Důležité je, když vzniká něco nového

Tuto sobotu v pražském Finalu bude poprvé uvedeno CD Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné, kterou u Polí5 vydává Richter & syn. Přinášíme rozhovor s otci zakladateli (tedy otcem a synem zakladateli) je o minulosti, současnosti, hudbě a trochu i o zvířatech…

Polí5: Vězměme to zeširoka - každej kdo se začne nějak zajímat o českou alternativní scénu, narazí na tvoje jméno. Patřil jsi k lidem, který to tu formovali - jak tě to ovlivňuje dneska, není to nakonec svazující? A vlastně, který to období zpětně považuješ pro sebe za nejdůležitější?
Pavel: To, že jsem byl u několika momentů, které, jak se dá říct, formovaly alternativní scénu, pro mě svazující není. Naopak, je to pro mě spíše oporou, obzvlášť v období pochybností, které prožívá asi každý, kdo se snaží hledat něco nového. Jediné co mi je trochu nepříjemné, jsou i po těch dnes už desítkách let dotazy např. po koncertech, jestli nedám zase s Lesíkem Hajdovským dohromady Švehlík a podobné nesmysly. Jediné nejdůležitější období asi není. Ale bylo to vždy, kdy vznikalo něco "nového", alespoň na naší scéně. Určitě to byl Elektrobus, při vší jeho naivitě (bylo mi tenkrát 18), setkání s Lubošem Fidlerem a Petrem Křečanem ve Stehlíku, raný Švehlík, hraní s Oldřichem Janotou, následující období, kdy jsem stranou všeho dění experimentoval s magnetofony a se smyčkami a potom Richter Band ve všech fázích, což trvá v podstatě dodnes.

Polí5: Už posledních několik let spolupracujete často jen ve dvou - ono to nebývá úplně zvykem, tyhle rodičovský projekty, mladší se většinou distancujou... Jak to byla u Vás? Kdo s tím začal? Jak to funguje v praxi?
Pavel: Hraní se synem Jonášem vykrystalizovalo postupně. Nejdříve vytvářel vizuální složku pro koncerty jedné fáze Richter Bandu. Po té, kdy Bharata Rajnošek nestíhal jako profesionální muzikant další tvůrčí spolupráci. Začali jsme hrát v duu, nejprve s CD playery, což se postupně rozšířilo na používání další elektroniky (notebook, samply, klávesy a pod.). Jonáš taky dost dobře zpívá, trochu hraje na kytaru. První impuls vzešel asi od Jonáše. Rozhodně jsem nepatřil k rodičům, co si cílevědomě pěstují následníky. Ale nutno taky říci, že hraní v tomto duu bylo tak trochu z nouze ctnost, zkoušeli jsme hrát i jinými muzikanty, ale většinou ty výsledky nebyly uspokojivé. Tato rodinná skupina má svoje výhody a nevýhody. Výhodou je, že Jonáš byl již od dětství obklopen muzikou, kterou jsem poslouchal, takže je zde společné hudební vnímání, které vznikalo zcela přirozeně. Dvojsečnou zbraní je to, že přestože výchova byla dost liberální a naše vztahy jsou spíše přátelské, přenáší se do naší práce hodně z "rodinných vztahů" což není vždy ideální. Dále je zde zřejmě "genetická" lenost, oboustranná a není nikdo, kdo by to hnal dopředu. Takže vlastně stále čekáme na třetího spoluhráče nejlépe nějakého druhého Bharatu Rajnoška. Jonáš: Ta spolupráce opravdu tak nějak přirozeně vyplynula ze situace. Já sem záhy poté, co sem si pořídil mixák a cd playery zjistil, že klasické dj míchání hudby mě asi moc bavit nebude a Pavel už v té době používal groovebox, takže přidávání dalších elektronických prvků se nabízelo. „Kvalitě“ prvních zkušebních jamů se již pak těžko odolávalo a staly se základem pro album Dr. Dernet Songs. Při následné studiové práci se přidávaly další vrstvy, takže při hraní byl groove box nahrazen notebookem s programem Ableton. Jinak do budoucna připravuju s čechoameričanem Andrewem Janem Haunerem hudební projekt, který už se bude velmi distancovat.

Polí5: Teď otázka na Jonáše - cítíš nějak ten "otcovský odkaz"? Kdy jsi začal vnímat ty švehlíky etc?
Jonáš: Nevím, jestli bych to nazval zrovna odkazem, ale samozřejmě to co Pavel dělal a hlavně i poslouchal, mě určitě zásadně ovlivnilo. Konkrétně třeba reunion Švehlíku se sešel s mým pubertálním posloucháním Nirvany, Pearl Jam a tak, takže sem tomu celkem rozuměl. Posléze i Wooden Toys nebyli tak daleko od toho, co se tak běžně poslouchalo. Vyjmenovávat všechny styčné body by bylo asi na dlouho. Na druhou stranu jsem nikdy nebyl skalním fanouškem, bral jsem to nějak přirozeně. Některý věci z dřívější doby sem ocenil později, spoustu sem asi ani neslyšel. Těžko se ten vliv posuzuje, ale asi mi Pavel hlavně zprostředkoval takové ty principy tvorby té "jejich alternativní generace“, které jsou pak obecně použitelné pro jakoukoliv tvůrčí činnost.

Polí5: Chystáte se teď víc koncertovat?
Pavel: S tím koncertováním je to trochu složitější. Naše hudba rozhodně není pro davy. Takové to hraní za každou cenu, je často trochu rozčarování. Např. teď jsme hráli na Moravě na nějakém mini festivalu, kde postandrošácké maňuchy naší hudbu prokecaly a pak tam jásaly, při z mého pohledu pitomostech, kapelu raději nebudu jmenovat. Naším cílem je dělat méně koncertů, ale takových kde lidi naší hudbu poslouchají, což pořád naivně za hlavní poslání hudby považuji. Jsme schopni hrát různé modifikace naší tvorby od tvrdší až rockové polohy po ryzí zvukové experimenty.
Dalším problémem je naše velmi slabé PR, což trochu souvisí s již zmíněnou leností.
Ale aby nevznikl dojem, že tady fňuká zneuznaný umělec. Již léta mě nejvíce naplňuje studiová práce, např. v současné době mám materiál na min. 3 CD připravené k vydání. Na koncertech jsem si za ta léta zahrál docela dost.

Polí5: Jakým způsobem vznikalo NAnebevzetí? Myslím technicky, domácí studio apod....
Pavel: „MALÝ MARATON“ vznikl pro vernisáž fotografa Petra Fastera a obě písničky „TELL ME“ a „DON´T WANT TO TELL YOU" jsou zase z audio-vizuálního programu pro Orbis pictus, výstavy pořádané Petrem Niklem. Tyto věci dozrály na několika koncertních provedeních a velmi častým nahráváním, zkoušíme v mém studiu Richtigmusic a většina zkoušek je nahrávána. Potom následovalo doslova několikaleté vypiplávání obsahu a zvuku, samozřejmě to bylo s velkými přestávkami, během nichž vznikly např. HRNCE&DRÁTY nebo fungovala naše alternativní skupina Temporal Loop. Velkým přínosem bylo, že vše vznikalo v mém studiu, kde si se vším můžeme vyhrát. Samozřejmě by se dalo pracovat v lépe vybavených studiích s většími odborníky, ale jelikož jsem i toto zažil a vždy se na výsledku negativně podepsal časový pres a mnohdy i necitlivý přístup osazenstva, neměnil bych.

Polí5: Obaly dělá na poslední desky Jonáš - jak se shodnete? Dělá i pro někoho jiného?
Jonáš: To že dělám obaly souvisí s tím, že jsem vystudoval fotografii, takže se to ode mne tak nějak očekává a navíc bych byl asi neúnosně kritický, kdyby to pro nás dělal někdo jiný. Ale samozřejmě si jako diplomovaný umělec odposlechnu Pavlův názor muže z lidu. Jinak tvorba grafiky je u mě provázena silnými porodními bolestmi, takže ještě dělám jen pro svoje výstavy a jiné akce.

Polí5: Co vlastně jinak děláš, tuším, že máš to štěstí, že tě muzika uživí, děti zabezpečené, chováš nějaké zvíře?
Pavel: Mně se naštěstí nesplnilo bláhové přání z mládí, živit se hudbou. Poměrně slušně nás živí naše rodinná firma, takže hudba je spíše moje poslání a můžu se jí zcela svobodně věnovat. Zde bych chtěl poděkovat mojí ženě Zině, která je mi – nám velkou oporou.
V naší rodině jsme měli vždy několik psů a koček, které také často účinkují na mých nahrávkách.
Jonáš: Já chovám králíky. Ten z obalu desky se jmenoval Anežka. Původně se měla jmenovat Marie, tak ji to zůstalo jako druhé jméno a protože byla bílá, vžil se pro ni přídomek Sněžná.

CD Richter & syn Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné – k poslechu ZDE