Elka Nyagolova: Babylon

 

 

Babylon

Věnováno Ljubomírovi Levčevovi,

 

který mi před rokem řekl,

že „slova mají schopnost stát se realitou“

 

Babylon se vrátil.

Rozrazil dveře.

Vlezl do domu tohoto hlučného lidstva.

Hodil do nebe vykřičníky.

A ony se vylily spolu s deštěm.

Babylon se vrátil.

Zatáhl žaluzie.

Lidské oči už neviděly.

Nějakými velkými nůžkami vyřezal

nesčetné jazyky ptáků a oni se zbláznili.

Babylon se vrátil.

Zlomil kliky dveří.

A ony zazvonily, strašidelně visící

nad zemí kde se nevědomky procházejí raněné duše:

Babylon přišel přes noc!

Babylon se vrátil.

Roztrhal kalendáře.

Přemístil i knihy. Zvláštní, moudrost to vzdala.

Lidé už četli opačně všechny tituly.

Nahlas. A v ústech jim rostlo ztroskotání…

Babylon se vrátil.

V polovině pátku.

Láska si zabalila věci do kufru.

Stůj! Vzpamatuj se! Aspoň ty se nedej nějakému Babylonu!

Vylil se déšť- vykřičníky se odevšud vylily.

V šatně světa

Skryly se všechny deštníky…

A já- vylekaná paní ze šatny,

s bílým límcem,

            nevěděla jsem, co mám udělat,

na Velký pátek

ve kterém se Babylon vrátil.

 

 

 

 

Láska na první pohled

Stále si pamatuji jen ten pohled:

rozběhl ses v mých očích

a otevřelo se jiné nebe…

Nějaká hnízda vlaštoviček

Pevně nalepená na nebeské střeše

plnila se tichem.

Nějaké němé úsměvy

přicházely často na návštěvy.

A něčí prsty mlčky nahazovaly linii života

v dlani smutného samotářství.

Stále si pamatuji jen ten pohled

Jeho nit se zapletla

s nití mých očí.

A už se nerozvázaly-

letěly spolu ve společném novém nebi…

A koho to napadne

Že Pán Bůh si nahoře hraje

na sluneční zajíčky

Střepiny zrcadla rozřežou večer

raněný vesmír.

 

 

 

 

Halucinace

 

„Na stole svíce hořela,

hořela svíce…“

Boris Pasternak.

Nečekám, ale najde si mě

Temná mlha, ba i mrak.

A po nich si mě obejme

sám Pasternak.

Na stěnách vidí světlo svíce,

Ten plamen nestálý,

I to, že hltavě mi ramena,

ten plamen popálí.

A možná cítí ještě něhu,

sněhu pod oknem nablízku.

I chléb. Anděla z toho břehu,

chlad mění jiskru.

V zorničkách nočních stále směleji

topím se v ozvěně.

Když čtu jeho verše,

volá mě mým jménem.

Jedno je, zda spím, či bdím,

sen klene nade mne.

Sněží a nekonečně zvoní zem,

stá mince stříbrná.

Obloha uprostřed té kopy,

lichvář, hoví si,

mlčí a vosk po kouscích se topí

a stéká po svíci.

Pozdě. Nevím kdo jsme, co jsme,

nač ten pozdní pláč.

Sníh padá, padá v celém kosmu,

šikmá niť, planý hráč.

Rozešli jsme se, ochladilo se v domě,

pláč okna přiláká.

Sněží a verše mrznou ve mně

i bez Pasternaka.

 

 

 

Jablko

Ukousnu červené jablko,

které mi daroval mnich.

Leštil ho dlouho rukama

a každým prstem na něm nechával

světlá okýnka…

Nahlédla jsem přes ně

viděla jsem příliš mnoho

jako kdyby na filmovém plátně:

sen mnicha,

posbíraná, ale nevyřčená slova,

překážky a zábrany

a předlouhé noci

a ještě delší dny-

s krátkými cestami skrze ně,

a tyto bílé stěny, o které

se třískala jeho duše-

jeden černý netopýr,

který pěstoval

taková červená jablka.

Kousnu do toho jablka

a šťáva z něho mě dusí…

 

 

Překlad do češtiny: Zita Malaníková

 

 

 

Elka Nyagolova je básnířka, překladatelka a prozaička. Absolvovala Sofijskou Univerzitu „Svatého Klimenta Ochridského“, odbor Slovanská filologie. Žije ve Varně. Je autorkou dvaceti knih, z nichž nejznámější je román „Němé zvony“. Deset jejích knih bylo publikováno v následujících zemích: v Rusku (dvě knihy), Francii, Ukrajině, Srbsku (dvě knihy), Makedonii, Polsku, Chorvatsku a Řecku. Je držitelkou státních ocenění, např. ceny „Jižní jar“ za knižní debut, ceny „Pramen Bělonohé“ a „Dora Gabe“ za celoživotní dílo, ocenění Boteva za poezii, nebo ceny „Mara Belčeva“. Je laureátkou mezinárodních literárních ocenění v Rusku, Ukrajině, Lotyšsku, Makedonii, Černé hoře, Velké Británii, Polsku, Srbsku. Je držitelkou ruských řádů „M. Lomonosov“, „Deržavin“, „Griboedov“, „Sergej Esenin“ a také medaile „Puškina“. Její poezie je přeložená do 20 jazyků, ona sama překládá z 5 jazyků. Je členkou Svazu bulharských spisovatelů, Bulharské akademie vědy a umění, předsedkyní Slovanské literární a umělecké akademie, ředitelkou balkánské sekce Mezinárodní asociace spisovatelů, členem Akademie ruské slovesnosti a šéfredaktorkou časopisu „Znaky“.