúhelník, vlastně čtverec, dá se říct: Ladislav Klíma, rozvratitel, ten v první řadě, to bylo úplně to nejzákladnější; pak nakladatelství Trigon, Zadrobílek, kromě toho Klímy začal vydávat i esoterickou literaturu, objevil pro mě Váchala a Piera de Lasenic a pak jsou Deml, Březina…

JJ: To jsou prakticky samý Češi, co světová literatura?
SdCh:Josefe, řady jmen víceméně známých autorů jsou k unudění, ale dobrá – třeba Meyrink a jeho zasvěcovací romány.

JJ: Ten je ale zrovna příliš spojen s Prahou a Čechama...
SdCh:Stejně jako Kafka, toho četl každý… potom mě zajímají takový věci jako musejí zajímat každého – prokletý básníci a podobně, věci výlučné, protiproudové, patologické, solitéři, outsideři, ranaři, kofři, mozci, ale já jsem starej čechofil, přes ten jazyk mám bezprostřední, řekl bych synchronní zážitek…

JJ: A překlady?
SdCh:Samozřejmě také, ale nejvíc mě zasáhla česká literatura, česká muzika, já taky nikde moc nebyl…, miluji české teritorium skrzeva kosti několika básníků uložených zde po hřbitovech. Já se dobrovolně dusím v téhle kotlině, protože věřím v její výlučnot. Čechy jsou jádro pudla a v Čechách i je jádro pudla. V tom to je! – Důležité je říci, že nejvíce mne zde drží kosti Máchovi, jehož miluji (abych jej parafrázoval), protože nenávidím. Neboť oněměl v nás navěky tu snad nejkrásnější, protože nejbolestnější, strunu zahravše na ni tak, že nikdo soudný o ni už nezavadí.

JJ: Začátkem devadesátých let jste se scházeli s okruhem Barrandovské čtyrrky, kdo tam byl ještě?
SdCh:To bylo už od poloviny osmdesátých let. Barrandovští maskéři Ondra Tejml, Jan Martinů (dnešní Stylus), tvé kapelní stříbro Jakub Žid a já. Svůj handicap, že nejsem barrandovským maskérem dohnal jsem jako brigádník barrandovských stěhováků. Spřízněni byli zkrátka naši přátelé. Od Petra Coufala, dnešního Formše výtvarníka, po Fínu; báječného milevského milovníka heavy metalu, který spatřil přízraky zvíkovských jezdců. Důležité je toto – Barrandovská čtyrrka byla svobodná a divoká pijácká společnost s bohatýrskými přesahy a spontánními rituály. A bylo to tak dobře. Naši krajinou bylo okolí Zvíkova. Stejnojmenný almanach B4 vlastně toto období se zpožděním a vlastně nepatřičně uzavírá.

JJ: Jak jsi se s těmi lidmi vlastně seznámil?
SdCh:To bylo jednoduchý, Ondřej Tejml hrál levý křídlo ve Slavoji Praha kde jsem já chytal a on byl maskérským učněm a ostatní byli jeho spolužáci.

JJ: Tohle období bylo asi hodně důležitý, ne?
SdCh:To ano, ale musíš si uvědomit, že bylo hodně divoký a proto trochu nepřehledný. Pro nás byl úžasný objev existence a účinků alkoholu, ale to nebylo jen to, že bychom byli pořád nalitý, pro nás bylo nejpříjemnější někam jet a chodit tam po hospodách a do těch hospod jít přírodou, to bylo hodně důležitý, v té době i víc než dívky. Zajímavé je, že přechod od divokosti k temnosti prožitků souvisí s feminizací našich mladých životů.

JJ: Jak se do toho dostala ta literatura?
SdCh:Těžko říct, přesah přes prachsprostý pijáctví, ta a muzika bylo obzvláštnění bez kterého by to nešlo. Hlavně jsme mluvili o tom co se bude dělat, co nás zajímá, především patologické jevy obecně a přestože jsme nic neprodukovali, výtvorem byl hlavně ten způsob života. A navíc v těch letech je přeci sebedestrukce úžasným dobrodružstvím, které není od věci zaznamenat. – Literáti rostlí by si rvali vlásky.

JJ: Jak se do týhle společnosti – okruhu dostal třeba Petr Coufal?
SdCh:S Petrem jsme byli sousedi, on bydlel dvě patra podemnou na sídlišti, my jsme spolu kamarádili už jako malý kluci, ale Petr do téhle party moc nezapadl, on vlastně do žádný party moc nezapadl. Jeho památná návštěva Kučeře, to byla ta víska kam jsme jezdili a kam jsme jej nemohli nikdy dostat a když jsme jej tam jednou dostali, tak se po flámu probudil (pravda v dost bizarní, řekl bych konstalaci těl) a křičel: „tady jsem naposledy!!!“, a utíkal dvanáct kilometrů pěšky do Milevska na první vlak zpátky. On s námi hlavně chodil na ty středeční čtení.

JJ: To bylo co za akci?
SdCh:To jsme se pravidelně scházeli v Branické nádražní retauraci. Tam už chodila Jana Rokosová, fotograf Petr Šafránek, Jana Viktorínová (Viktorka), David Vokurka…, četli se autorské věci – nic jiného se netrpělo.

JJ: A tihle lidi se do tý party dostali jak?
SdCh:Já to mám v mlze. Třeba Davida si vybavuji, jak pořád nesměle sedí v koutě a usmívá se, já jsem vůbec nevěděl kdo to je a kde se tam vzal, někdy ho někdo přivedl (asi to byl J.Ž.) a on už s námi zůstal a chodil dál.

JJ: Co se, mimo popíjení, v tý hospodě dělalo?
SdCh:Ona to byla zasklená putika na perónu, takže v zimě to bylo dost drsný, četli se autorský věci, byl to takový bod odkud jsme vyráželi na další akce, třeba na první koncert NZO.

JJ: Kdy se začala vytrácet potřeba udržovat tuhle partu jako Barrandovská čtyrrka? SdCh:To se začne vytrácet postupně. Jenda měl vždycky propady, Jakub pak měl docela odstup, protože byl nasranej na Honzu…

JJ: Proč?
SdCh:Protože nás několikrát podrazil a mnohokrát nesplnil co slíbil, ovšem v zásadních přímo záležitostech. Pro mne to byl průvodní jev, Kuba to bral vážně. Já ti řeknu, jak to všechno skončilo – já jsem to tenkrát jasně řekl: jednoho dne až to pití prostě neroztlačím, tak bude všemu konec a tak tomu taky bylo. To sepjetí pro mě skončilo s tím, že jsem už nemohl žít tak divoce a intenzivně jak jsem si představoval, protože mi k tomu to tělo nechtělo sloužit. (Ale tady musím vsunout poznámku, že to mám řádně promíchané, jako ve sportce, posloupnosti berme s rezervou – model je ale jednoduchý B4 - B3 - B2 - šmitec).

JJ: To čtyrrka tak stála na tvé osobě?
SdCh:Vůbec ne – znovu důrazňuji, že šlo svobodné bratrstvo svorných pijáků. Navíc mám neodbytný pocit, že jsem vlajku třímal nejdéle a nejpevněji, až nejkřečovitěji. První ligu jsem opustil dosti dlouho po zlatém období B4, tam není tato návaznost či tak bezprostřední návaznost.

JJ: Pak vznikla kapela Neslyšeli Zarathustru Orchestra, jak to bylo, hrál jsi někde už předtím, co jsi poslouchal za muziku?
SdCh:Jakub ti samozřejmě řekne, že NZO není název kapely, protože jsme se přece nijak nejmenovali. Hráli jsme pouze skladbu Neslyšeli Zarathustru. To víš, Jakub se nebojí nicoty tak jako já, který razím název NZO aspoň pro druhou fázi našeho období.
Ale od začátku: Petr Coufal (alias P. Formš) si se mnou dal kolem roku 1990-91 tajemnou schůzku U Zelené žáby a tam přinesl textové pásmo Okusovači mrtvol aneb Neslyšeli Zarathustru s tím, že je nezbytně nutné vytvořit skladbu na způsob Plastikovských Pašijí. To se nám s Jakubem nezdál problém a tak jsme vzali (on bubínek a já dětskou španělku), vylezli s Petrem na padlou vrbu u Průhonic, nechali se hned vyfotit a začali první zkoušku. Hudebně jsme si to rozdělili, část jsou Jakubovi skladby, část moje.
Před premiérou stál tu ansámbl v dnes pro mě až mýtickém, slzy do očí mi ženoucím obsazení: Petr Coufal – libreto, zpěv, Jakub Žid – zvukové plochy, bubny, zpěv, já – zvukové plochy, kytara, zpěv, Jana Rokosová (dnes Židová) – plechovky (ty jsme jí jedné mrazivé noci škodolibě zahodili), Dana Stříbrná – rytmika, Jan Martinů – housle. Dobrý bože! Po několika neuvěřitelných provedení opusu (chalupy, silvestrovský a zahradní koncert) došlo v další fázy k obměně složení i přístupu. Hráli jsme už jednotlivé skladby od drobných motivů a zlomků přes pijácké, mystické, náboženské písně, historické fresky, zvukové plochy, parodie až po nepřekonané milostné melodrama Alex.
NZO byla tedy má první zkušenost společného dosahování nějakého zvukového řádu.

JJ: David Vokurka přišel až pak?
SdCh:To bylo až v druhý fázi kapely, když se začalo zkoušet v Chuchli u něj ve Sklepě. To už pomalu některý lidi odpadávali – nejdříve moje dívka Danda, ta se styděla, pak se začal vytrácet Jenda a Petr Coufal odešel už od těch Marčanů…

JJ: To byl památný koncert, vem to odzačátku…
SdCh:Přišel za námi nějaký Kubův známý a řekl: „My jsme Perla Moravy a hrajeme U Marčanů a není problém, abyste tam hráli s námi“. Což se nám líbilo, neboť do té doby jsme hráli jen po těch chalupách. Na koncert jsme jeli tramvají. To šlo dobře, protože jsme neměli žádnou aparaturu, já hrál na španělku do který jsem přilepil otcův mikrofon od Grundiga a to jsem měl zapojený do starýho kotoučovýho magnetofonu s malým reproduktorem, ostatní nástroje hráli akusticky. My jsme v tý době asi museli působit jako mimozemštani, já si myslel, že kombo je nějaký bicí nástroj…
Nejdříve hrála Perla Moravy a to byl už hostinský načatý, protože oni hráli takovou kakofonickou recesistickou hudbu. Pak jsme měli hrát my, na kytaru mi dali snímač na housle (poprvé jsem slyšel kytaru z beden) a nazvučili nás, ale Petr Coufal měl nějaký problém z lidma z Neočekávaného dýchánku, to byla ta třetí kapela a utíkal ze sálu a řval: „S takovejma svazáckejma debilama tady hrát nebudu, abych jim dělal šaška“. Takže jsme byli najednou bez zpěváka, tak jsem to měl odzpívat já, ale vyřešilo se to samo. Po pěti minutách přišel pingl a řekl, že jestli nebudeme hrát něco normálního, že nás vypne. My jsme volně pokračovali a on přišel po dalších dvou minutách s tím, že přestává točit pivo dokud budeme hrát, takže jsme to museli pod tlakem svalit a nastoupil Dýchánek. Když si na ně vzpomenu, dodnes se orosím, to byli vpravdě svazáci, vedl to člověk, který si nechal říkat Dylan a hráli všechno možný včetně Tučnýho. Takže jediného veřejného koncertu jsme odehráli asi jen sedm minut…

JJ: Jaký byl konec NZO?
SdCh:Jednoho dne zjevili se za mými dveřmi Jakub Žid a Jana Rokosová a s vážnými tvářemi mi sdělili, že si musíme objasnit budeme-li se v NZO ubírat cestou Garáže nebo DG 307. Jak řekli tak udělali. Šli za DG a já?...nadlouho nikam, ale měli pravdu nakonec.
Je nutné dodat, že v té době jsem už asi nad NZO zlomil hůl, protože jsem byl líný a povrchní floutek a nejspíš mne to moc nebavilo – a to byla míra všech věcí. J+J tuhle historku popírají – ale já je mám stejně rád. Nazdar Kubo, nazdar Jano!

JJ: Co si v tý době poslouchal za muziku?
SdCh:Já jsem si vystačil (když pominu Velvet Underground) se Psíma vojákama a Garáží a samozřejmě, skoro až povině, s PPU. Ovšem hudbu jsem nikdy nijak systematicky nevyhledával. Oslovoval mě hlavně ten Tony s tím svým dekadentním postojem a Filip Topol se svým nasazením a sebedestruktivním zápalem.

JJ: Už tenkrát fungovalo tvé vydavatelstv?
SdCh:Vydavatelství je silný a velmi neosobní pojem. Ano, už tenkrát jsem přepisoval v ruce práce své a mých přátel, velmi špatně je graficky upravoval, xeroxoval, amatérsky vázal a rozdával. Daleko lepší už byla a je spolupráce s VICTORY FACTORY Jany Viktorínové. Viktorka je precizní a má svůj „rukopis“, navíc má vkus (já vlastně vůbec ne – kýč mne má na lopatkách, ale netuší, že až ho vstřebám, tak ho jediným úderem proměním v umění).
Nejblíže obsahu pojmu vydavatelství jsme byli s J.Ž, když jsme založili ÚNIK (daňový a z reality), koupili kopírku, vydali tři tituly popelnicové edice a já jeden výtisk prodal (Tristana Tzaru) cizímu pánovi za deset korun v metru při prodeji novin. Nejblíže ve smyslu jen záměru, samozřejmě.
Řekněme, že vše vystihuje má značka Creatura Culina Slach. Je tu tvoření i obskurní charakter jeho prezentace, domácí, kuchyňský duch agendy. Mohu dělat téměř, ale ne úplně, všechno. Linie vede před razítky.

JJ: Kolik jsi vydal celkem titulů?
SdCh:Asi dvacet.

JJ: To není málo, proč to víc netlačíš?
SdCh:Musíš si uvědomit, že jsem byl uhranut těma solitérama nebo outsiderama. Mě nic jinýho nezajímalo. Dneska je to snad hloupá, zastydlá póza – být co nejvíce zakopán. Vše co zavání oficialitou mě ale odpuzuje, to mohou dělat jiní, můj záměr je, aby to spatřilo světlo světa. Mám až fyzický odpor k tomu prahu, kde začíná tuhnout lidské v personální… objeví se hošo, kterého neznáš a začne ze svobody sekat nepohodu… Oficialita je přeci ráj přežvýkavců. Oficialita je esence politiky.

JJ: Kolik jsi napsal svých sbírek ?
SdCh:Ono se nedá mluvit o sbírkách, jsou to takové záchytné body v mentálních, emocionálních i duševních výspách a končinách. Vydal jsem jich devět, když nepočítám texty Periferie 42.

JJ: Periferii 42 zakládáš po delší hudební odmlce, jaký byli okolnosti vzniku a co to vlastně bylo za hudbu?
SdCh:Okolnosti vzniku nejsou složité. Rána mé ješitnosti. Řevnivost. Nó, ano – není tedy náhodou, že v Řevnickém lesním divadle kývl Martin Vocel na můj návrh založit hudební soubor.
Periferie přes všechna omezení vyplývající z velmi omezených hudebních schopností většiny ansámblu měla v tom nejlepším velmi blízko tomu, co jsem považoval za výraz adekvátní mému pojetí hudby jako prostředku osvalení , takový dojem měl jsem také z pozdních NZO.

JJ: Řevnivost vůči komu?
SdCh:Vůči J.Ž., protože mě nasral. Já jsem, dalo by se říct pohrdavě opustil NZO, a on si založí novou podobnou kapelu (Ginnungagap, pozn. red.) a dokonce si dovolí mě pozvat na poměrně povedený první koncert. Sice se mi to líbilo, ale urazilo mě to, prostě jsem si řekl „tak já taky…“.

JJ: Spolu s tebou je tedy otec zakladatel Periferie42 Martin Vocel, odkud jej znáš?
SdCh:S Martinem jsme hrávali fotbal jako malý děti, on je taky z Jižňáku, pak jsem ho leta neviděl a pak jsme se zase potkali, snad po patnácti letech, protože byl spolužák Davida Vokurky na vysoký. Na tom festivalu v Řevnicích jsem se pak dozvěděl, že hraje na bicí (měl za sebou asi dvě hodiny u bubeníka dnešního Čechomoru). Ve dvou se ale kapela dělat nedá a když jsme se poprvé sešli u Davida jakoby na zkoušce, tak se zjistilo, že má trubku a housle a protože chodil s Viktorkou, tak ta musela hrát na flétnu na kterou uměla. To byl ten základ a pak Martin přivedl Pepu Kytku na basu, kterého znal z Jižáku.

JJ: To je samý Jižák, chvála panelákům! Tvorba byla společná, jako třeba u NZO?
SdCh:Ne, od začátku Periferie jsem už všechno nosil já. A první koncert byl tedy na Kadeřábku?
SdCh:Ano, rok předtím jsem tam měl svatbu a protože se tam všem líbilo, řekli jsme si, že příště tam uděláme první koncert Periferie a těsně před realizací se na to začali nabalovat další věci, takže se z toho udělal ten první festival.

JJ: Periferie 42 hrála celkem dlouho, proč se nakonec rozpadla, nebo jsi ji rozpustil?
SdCh:Rozpustil. Narůstali spory s Davidem Vokurkou a poslední kapka byl festival na Roztylech, tam se povedlo všechno co mě na kapele štvalo. To jsem slezl z podia a řekl: KONEC. Viktorka mi pak řekla, že kdybych to neukončil, tak by odešla stejně. Rozpuštěno na Roztylech… tak.

JJ: Kadeřábek pořádáš dodnes, vždycky se kolem toho trápíš, ale další rok jdeš do toho zas, jak to probíhá?
SdCh:Já ho jen spolupořádám. Je to rodinný festival bez vstupného s rozpočtem kolem 3000 Kč, které má vydělat bar s lidovými cenami a tombola. Pořádání takového podniku moc zábavné není, natož o tom číst. Pro mne je lákavé mít jednou za rok prostor, kde můžu představit něco ze své práce 60, 80 i stovce lidí. Až mi to začíná být trapné – měl bych se trochu vytěsnit, vždyť už ze mě někteří musejí mít srandu – živý inventář, starý chlápek s novým kusem. Jan Burian první čtvrtek v měsíci v Malostranské besedě – už dvacet let… (smích)… Jirka Dědeček úterky…

JJ: Letos bude v květnu už sedmý ročník, ale pořád mám pocit, jako by to byl festival jen pro kamarády a že nemáte ani zájem o veřejnost?
SdCh:To je jednoduchý, to je dané kapacitou toho místa, tam nelze přivézt 200 lidí, hranice je těch 100 lidí. Asi to teď bude poslední ročník dělaný tímto způsobem, s tímto rozpočtem je těžké přivézt vždy něco zajímavého

JJ: Co tam bude? SdCh:RND se rozloučí s Pepou Kytkou – Pepíčku, pa, a moc ti děkuju! - (už máme nového basáka, hrával ve Svérázu), z kapel ještě přijedou Munka Sostali, Typ Skršín, Cain da Breth a já tam budu mít Varlenův marionetový poloautomat – to bude velké překvapení, především pro mne. Rozhoří se oheň a já zas houby užiju…

JJ: Ve své tvorbě nejseš zrovna „politicky angažován“, ale máte jednu protikomunistickou píseň, jak je to s tou politikou?
SdCh:Kladivo na vrahy je exorcismus. Nejde o politiku, jde o zachování spojitých nádob svobody, kultury a v důsledku holého života. Má-li zlo tak krystalickou podobu, nevím proč váhat. Tihle zákeřní lháři tě obtáhnou dráty raz dva. Že ke smíření s nimi zavelel vlastně hochštapler a guru normalizačních měšťáků je příznačné a kluzké. Stop, jinak se zbytečně rozzlobím. Kladivo je nejenom nástroj – je zbraň, je známá příručka, je odporný symbol.

JJ: Na Kadeřábku jsou i premiéry tvých her, jak jsi se dostal k divadlu?
SdCh:Přes Zmrtvýchvstání Střemchy Damiána – asi po osmi letech od jejího vzniku tu byla vůle tu hru zrealizovat. Šlo o první a vlastně poslední zkušenost s činohrou. Činoherní sekce divadelní společnosti Miloš & Matěj je od té doby zazděna. Nebylo to špatné, ba zábavné, ale velice zdlouhavé přípravy odvislé od možností a v nejhorším rozmarů více lidí mám dosti už dávno z obou kapel.
Loutkové divadlo mé tchýně jsme sundali z půdy vlastně dávno. Méně dávno sáhnul jsem k němu jako k nouzovému řešení – dnes je mé indiánské jméno Ten, který své loutky při děkovačce líbá! Je báječné smrtelně vážně směřovat aplaus skromnými gesty na mé dřevěné přátele. Kromě toho, že je animace loutek vzrušujícím, přesahovým zážitkem, jsem schopen zrealizovat poměrně složitý opus od napsání, přes výpravu, zkoušení až k provedení ve velmi uspokojivém časovém rozmezí. Vše zůstává ještě čerstvé, živé a tedy zajímavé. U loutkových představení to myslím není na škodu. Souvisí to také s tím, že nejsem a nechci být nějakým pravidelným interpretem. Uvádím věci v život, ano, když ale občas vidím některé ty opusy a kusy na podpůrných přístrojích – zděsím se. Přijde chlápek a dělá to po tří sté. Kdepak… Přijde děvče a bylo tu naposledy před deseti dny. Koňské nátury.

JJ: Jak je to u tebe vlastně s psaním divadelních her, které jsou nyní asi nejdůležitější a nejdokonalejší tvou činností? Jak tě napadlo napsat třeba Návrat?
SdCh:Návrat není první, první je hra inspirovaná Vančurovskou češtinou, ve které vystupovala ta naše Barrandovská čtyrrka a v podstatě to byla taková parafráze na ty naše Zvíkovské výpravy. A ta je ztracená, to bylo jen pár dialogů, ale klukům se to asi líbilo, protože se smáli. Ale proč píšu hry? Protože mi to nejlíp jde. Zjistil jsem, že mi nedělá problém psát dialogy a monology, ale to neříkám, že jsou dobré, ale píšu je lehce, dobře se mi to vymýšlí. Samozřejmě mě taky napadlo, že bychom ty hry mohli taky realizovat, abychom jenom nechlastali. Ovšem při Zmrtvýchvstání Damiána Střemchy jsem byl už na celé to společenství naštvaný a psal jsem to pro přední divadla (smích). Hlavní bylo zjištění, že mě to baví. Pak jsem spolu s Jakubem Židem napsali společně Rukopis Žižkovský o Noemově arše. Ještě následoval Návrat a pak už jsou asi jen ty věci z posledního období psané rovnou pro loutkové divadlo.

JJ: V té ranné době jsi nějak sledoval co se děje na divadlech?
SdCh:Ne, vůbec. A teď už vůbec nemohu nic sledovat. Pořád mi říkají: „to je jako tamto a tohle jako tamto…“, jsem štvanec, skoro nic nečtu z poesie, neposlouchám kapely, do divadla skoro nechodím… A přesto – „hele, to je jako…“ a já říkám: „Ty vole, to moje je o pět let starší…“ (smích).

JJ: Po rozpadu Periferie to vypadalo, že už žádná kapela nebude a pak jsou tu najednou Ruce naší Dory, jak to?
SdCh:Kdyby to neinicioval Martin Schwarz, tak bych už asi hned tak do ničeho nešel. Přišel za mnou na vašem koncertu s nabídkou na kapelu, sice jsem mu na to kývnul, že se ozvu, ale moc se mi do toho nechtělo a asi bych to nechal být. Ale on se nedal a když jsem si to srovnal v hlavě a řekl si, že kdybych si vzal sebou Martina Vocela a Pepa by kývnul, tak by se to dalo zkusit. A oni na to kývli, doma jsem měl několik skladeb pro P42, začalo to.

JJ: V RND mi připadá, že už nemáš takové slovo jako v Periferii, jak to je? SdCh:To víš, dlouhodobá diletace v jakémkoliv oboru jednoho opotřebuje. Připřahám tedy cizí koně. Dále však jsou tu tři lidé ochotní pracovat s mými texty a motivickými embryi, a mě je to úměrně rostoucí sebereflexi žinantnější a žinantnější je komandovat. Takhle hloupě na to nahlížím. Je mi jasné, že jiní kapelníci šílí z těchto slov… Má představa míří dělat jedno až dvouakordová osmiminutová noisová melodramata. Tady vidíš, jak se mohou rozevřít nůžky představ a realizace, když člověk, jak už jsem řekl, hanebně dlouho diletuje.
Vykopal jsem se z experimentů jako z nouze ctnosti. Procházím s RND úsek, který jsem neprošel jako jinoch – dělat bigbít. Je mi jasné, že rock není kdovíco, já ho používám, nesloužím mu. Je mi ta scéna k smíchu. Vlastně kolik je v Čechách autentických rockerů – dva? – Tony a Ducháček? Nemám rád svou kytaru. Na čisté muzikanty, instrumentalisty, bůh chraň, multiinstrumentalisty, bez přesahů pohlížím s despektem jako na cvičené opky a za to mi hudební nebe zůstane naštěstí uzavřeno. Setkat se po smrti s frontmany mostrkapel, Mercurym třeba – to je peklo – ne? Šou sice být musí, ale nikoli nutně…

JJ: A co deska?
SdCh:S RND jsme uskutečnili nahrávku, tzn. prolezli provazy ringu. V Lucerně je ale zhasnuto. Udělali jsme 144 chyb z dvouset možných, no bylo to poprvé… Po bitvě je každý generalissimus… Nebude Anděla, budou putti… (smích).

JJ: Hrajete už celkem dlouho, proč vznikla deska až teď?
SdCh:Bylo to přenošený, ale taky jsme nahrávali až nyní, protože Martin Schwarz právě pořídil nahrávací věci, abychom si to mohli udělat sami. My jsme dříve nechtěli do studia. Být tam opuštěni, mít pocit, že někoho zdržujeme.

JJ: Proč?
SdCh:Prostě jsme se na to necítili. Ostatně i teď původně mělo jít pouze o vydání textů RND a teprve protože Matin pořídil ten mixák jsme se dohodli, že pořídíme i muziku. Martin to taky bral jako jakous archiválii k těm textům a teprve při míchání jsme to začali považovat za album.

JJ: A není to na album moc dlouhé?
SdCh:Dneska vím, že to mělo být takhle: neměl jsem přistoupit na to, že se udělá tlustá čára za Periferií 42 a mělo se udělat pět věcí od ní plus dalších pět věcí, který jsem měl pro Periferii napsaným a které udělali až RND – z toho měla být první deska; druhá deska měla být tahleta bez těch pěti psaných pro P42 a teď se měla chystat třetí deska a to od skladby Dcera et cetera. To je moje představa jak to mělo být a mám ji strčenou za kloboukem.

JJ: V roce 2001 jsi zorganizoval výstavu Samizdatní, která až tak úplně nezapadla, o co šlo?
SdCh:Nic velkého, asi 16 skel 50x60cm, asi 10 autorů zpřízněných s B4; vystavovai jsme především práce z okraje knižní kultury.

JJ: Jak tě ta výstava napadla, nakonec byla celkem úspěšná (celkem asi šest míst instalace nebo festivalů…)?
SdCh:Napadlo to muže smutné postavy Luboše Pavla, když zíral do mé skříně s písemnostmi. Mám vtíravý pocit, že většinu práce odvedla Viktorka. Hodně se lezlo po štaflích. Na festivaly jsi to nafedroval ty, ne? Výstavnictví je nevděčný a dosti statický obor. Rada – nikdy nepodceňujte uvedení do kontextu jako jsme to udělali my. Lidé jsou zvědaví a rádi vědí, na co se dívají.

JJ: Jak to, že Luboš nyní používá značku Samizdatní dál, když do té party nepatřil?
SdCh:Mluvil jsem s ním o tom, ale on říká, že to chápe jako značku pro ideu vlastních nákladů či další spřízněnce té idei. Posouvá to někam jinam, je to typická Lubošovina, nechci tyhle věci řešit, nakonec ten termín vymyslel on (ale pro konkrétní skupinu s uzavřenou kapitolou) a my to jen takto přijali.

JJ: V tvé zatím poslední sbírce Psí setba hodně reflektuješ osobní život, nebojíš se že to bude nesrozumitelný pro lidi, který neznají souvislosti?
SdCh:Ano, je to velmi osobní text, v otázce jde ale o to, zda jsem svou osobní zkušenost, ty mnody jen drobné glosy velmi privátních a mnohdy efemérních hnutí poeticky nastavené mysli dokázal přenést do onoho prostoru, kde díky jistému obecnému komplexu konstant, sémantických znaků i náznaků, i proměnných mentálních i duševních archetypů, ovšem i stereotypů, gest, dotyků, etymologického povědomí, může být společně sdílena.
Upřímně – ten prostor nebude příliš prostranný, ale nějaký kabinet to bude, kde se můžeme sejít. Kabinet ironických zárodečných monster? Vážněji – jednotlivé poetické pavilonky jsou vystavěny poměrně precizně a s velkou imaginační ukázněností, u většiny ve dvou, třech, zřídka i čtyřech plánech, takže styčných ploch, faset, říms, ostrůvků je tolik, že by v tom byl čert, aby to neproudilo v obou směrech.

JJ: Co to je v podstatě Psí setba?
SdCh:To byl ze začátku experiment. Shodou okolností se mi sešlo asi dvacet krátkých, až aforistických textů. Měl jsem nějakou krizi a nebyl jsem schopen něčeho jiného a říkal jsem si, co kdybych jich napsal padesát, to už byl úkol. A šlo to, čekal jsem po vydání na reakce, ale bral jsem to jako marginálii, jako vyplnění mezičasu než se dokážu soustředit a napíši nějaký větší opus. Vlastně se to setkalo s příznivým ohlasem a tak jsem dopsal těch dalších sto padesát.

JJ: Ale o té dvoustovce jsi mluvil už při vydání Prvních padesáti.
SdCh:To je zase tak, že jsi jako nastavený, navyklý na nějaký způsob práce a řekneš si – s těma pasesáti skončím a ono se to sype dál. Pak přijde myšlenka, že ta věc by měla smysl v šíři – ty torza, tu mozaiku rozprostřítna větším prostoru, aby to vyznělo ještě líp, tak jsem si řekl sto a pak dvěstě. Čaový rozptylm doufám, ale jasně ukazuje, že nejde o průjem či grafomanství.

JJ: A bude to pokračovat?
SdCh:Nevím; ono to možná neskončí, ale teď mám klid – teď je to v tom rozsahu, v kterém to bude nebo nebude fungovat. Je to v rámci, jaký jsem si představoval a třeba za pět let se uvidí co dál.

JJ: Ještě v souvislosti nejen s Psí setbou se nabízí otázka – jací démoni se prolínají tvými pracemi?
SdCh:Netřeba tuto temnou nit spínající některé mé práce příliš démonizovat. Jsou to všednonoční a všednodenní démoni sebedestrukce. Číhají za hradbou každého astrálního těla, které právě sebedestrukce postupně ztenčuje, až k proniknutí jejich k oněm složkám naší bytosti, které jim nedokáží dostatečně či vůbec neumí vzdorovat. Úzkost je jedním z příznaků těchto dějů. – Přesto, že jdu dnes opačným směrem, rozpoutané běsy se tiší velmi obtížně, Psí setba klíčí – dnes už nemluvím do větru, ale do vichru

JJ: V poslední době ve své poesii začínáš komentovat konkrétní situace, to dříve nebylo – proč?
SdCh:Protože jsem dlouho podléhal představě, že tyto věci nepatří do této knížecí disciplíny, do takové té čisté . Samozřejmě, že to někde platí a někde to neplatí a já když jsem si tyto luzy do toho pustil, začlo to mít teprve nějakou příchuť a hlavně už se tam rýsovalo něco co snad budu moci po čase označit jako počátek svého rukopisu. Až když jsem připustil každodennost, civilní a osobní věci, až když jsem jím nechal rozcupovat celou svou dosavadní představu o poesii, pochopil jsem, že cesta ke křišťálovému výrazu vede nutně filtry banality – a já je obešel. Plný hlušiny vkradl jsem se do hájemství knížecího a podle toho to vypadalo. Letím jako cukrář. Já byl dříve takový purista, že jsem nechtěl do básní připustit ani názvy konkrétních lokalit, jména nebo technické výrazy jako televize, gramofon. To se změnilo, ale myslím, že jsem to zkrotil, jen se hodně vyžívám v cizích slovech. Bez to by ale třeba Psí setba nebyla, na tom to stojí.

JJ: Cizí slova jsou vůbec v tvé tvorbě až taková úchylka.
SdCh:Je to úchylka, já vím, ale je potřeba si uvědomit, že český ekvivalent nějakého cizího slova nemá tolik významů co potřebuji a navíc jsou to vděčné stavební kameny a imaginační křesadla. To je marné, za tím si stojím, to tam patří. Je to má metoda.

JJ: V běžné mluvě ale nepoužíváš tolik cizích slov.
SdCh:Proč taky, poesie je něco jiného. Rád bych dodal, že znovunaplnit a rozžehnout prostá a obyčejná slova je to nejlepší a já tento úkol vidím snad až kdesi v závěrečných etapách mého angažmá…

JJ: A co ty komiksy z čista jasna?
SdCh:Já jsem dříve ke komiksu žádný zvláštní vztah neměl, ale přišel Silva T., který mě svým nadšením strhl a nakonec i oslovil, jestli bych nenapsal námět, že on umí malovat, ale tohle že je jeho slabina. Když mě tedy poučil, že komiks může mít superhrdinu, bylo jasné, že to bude Červený Amadeus, hrdina stejnojmenné loutkohry. Pak následovalo naočkování tím mým konceptem amatérského božství – rozpracovali jsme první tři sešity, takové synopse, s tím, že bych měl psát i dialogy a on do toho bude hodně mluvit. Já souhlasil, ale s výhradou, že úplné debiity nepustím. Lákala mne práce s úplně jiným jazykovým i mentálním územ. Napsat do bubliny – Kurva hnát! Uřežu ti ty tvoje varlátka a udělám z nich tvojí starý horingle!

JJ: Možná by bylo z čtenářského hlediska zajímavý zmínit tvé civilní zaměstnání.
SdCh:To možná ano, ale už dlouhou dobu to je asi irelevantní. To bylo zajímavý na začátku. Dělám to hlavně z fatální potřeby volného času a nejen toho faktického, ale především mentálního – říká se tomu čistá hlava. Navíc je mé povolání prastaré, nečisté, zatracené. Mě vždycky lákali obskurní věci, pořád na to narážím…

JJ: A tak jsi šel na Správu hřbitovů a zeptal jses, jestli tam nemají nějakou volné místo hrobníka?
SdCh:V podstatě ano, a dost jsem se bál, ale měl jsem tenkrát velké tíhnutí se někde zahrabat, být společensky na okraji. Ještě jsem měl představu, že se budu zpíjet tím rumem v oprýskaném márničním domku…

JJ: A zpíjel?
SdCh:Ne, to byla opravdu hodně romantická představa.

JJ: Lze říci, že mortalita v tvých textech je promítání tvého zaměstnání?
SdCh:V žádném případě! Nikoli. Naopak to spíše mortalita mých textů promítá se do mého zaměstnání. (smích)

JJ: Co píšeš teď?
SdCh:Tomu bys nevěřil.

JJ: Děláš něco z dalších oblastí?
SdCh:Ano. Dokončil jsem a vypravil sbírku poetických schemat vznikajících paralelně s Psí setbou a nazval ji „Až za sifonem láska“. Loučím se v ní s mým dosavadním pojetím poesie jako krásné disciplíny a pravděpodobně definitivně řežu větev pod svou přeci i přeze vše i oficiálnímu nastavenou zadnicí. Silva T. dal mi k otextování druhou epizodu Č.A. a jelikož si nenechá říct a do ničeho moc mluvit, sestavuji a píši vlastní kolážový komiks – takový deník všední úzkosti. Aki natáčí filmový záznam/dokument o Návratu a tak se snad staví natočit detaily nehybných ksichtíků, tudíž mu půjdu otevřít čtyři patra dolů (možná mu hodím klíče – i když se to možná nehodí). V pondělí namluvím svou quasiloutkařskou dikcí úryvek z Kiergegaarda pro vaši novou Filosofickou desku – to bude legrace. S Karlem Kolaříků a Romanem Plischků oživíme cosi z Váchalových deníků pro, řekl bych, letmou schůzku na jevišti – to bude legrace ještě větší. Zlehka konturuje Varlenům marionetový poloautomat. Samozřejmě uměle dýchám do svůdného těla Rukou naší Dory a začínám si připadat jako pitomec v televizním magazinu, který vypráví jak lítá z natáčení seriálu do dabingu, moderuje, chystá báječnou desku z muzikálu, ve kterém hraje piráta s okem překrytým páskou co mu dala Lucka Bílá, přešivše ji ze svých spoďárů. Howgh!

Se Sigismundem de Chals rozmlouval nejen v poslední den roku 2004 Josef Jindrák

časová posloupnost k rozhovoru s sdch:
1970 – narozen
1988 – vyučen
1988 – RaJ, barrandov aj.
1989-1990 – vojna
1990 – civilka
1991 – nástup na správu hřbitovů
1992-1994 – Neslyšeli Zarathustro Orkestra
1998-2001 – Periferie 42
1998 – loutky, svatba, Barborka
1999 – 1. Kadeřábek, Obrazy Chalsu
2000 – Psí setba (prvních padesát)
2001 – výstava Samizdatní, Vilmička, Střemcha Damián /činohra/
2002 – Ruce naší Dory, Seance Vyšehradská
2003 – Červený Amadeus
2004 – vydání CD RND, Ztraceni v Gottwaldu
2004 – spolu s SPB Návrat
2005 – Psí setba /200/, Až za sifonem láska